Mučednická smrt Otce Petra

V noci 28. srpna 1954 zazněly v podkarpatské vesnici Zaričje výstřely, které ukončily život kněze Petra Orose. Jednoho z mnoha, jehož zlikvidovala sovětská moc. V čtyřicátých letech 20. století perzekvovala nová sovětská vláda všechny řeckokatolické duchovní Podkarpatské Rusi, zatýkala a posílala je na nucené práce do sibiřských lágrů. Počínaje rokem 1945 pronásledování rok od roku sílilo. Hned v počátcích sovětské vlády zavraždili Otce Petra Legezu, který odmítal zradit svou víru a řeckokatolickou církev, odsoudili a popravili kněze Petra Demjanoviče a Stefana Fencika. Do roku 1950 bylo zatčeno 135 duchovních, kteří se nezřekli své církve, odsouzeno na 25 let a uvězněno v lágrech. Vrátilo se jich pouhých 43. 132 kněží podlehlo nátlaku a ze strachu přestoupili na pravoslaví.

Pronásledování řeckokatolických duchovních neskončilo dokonce ani po Stalinově smrti, ale dále pokračovalo. Příslušníci NKVD zlikvidovali např. Vasilije Zavadjaka, Julia Želtvaje, Ivana Matejka, Andreje Bereznaje a další. V padesátých letech přišel také tragický den úmrtí mého příbuzného, bratra mého dědečka, Otce Petra Orose. Mnohokrát ho zatkli a odvedli k výslechu na milici do Iršavy nebo Vinogradova. Prošel tvrdými výslechy, byl mučen. Naléhali na něj, aby se přestal věnovat „duchovním záležitostem“ a přestal ovlivňovat věřící. V roce 1954 ho zatkli v obci Bílky a odvezli na oddělení KGB ve Vinogradovu, posléze do Užhorodu, kde ho drželi v samovazbě. Vyslýchali ho po dva týdny.

Sovětská moc věděla, že otec Petro je tajným vysokým činitelem řeckokatolické církve, proto ho chtěla zneškodnit a tajnou církev zbavit vedení. Věřící svého kněze varovali: „Skryjte se, Otče, znovu vás zatknou, budou vás týrat a odvlečou na Sibiř!“ On jim však odpověděl: „Neodvlečou mě, jejich kulka mě dostihne tady,“ a ukázal prstem na svou hruď. V létě r. 1954 na něj jeden iršavský milicionář střílel. Milice v těch dnech zadržela kněze Vasilije Jackaniče, Orosova přítele a spojence.

Pak došlo i na něj. Dne 27. srpna odsloužil otec Petro dvě mše ve Velkých Komjatech, potom se vydal pěšky na železniční stanici Siľce, odkud měl v úmyslu odjet do Bilek. Po cestě ho zadržel milicionář Povšik a chtěl odvést do Zaričje, spolu s ním zatkl i Kateřinu Stankovou, která kněze doprovázela Když přecházeli přes most, u kříže, který stál při cestě, požádal Otec Petro milicionáře: „Buďte tak laskav a pusťte mě, já už dál nepůjdu.“ Povšik mu odpověděl: „Modli se, protože tohle je tvůj konec!“ Ve chvíli, kdy se otec Petro u kříže pomodlil, milicionář na něj dvakrát vystřelil; jedna ze střel zasáhla knězovo hrdlo. Když zemřel, bylo mu teprve 36 let.

Jeho smrt byla symbolická – stala se pod ukřižovaným Ježíšem Kristem. Ve chvíli zásahu klečel kněz na kolenou, modlil se s růžencem v rukou… Jeho tělo odvezli na korbě nákladního auta do Iršavy, kde je dva dny ukrývali v místní nemocnici. Potom je tajně zahrabali do příkopu u obce Kamjanskoje. Místo však objevili chlapci, kteří tam pásli dobytek; bylo tedy třeba, aby milicionáři lépe zametli stopy úkladné vraždy a převezli Otce Petra jinam. V noci tělo vykopali a znovu zahrabali v podlaze iršavského velitelství NKVD. Po celých čtyřicet let své vlády Sověti tajili místo úkrytu ostatků zavražděného kněze. Věřící se však s tím nehodlali smířit, svého duchovního si pamatovali a chtěli ho řádně pohřbít.

V roce 1992 velitel iršavské policie nakonec souhlasil, aby se místo, kde byl Otec Petro tajně pohřben, prohledalo a odkrylo. Dal příkaz kopat v podlaze garáže, kde se pod silnou vrstvou betonu a zeminy skutečně ostatky nalezly. Po exhumaci a odborné expertíze byl Otec Petro řádně pohřben v Bilkach. Můj otec mi vyprávěl, že toho dne se v obci shromáždilo přes tisíc věřících z celého Podkarpatí. Lidé v pohřebním průvodu provázeli mučedníka se slzami v očích a květinami v rukou na místo posledního odpočinku. Smuteční bohoslužby se účastnilo 20 kněží v čele s biskupem.

Všichni se vroucně modlili za dobré vztahy mezi lidmi naší vlasti, za spravedlnost. Věřící pak také uctili kapličku nedaleko kostela, kde za svého života otec Petro sloužil mše. Otec Petro Oros nezradil svou víru, do posledního dechu zůstal řeckokatolickým knězem, duchovním pastýřem věřících. Skláním se před statečností a mužnou odvahou svého prastrýce. Ať Pánbůh dá pokoj jeho duši a lehké spočinutí v rodné zemi.

ALEXANDER DUDINSZKY

(Poznámka redaktorky PR: Tragický příběh kněze Petro Orose nám poslal náš spolupracovník Alexander Dudinszky z Mukačeva, který příležitostně informuje o dění na někdejší Podkarpatské Rusi. Už jsme publikoval několik jeho textů. Ráda bych k tomuto článku připojila osobní poznámku: Se Sašou Dudinszkym jsem se seznámila prostřednictvím internetu, když mě kontaktoval s dotazem, zda náhodou nejsem jeho příbuzná. Ano, z maminčiny strany (dívčím příjmením Dudinszká) jsme skutečně v příbuzenském vztahu, a tedy i Petro Oros patří do našeho rodinného „stromu života“. O to víc se mě jeho osud dotýká. A není to jediný kněz – ani příslušník našeho rodu –, který byl komunistickým režimem na Podkarpatské Rusi tvrdě perzekvován. A. P.)