Na rozloučenou s Jaromírem Hořcem (1921-2009)

Na ty okamžiky nezapomenu: Když po mnoha desetiletích opět stál v Chustu v místech, kde se narodil, pak se s leskem v očích díval na vrata „své“ školy, do které chodil. Jmenovala se tuším Masarykova. Procházel ulicemi svého dětství a vzpomínal. Byla jsem při tom a dojatě sledovala jeho šťastný výraz i pohnutí.

Tehdy, na počátku devadesátých let minulého století, měla už naše Společnost za sebou první kroky. Vydali jsme pár knížek a brožur, první ročníky časopisu (tehdy maličký zpravodaj o pár stránkách), organizovali pravidelná setkání, začali se zapisovat do povědomí veřejnosti. Jaromír Hořec stál u zrodu SPPR, první přišel s iniciativou, která sice souzněla s podobným podnětem několika dalších, ale především on ji dovedl ke skutečné  realizaci. Pak byl více než deset let předsedou Společnosti a vedl ji dobře. Měl totiž i manažerské schopnosti, však také kdysi řídil velký deník a několik časopisů.

 

K Podkarpatské Rusi a Rusínům měl niterný osobní vztah, vřelý, láskyplný cit i vědomí odpovědnosti; svědčí o tom nejen jeho verše, třeba sbírka Jasina, ale například i to, že prosazoval spoluúčast rusínské komunity v Čechách na činnosti organizace. Nebo že měl nápady, které prodiskutovával s přáteli z Užhorodu i Mukačeva, jak navrátit do hlav lidí, kteří v důsledku dlouholeté ukrajinizace zapomněli na svou národnost, vědomí, že jsou Rusíni. 
 
A teď nám v neděli 22. listopadu umřel. Odešel český novinář, básník, textař, spisovatel  a pedagog. Nedočkal se 88. narozenin ani vydání svých pamětí, které se připravují na jaro příštího roku.      
 

Docent PhDr. Jaromír Hořec se narodil 18. prosince 1921 v Chustu na Podkarpatské Rusi. V roce 1954 ukončil studia češtiny a literární vědy na filozofické fakultě a v šedesátých letech učil na fakultě sociálních věd a publicistiky. Autor řady básnických sbírek, v roce 1945 jeden ze zakladatelů deníku Mladá fronta. Působil tu do roku 1950 jako šéfredaktor a ředitel stejnojmenného nakladatelství.

Měl rád jazz a psal pěkné, hravě poetické texty k písničkám, třeba Dva modré balónky, Docela všední obyčejný den, Nedělní vláček či populární Barborka. Prvními interprety byli např. Josef Zíma, Vlasta Průchová či Waldemar Matuška.
 

V roce 1969 byl zbaven místa na fakultě, postu šéfredaktora časopisu Univerzita Karlova. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a posléze založil samizdatovou edici Česká expedice, kde vyšlo na 120 svazků. Kvůli jejich šíření a „podvracení republiky“ byl v roce 1981 přes půl roku ve vazbě.
Po listopadové revoluci byl Hořec v roce 1991 jmenován docentem a stal se předsedou Společnosti přátel Podkarpatské Rusi.

Zůstane trvale zapsán v knihách a povědomí literatury a novinařiny, ale nám, kteří jsme ho měli rádi, bude moc chybět.
 

AGÁTA PILÁTOVÁ