Naš literaturnyj rusȋňskyj jazyk v praksi (7)

Rusȋny na Sloveňsku buduť 27. januara toho roku oslavovatȋ 20 rokiv kodifikaciji svoho jazyka. Smilo možeme povistȋ, že je to jich najvekše ďilo 20. storoča, bo čerez ňoho sja može jakostno rozvȋvatȋ kulturnyj i religijnyj žyvot naroda. Tak by malo bytȋ. No je tomu spravdy tak?

 

Rusȋňskij inteligenciji sja za 20 rokiv ne podarȋlȋ dvi fundamentalny riči: rozvȋnutȋ svoje narodne školstvo a v cer’kovňim žyvoťi prosadȋtȋ liturgičnyj jazyk. De je prȋčina neuspichu? V ľuďach? V organizacijach? V narodnostňij politici, deržavi i Cer’kvȋ?

Na každyj opros by sja dala napȋsatȋ interesna staťa, no ja sja choču dotulȋtȋ lem dakotrych aspekťiv narodnoho i cer’kovnoho žyvota.

 

Realitov zistavať, že jazyk kodifikovanyj je, mať svij slovar’, gramatiku i inštitut, kotryj sja o ňoho starať. Je to krasna, spivava i prȋjemna bisida. Všytkym kritikam rusȋňskoho jazyka od vychodu po zapad treba prȋpomjanutȋ, že Rusȋny, kotry suť bez svojoj deržavy, ne potrebujuť maksimalno rozvȋvatȋ rozsjah svoho jazyka tak, jak narody, kotry deržavu majuť! Rusȋny ne potrebujuť pȋsatȋ v svojim literaturňim jazyku chemiju, bijologiju, matematiku, medicinu, molekularnu fiziku.... Svij jazyk potrebujuť na kulturnyj i bohoslužebnyj žyvot. Prevelȋky jazykovy mety jim ne treba. Narodom ale suť i bez vlastnych hraňic’ a namahajuť sja nȋm zistatȋ i dalše. A narod mať pravo bytȋ takym, jakym choče. Problem je ale inde! Anȋ toto malo, što potrebuje na sochraňiňa svojoj identity, jomu ne každyj choče dožyčitȋ. 

 

Najvece mudrujuť domašňi Rusȋny  Ukrajinci, kotry v Rusȋnach notorično vȋďať jakus’ holuzku ukrajiňskoho naroda i ne znajuť pochopȋtȋ, že všytky ostatňi slavjaňsky narody – Rusy, Bilorusy, Poľaky, Čechy, Slovaky, Bulhary, Chorvaty.... suť holuzkamȋ jednoho slavjaňskoho duba. Barz skoro zabylȋ na toto, že ne je tomu tak davno, što Ukrajinciv cilyj svit trȋmav za holuzku rus’koho naroda... A prȋznajme  polovȋna Ukrajiny dodnes’... Paradoksom je, že prȋjednavajuť Rusȋňiv ku sobi, kulturno na nȋch parazitujuť, permanentno jich atakujuť, no jich boju proťiv slovakizaciji sja lem prȋzerajuť. Radše vȋďať Rusȋna zasimilovanoho jak usvidomlenoho. Kiď by Rusȋny za svoje ne bojovalȋ, už by jich na Sloveňsku ne bylo. Je tyž na zadumaňa, čom sja na ciľim Sloveňsku ne služyť anȋ lem jedna liturgija po ukrajiňsky... 

 

Dožyčitȋ Rusȋnam ne choťať anȋ jich Cer’kvȋ  Pravoslavna i Grekokatolȋc’ka. Anȋ jedna, anȋ druha doteper’ ne dokazala svojim virnȋkam otvorȋtȋ dverȋ do liturgičnoho rusȋňskoho jazyka. Choc’ Pravoslavna jerarchija javno ne povila ňi a ne atakuje Rusȋňiv, toto, že ne inicijuje rusȋňsky pereklady i že anȋ jeden svjaščenȋk ne praktizuje v bohoslužebňij sferi ňič rusȋňske, svidčiť, že ne je voľa jazyk prȋjatȋ i chosnovatȋ. Dakotry pravoslavny svjaščenȋky prȋznavajuť, že rusȋňsky bohoslužebny pereklady v jich Cer’kvȋ dodnes’ blokuje ukrajiňska idea z totalitnych časiv. No pravoslavny Rusȋny sja išči možuť dočekatȋ svoho, bo potreba materȋňskoho jazyka peremože každyj konzervativizm ci ideologiju. Jich Cer’kov ne je zdelegizovana a tak virnȋky možuť matȋ nakonec’ posľidňe slovo. 

 

Grekokatolȋc’ka jerarchija  už od 1968 roku  ne mať ochotu začlenȋtȋ rusȋňskyj jazyk midži bohoslužebny jazyky. Tota neochota je sprovadžana krȋkom i karnyma napomjanuťamȋ rusȋňskym svjaščenȋkam. Rusȋňska liturgija je zakazana dnes’, zavtra i naviky… Rusȋňskomu narodu ne dalȋ anȋ lem šancu!

 

Je to bolestne konštatovaňa už lem zato, bo dovhy storoča rusȋňskyj chľibȋk «svoho prava» smakuje mnohym, lem bidnomu Rusȋnovȋ z ňoho ne zistalo skoro ňič.

 

No ne treba nȋjak raz padatȋ duchom. Rusȋny sja isto dočekajuť svoho, bo nakonec’ je to vse Duch, kotryj ďije jak vin choče.

 

o. Franťišek Krajňak

 

Zdroj:  Artos 1/2015

 

ARTOS

Gréckokatolícky farský úrad

067 04 OĽKA

č.t.: 057 / 739 81 47

 

Obščestvo sv. Joana Krestiteľa

Gréckokatolícky farský úrad

067 17 ČABALOVCE 29

č.t.: 057 / 739 33 54

 

http://www.artos.wbl.sk/Obscestvo-sv-Joana-Krestitea.html