Náš jubilant Ivan Pop

Snad to ani není taková náhoda, že jméno významného rusínského historika Ivana Popa zní stejně jako název jedné z  dominant Podkarpatska, hory Pop Ivan, druhého nejvyššího vrcholu Ukrajiny (2022 m). Vždyť osobnost i dílo profesora Popa, byť vzrůstem spíš subtilního muže, významen ční do výšky. Letos koncem května oslavil rodák z  obce nedaleko Mukačeva, své životní jubileum. Narodil se 26. 5. 1938 v  Strabičově, téměř čtvrtstoletí však už žije v západočeském Chebu.

Léta tu učil na místním gymnáziu a v poklidu své pracovny píše historické, politologické i uměnovědné studie. Pojednávají o dějinách, umění a kultuře jeho vlasti. Autor se rád a často věnuje podkarpatským umělcům, zvláště malířům – jeho oblíbeným tématem jsou osobnosti podkarpatské malířské školy. Vydal řadu knih, publikuje v médiích. Seznamuje českou a zahraniční veřejnost i své krajany s historií rusínského národa i se současným stavem Podkarpatska.

Ivan Pop prožil dramatická léta politických zvratů i obtížných osobních okamžiků. Dodnes si připomíná dětské zážitky z druhé světové války, např. deportaci Židů (přitom „u  nás jsme antisemitismus neznali, vždyť moje maminka kojila židovského chlapce, mám tedy židovského soukojence,“ vzpomínal po letech). Vnímal konec války a přichod sovětské armády; po připojení Podkarpatské Rusi k  Sovětskému svazu měla jeho rodina nouzi o základní potraviny i problémy s novou mocí. („Sovětští vojáci kradli, opíjeli se, přinesli nemoci...“, vypráví.) Zažil i setkání se sovětskou vojenskou kontrarozvědkou SMĚRŠ, perzekuci intelektuálů. Otce i  jeho osobně vyslýchala sovětská státní bezpečnost NKVD. „Název Zakarpatí se v zemi vžil, ale pro mě je stále nepřijatelný...“. Má osobité vzpomínky i na sovětskou kolektivizaci. Sám po politickém incidentu spolužáků musel přerušit vysokoškolská studia a pracovat manuálně. Nakonec se mu podařilo dokončit studium i aspiranturu.

Léta pak působil jako vědecký pracovník Ústavu slavistiky v Moskvě, po nástupu Gorbačova obhájil doktorskou práci a byl zvolen redaktorem časopisu Slavistika. V ruské metropoli žil dlouho, nikdy však nesplynul s tamním prostředím, vždy se považoval za Rusína. Už od dětství dostal základy češtiny – jeho otec byl přesvědčený „čechoslovakista“. Česky se také postupně dobře naučil a čas od času působil i jako tlumočník. Vždy se zajímal o  historii i  současnost naší republiky, však také jednu ze svých odborných studií věnoval Umění Čech a Moravy.

Počátkem devadesátých let minulého století se vrátil do Užhorodu a zapojil se do zápasů o uznání Rusínů jako národa a znovunastolení jejich práv. Ukrajinští nacionalisté na něj však útočili, vyhrožovali jemu i jeho rodině, a tak sbalil zavazadla a s pomocí přátel a příznivců našel nový domov v Česku. Zde vedle svého pedagogického působení publikuje vědecké a popularizační knihy a stati. Napsal např. Dějiny Podkarpatské Rusi v datech, Podkarpatská Rus – osobnosti její historie, vědy a kultury, Encyklopedie Podkarpatské Rusi, studie o kulturních památkách a umění své vlasti. Publikuje v časopisech i na internetových serverech a také v našem časopise, což si považujeme za čest.

Mnohaja ljita, pane profesore!

AGÁTA PILÁTOVÁ