Národnost je otázka našeho přesvědčení

Jan Rychlík je historik, profesor na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. S manželkou Magdalenou, která je etnoložka, se systematicky zabývají i dějinami a vývojem na území Podkarpatské Rusi, především v době, kdy byla součástí Československé republiky. Nedávno vyšla jejich společná kniha nazvaná Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946. Právě ta nás inspirovala k rozhovoru s prof. Rychlíkem.

V roce 1930 bylo na Podkarpatské Rusi necelých tři čtvrtě miliónu obyvatel, z toho si asi čtyřistapadesát tisíc lidí napsalo národnost rusínskou. Dá se říct, jak se vyvíjel počet Rusínů na Podkarpatské Rusi v době, kdy byla nejvýchodnějším cípem naší republiky?
To vlastně úplně přesně nevíme. Výsledky sčítání lidu z roku 1930 nereflektují úplně přesně, kolik z nich se považovalo za Rusíny v národním smyslu, kolik se jich zároveň považovalo za Ukrajince, případně za Rusy. Byla totiž kategorie národnost rusínská, a tam byli jedni, druzí i třetí. Dá se ale obecně říct, že počet slovanského obyvatelstva na Podkarpatské Rusi mezi lety 1921 a 1930 vzrůstal. Druhý jasný závěr je ten, že postupně slábnul proruský proud, byť nezanikl, a naopak sílil proud ukrajinofilský.

Kolik lidí se hlásilo k tomu či onomu proudu se ale asi přesně říct nedá, je to tak?
Nedá, aspoň já si to netroufám. V období autonomie Podkarpatské Rusi, tedy od podzimu 1938 do jara 1939 za vlády Augustina Vološina, zvítězila ukrajinofilská orientace a všichni povinně byli zapsáni jako Ukrajinci. Domnívám se, že dnes je poměr těch, kteří se považují za Rusíny a za Ukrajince tak asi padesát na padesát. Byť u některých se rusínská a ukrajinská identita může překrývat a není vzájemně v rozporu.

Rusíni v národnostním smyslu ale každopádně existují, i když se to někteří snaží zpochybnit…
Rusínská národnost nepochybně existuje. Národnost není otázka objektivních kategorií, je to otázka přesvědčení, otázka přihlášení se k určitému národnímu programu. Jestliže se Rusíni sami považují za Rusíny, tak jimi jsou. Bez ohledu na to, jakým hovoří jazykem. Samozřejmě, pokud bychom vycházeli z pseudovědeckých teorií lupiče Stalina, tak můžeme zapsat Rusíny jako Ukrajince. Pokud se ale značná část z nich za Ukrajince nepovažuje, musíme to respektovat a vnímat je jako svébytný slovanský národ.

Stejně tak existuje i rusínština, byť dlouho nebyla kodifikovaná.
Dnes kodifikovaná je a je to i jazyk kultivovaný. Přednedávnem jsem se zúčastnil sedmého balkanistického symposia na Masarykově univerzitě v Brně, kde jeden Rusín z Vojvodiny mluvil rusínsky, a ukázalo se, že bez problémů může vyjádřit i velice složité vědecké otázky. K tomu zajímavý dodatek: ačkoliv Rusíni na Ukrajině jako národnostní menšina uznáváni nejsou, rusínština je uznávaná jako jeden z regionálních jazyků. A jako jazyk nepochybně existuje, protože jím lidé hovoří.

A zase: někteří politici to zpochybňují, vydávají rusínštinu pouze za dialekt ukrajinštiny.
To je spíše otázka politická. Musíme si položit otázku, kde je hranice mezi jazykem a dialektem. Otázka je, jaké si nastavíme parametry. Víme, že na začátku 19. století byli slavisté, kteří říkali, že je jenom jeden slovanský jazyk a jednotlivé „jazyky“ jako třeba čeština nebo polština jsou pouze jeho varianty nebo dialekty. Domnívám se, že z filologického hlediska není důvod pochybovat o tom, že rusínština jazykem je. Že je to jazyk jako každá jiný slovanský jazyk. Obzvlášť, když je nyní kodifikovaná a byla alespoň většinou Rusínů přijata.

