Na Podkarpatské Rusi jsme poznávali i sami sebe

 
PETR PITHART má dlouhodobě vřelý vztah k  Podkarpatské Rusi. Politolog a  historik, někdejší předseda české vlády a předseda Senátu Parlamentu ČR, přednáší nyní na  Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Je autorem řady publikací, např. Obrana politiky, Osmašedesátý, Dějiny a politika, Devětaosmdesátý atd. Před lety jsme byli při tom, když v Užhorodě odhaloval bustu TGM. Pana docenta jsme poprosili o  rozhovor, o  jubilejní zamyšlení při příležitosti stého výročí vzniku ČSR.
 
Když se ohlížíme za uplynulým stoletím, které události či jevy můžeme podle vás hodnotit s uspokojením?
Třeba právě působení republiky na Podkarpatské Rusi. Rusíni v Americe zprvu váhali, ke komu se přidat, jestli k Maďarům nebo k Čechoslovákům. Imponoval jim Masaryk, a také proto se nakonec rozhodli, že chtějí k nové republice. A já bych řekl, že jsme se toho úkolu, který jsme měli v dějinách poprvé a  naposledy – tedy mít na  starosti něco jako svěřenecké území – zhostili dobře. Obstáli jsme. Myslím, že na to můžeme být docela hrdi. A  hrozně mě mrzí, že se k  tomu málo vracíme. O  našem působení na  Podkarpatsku většina lidí snad ani neví.
 
Máte k Podkarpatsku očividně příznivý vztah, osvědčil jste ho například když jste se jako politik účastnil v  roce 2002 odhalení busty TGM v Užhorodě. Jak vzpomínáte na svůj tehdejší pobyt ? Když jsem tam byl, tak všude, dokonce i na ulicích, nám staří lidé říkali: „Když bylo Československo, bylo dobře.“ Stalo se nám dokonce, že někteří začali notovat československou hymnu. A  jiní zase smutně pravili: „Čechov ni jevrejev u nas voobšče net…“ 
 
Jistě jste se setkal i se stopami působení českých architektů a stavitelů.
Ano, viděl jsem, co všechno tam po nás zůstalo. A řeknu vám, že jsem se neubránil dojetí. Sedíme teď spolu na půdě Právnické fakulty, kde nám po dvaceti letech konečně opravili výtah páter noster. Přitom jsem si vzpomněl, že když jsme byli v Užhorodě ve velké administrativní budově – na někdejším Zemském úřadě, který také postavili Češi v době Československé republiky, jezdil tam taky podobný páter noster. Já se na něj vyptával, a moji průvodci říkali, no jasně, to je vaše dílo! A jezdí od té doby, kdy ho instalovali. Tak to jsem byl teda hrdej i dojatej! Myslím, že pro hrdost bychom měli dost důvodů, ale už jsme toho hodně propásli. Vždyť uplynulo mnoho let a stopy po nás na Podkarpatsku jsou stále slabší a slabší.
 
Ve vzpomínkách pamětníků se lze dočíst, že v té zemi vládla kdysi mezi příslušníky různých národností, etnik i náboženství pozoruhodná tolerance.
Myslím, že právě Podkarpatská Rus by mohla posloužit jako důkaz, že jsme byli za první republiky schopni dělat velkorysou národnostní politiku. A  také že jsme své přítomnosti nezneužili, nechovali se jako „koloniální mocnost“. Na to bychom měli víc vzpomínat. Jestli to ještě vůbec jde. Teď tam lidé jezdí obdivovat přírodu, taky moje vnučka se nedávno prošla po poloninách, po nádherných karpatských horách. Ale nevím, jestli si mladá generace uvědomuje civilizační přínos svých předků.
 
Zkusme ale onen „civilizační přínos“ trochu obrátit: také Podkarpatská Rus něco dávala historickým zemím. Inspirovala spoustu Čechů ke  kreativitě, ke  kvalitním výkonům. Na to se možná taky zapomíná – že země a její obyvatelé poskytli řadě osobností z oblasti kultury a umění podněty, náměty, témata. Díky podkarpatským inspiracím vzniklo mnoho knih, prózy i poezie, filmy, výtvarná díla i  soubory fotografií. Funguje to ostatně dodnes.
 
Jistě, národnostně a kulturně pestrý stát – to je vždycky vzájemné obohacování. My jsme tam poznávali i  sami sebe. Jací jsme v  nových, pro nás nezvyklých rolích. Objevovali jsme jiné lidi, jinou krajinu, jinou kulturu. Já si vždycky myslím, že to je přínosné a nedá se to nahradit jen pouhou turistikou. Češi jsou posedlí cestováním, ale něco jiného je s tím národem žít, dohodnout se s ním, podílet se s ním na moci. To je těžké, ale úžasně povznášející.
 
Jenže dějiny pak šly jinudy.
My jsme to prostě vzdali. My dneska žijeme poprvé v tisíciletých dějinách v něčem, čemu říkejme státní dům, sami. Nikdy jsme ve státních domech sami nebyli, ať se jmenovaly jakkoliv a ať už jim vládl kdokoliv – dynastie, čeští králové, to je jedno. Vždycky jsme v tom domě žili s jinými. A to nás utvářelo. A teď, přesně od 1. ledna 1993, žijeme poprvé sami. Ani jsme si to nějak neuvědomili. Dejme si pozor na  to, abychom jednou nebyli úplně osamocení, třeba i v té Evropě. Zatím to totiž nevypadá, že bychom byli ochotni se s ní solidarizovat v těžkých chvílích, jako jsou poslední léta, kdy Evropu zaplavují migranti. To je asi už důsledek toho, že jsme sami a zvykáme si, jako že nám to stačí. No, za dobrého počasí nám to může stačit, ale nebude pořád dobré počasí.
 
ap

Foto:
Petr Pithard