Molitvjanik

 

Ve školním roce 1946/47 jsem navštěvovala druhý ročník obchodní akademie v Prašově a bydlela jsem v dívčím internátě. Tento internát byl zřízen prvním rokme jako státní internát a byl provizorně umístěn ve vile po bohatém Maďarovi. Kterému podle tzv. „Benešových dekretů“ stát vilu zkonfiskoval. U vily byla veliká ovocná a okrasná zahrada. V tomto internátě jsem bydlela a vedoucí internátu byla naše učitelka ruštiny Uljana Škurlová, která pocházela z Ladomirovej. Předtím studovala v Bělehradě, kam ji vyslala tamní pravoslavná církev.

 

Někdy na jaře roku 1947 nás v internátě navštívil episkop vladyka Vasilij Hopko. Mluvil s námi, zajímalo ho jak bydlíme, jak se učíme a samozřejmě se ptal zda máme možnost se modlit a chodit do kostela na služby boží. Nevím už co mě to tehdy napadlo, šla jsem ještě s jedním děvčetem (Terezka Smetanková) do zahrady a natrhaly jsme květy z kterých jsme udělaly dvě kytice. Jednu jsem dala otci vladykovi Hopkovi a poprosila jsem ho, zda by nepředal od nás druhou kytici otci vladykovi episkopovi Pavlu Gojdičovi. On za kytici poděkoval a řekl mi, abych kytici vladykovi Pavlu Gojdičovi sama odevzdala, že mě k němu zaveze do biskupského paláce. 

 

Tak se i stalo, že mě zavedl do pracovny otce biskupa Pavla Gojdiča. Já jsem se mu uklonila, políbila jeho prsten a předala mu kytici. On mi ukázal na židli abych si sedla. Chvíli se mnou mluvil, ptal se odkud pocházím a potom vzal ze svého pracovního stolu malou modlitební knížečku, požehnal jí a předal mi ji, abych se podle ní modlila. Poděkovala jsem mu a odešla. Od té doby uběhlo ž 63 let, pořád ji opatruji a snažím se podle ní chovat. A proč o tom píši?

 

Můj děda z matčiny strany dělal mnoho let kostelníka, ještě za působení faráře Graša (jeho hrob je za kostelem). Můj otec dělal také dlouho kurátora v cerkvi. Na podzim roku 1944 kdy se lidé před frontou uchýlili do sklepů a bunkrů, můj otec vzal pytel a vydal se do kostela před dopadajícími granáty a šrapnely se plazil a kryl za stromy a v kostele posbíral všechny zbytky svíček, jakož i čašu se lžičkou aby jí Němci neodnesli. Na zpáteční cestě rozdával lidem ve sklepích a bunkrech svíčky, aby si lidé měli čím svítit. Když začala kanonáda ukryl se leckde pod sypancem a jak to přestalo, postupoval dál, dokud všechny svíčky nerozdal. Nemusím připomínat, že mu při tom šlo o život. Čašu s lžičkou jsme vzali s sebou při evakuaci a když jsme se po válce vrátili domů matka jí do cerkve vrátila. Také moje sestra Anna dělala pár let kostelničku. Tím, že jsem brzo odešla z domova, vracela jsem se domu jen o prázdninách a později o dovolené, nezúčastňovala jsem se při zvelebování kostela. 

 

Chtěla bych proto odevzdat výše uvedený „molitvjanik“ do kostela při jeho stoletém jubileu. Vladyka biskup Pavel Gojdič byl svatořečen a je již mezi ostatními svatými. Ten mi tu knížečku vlastnoručně požehnal a předal. Byla bych ráda, aby byla umístěna na svatém místě v našem kostele.  Děkuji.

 

Mária Jilková, Praha 

(narodená v Kečkovciach, okr. Svidník)

Ilustračné foto