Rusínština byla kodifikovaná v Prešově. Jak ten kodifikovaný jazyk přijali napří klad Rusíni v Polsku, Rumunsku nebo třeba v Americe?
Ta kodifikace samozřejmě není přijímána všeobecně, to si vyžádá ještě delší čas. Koneckonců – kodifikace spisovné češtiny taky trvala několik desítek let. U slovenštiny je to ještě patrnější: od počátku až do poloviny 19. století nebyla slovenština definitivně kodifikovaná a trvalo ještě dalších patnáct let, než byla přijata katolíky i evangelíky. To ale není nic, nad čím bychom se měli pozastavovat. Třeba v Polsku někteří Lemkové kodifikovanou rusínštinu uznávají, někteří ne. Je to spíš otázka praktického úzu. Většinou totiž dochází k uznání kodifikace obyvatelstvem tehdy, když se jazyk dostává masově do škol a do úřadů. Pak samozřejmě musí být jednotný, jinak by nebylo možno vyučovat a nemohla by fungovat státní správa. To se ale zatím ani na území bývalé Podkarpatské Rusi, dnešní Zakarpatské Ukrajině, ani v Haliči – tedy ve Lvovské nebo Ivanofrankovské oblasti, nestalo. Do úřadů rusínština zaváděna není a do škol v podstatě taky ne, jenom sem tam jako vedlejší jazyk. Jako něco, čemu se mohou žáci a studenti naučit vedle spisovné ukrajinštiny. Jsem ale přesvědčen, že je to otázka času. Pochopitelně ne v řádu měsíců – my historici měříme čas v delších periodách. Bude to, myslím si, trvat ještě několik dekád. Ale nepochybně k tomu dojde.

S tím jazykem, především ve školách, byl problém už za první Československé republiky. Rusínština se na Podkarpatské Rusi vyskytovala v mnoha dialektech a nebylo jasné, jakou rusínštinu vlastně do těch škol zavést. A nejedna škola si zaváděla „svoji“ rusínštinu.
Musíme si uvědomit, že úředníci i učitelé se dostali do nového prostředí, do situace, kterou neznali. Byli odchováni rakouskými učitelskými ústavy, a v Čechách si každý mohl vybrat: buď bude chodit do české, nebo do německé školy. Čeština i němčina byly plně kodifikované, oba dva to byly úřední jazyky s velice vyspělou terminologií, a spory se vedly o to, jak se má v jazykově smíšených obcích mluvit na úřadech a učit ve školách. Jestli česky nebo německy. Na takovou situaci byla československá školská správa připravena. Jenže na Podkarpatské Rusi se úředníci a učitelé dostali do úplně jiných podmínek. Přišli na území, kde většina obyvatelstva byla negramotná, a školská správa nevěděla, jaké školy tam má zřizovat. Jestli takové, kde bude vyučovacím jazykem spisovná ruština nebo takové, kde to bude spisovná ukrajinština, nebo jestli se tu má učit v nějakém místním dialektu. A pokud to bude ten dialekt, tak který. Ty dialekty byly totiž minimálně čtyři a poměrně dost od sebe vzdálené. Dopadlo to tak, že víceméně bylo ponecháno na každém učiteli, aby učil tak, jak umí, nebo jak chce.

To se týkalo základních škol; u středních škol, gymnázií, to bylo přeci jenom trochu jinak…
Ano, ta byla buď ruská, nebo ukrajinská, a od roku 1938 jenom ukrajinská. A když přišla maďarská správa, spíš se zaváděla rusínština na bázi místních dialektů, protože ta se z pohledu ma ďarské správy po roce 1939 jevila jako nejmenší zlo. Nevyvolávala totiž žádné kontakty s žádným národem za hranicemi tehdejšího Maďarska.

Ovšem s negramotností se za první Československé republiky hodně hnulo…
Ano. Pokud mluvíme o československém školském systému na Podkarpatské Rusi, tak mnohem důležitější, než že nebyl zaveden do škol jednotný jazyk, je to, že se ti lidé vůbec naučili číst a psát. Ekonomicky se tomu kraji moc nepomohlo, ten kraj byl vždycky chudý a chudým zůstane, ale vzdělanostní úroveň tamních obyvatel nepochybně velmi narůstala. Myslím, že v tomhle ohledu nikde nenarazíme na takový pokrok, jako na Podkarpatské Rusi mezi lety 1919 a 1939. Za dvacet let se tam negramotnost snížila o polovinu a ti, kteří chodili do školy v době Československé republiky, už byli gramotní. Ať už se ti lidé učili psát v nějakém místním dialektu, rusky nebo ukrajinsky. Koneckonců – mezi těmi řečmi zase nejsou tak velké rozdíly, takže se člověk, když se třeba později orientoval jiným směrem, mohl dobře přizpůsobit a jazyk a gramatiku se doučit. Tohle byl každopádně obrovský úspěch československé správy.

TOMÁŠ PILÁT