NÁZORY:  První republika nebyla dokonalá, ale rozhodně se za ni nemusíme stydět

Neuhnout vlastním dějinám

V něm autorka, zamýšlejíc se nad osudem Československa, mezi jiným konstatovala: „V Česku se totiž dodnes traduje, že po první světové válce vznikaly na troskách habsburské monarchie národní státy, ke kterým patřilo i Československo. Jenže na jeho území žilo tehdy osm národností a Češi v něm netvořili ani polovinu obyvatel. Převahu si zajistili, teprve když spočítali Čechy a Slováky dohromady a slovenštinu prohlásili za český dialekt… už z tohoto důvodu byla první republika, kterou si v Česku většina lidí dodnes idealizuje, budována na chatrném základě. A když se k tomu přidaly krajně nepříznivé vnější okolnosti, zhroutila se jak domeček z karet,“ pravila svým typicky citově zabarveným projevem vážená komentátorka mnichovské Svobodné Evropy a po listopadu ’89 Československého a pak Českého rozhlasu Lída Rakušanová.

Národ československý
V podstatě má pravdu, ale nikoliv celou! Počátkem čtvrtého roku „velké války“ už Německo a Rakousko-Uhersko „domílaly“. Woodrow Wilson, prezident USA, které teprve v předešlém roce vstoupily do války, byl dlouho neoblomný. Jeho ideou bylo, že Německo a Rakousko-Uhersko by se neměly rozpadnout, protože by ve střední Evropě nastal chaos, v němž by se USA obtížně orientovaly. Bylo proto malým zázrakem, když prezidenta Wilsona přesvědčil profesor T. G. Masaryk o opaku, totiž že jeho tzv. Čtrnáct bodů obsahuje i právo Čechů a Slováků na národní stát.

Mezi námi Čechy, na Masarykův národní stát nás bylo málo. Pouze, když Masaryk sečetl české a slovenské občany budoucího případného společného státu, dalo mu to dohromady jen 67procentní většinu. Jaksi stranou zůstaly tehdy přes tři miliony Němců a více než půl milionu Maďarů. „Státotvorný národ československý“ podle ústavní listiny z února 1920 automaticky neposkytoval národnostním menšinám tytéž výsady jako Čechům a Slovákům. Když Masaryk poskytl Wilsonovi přesvědčivá „data“, americký státník nakonec souhlasil s tím, že jak Německo, tak zejména národy Rakouska-Uherska mají v poválečné Evropě nárok na sebeurčení.

Se vznikem Republiky československé se z ideje stala oficiální státní ideologie. Přestože oběma národním větvím byla jejich rovnoprávnost ústavou zaručena, národ slovenský se vzhledem ke své síle kulturní, občanské a ekonomické stal fakticky moudrým, mladším bratrem národa českého. To Slováci pociťovali pochopitelně úkorně, ale dokud byl v Topoľčiankách pravidelným letním hostem profesor Masaryk, napůl Slovák, většina z nich se s tím ještě dovedla smířit.

Tady se sluší poznamenat, že první republika učinila pro faktické povznesení slovenského národa ve všech oblastech opravdu neuvěřitelně mnoho. Mimochodem totéž, v menší míře, ale historicky podstatné, platilo pro Podkarpatskou Rus. Z této doby tam dodnes fungují zdravotnická, školská a jiná zařízení.

Když ale v prosinci 1935 abdikoval prezident Masaryk a žezlo přijal Edvard Beneš, situace se změnila. Beneš nebyl napůl Slovák a až na mimořádné pouto s jeho paní Hanou ani příliš empatická osobnost. Politika pro něj byla vědou, často bez hlubších emocí. Ke Slovákům, až na Šrobárovi Hlasisty, si nedovedl nalézt cestu. Jinak řečeno, státní ideologie čechoslovakismu umožnila sice Československu vzniknout, ale důsledně uplatňována byla zároveň jeho hrobařem.

V roce 1936 se původně učitel tělocviku Konrad Henlein a jeho SdP stali nejsilnější parlamentní stranou v ČSR. Osud republiky se začal naplňovat. Z hříchů minulosti, jímž nedokázal málo pružný Beneš včas čelit, vystoupily na povrch vzpomínky na konec roku 1918. V pěti tzv. německých provinciích, od Českého Krumlova až po moravskoslezské Králíky, povstali tenkrát sokolové a z fronty se vracející italští a ruští legionáři a silou moci, se zbraní v ruce, zabránili sudetským Němcům uplatnit jejich představu práva na sebeurčení. K první republice přimkli jen jistou část sudetských Němců v roce 1926 tzv. autonomistické strany, jež po mnoha letech vzdorování vstoupily do československé vlády.

Velký experiment
Tzv. sudetští Němci projevili chladný vztah k ČSR tím, že v parlamentních volbách 1936 zvítězili a volili iredentistické Henleinovo hnutí. Podobně se Československé republice odcizili i slovenští klerofašisté reprezentovaní Hlinkovou Ľudovou stranou. Při tzv. Pribinovských oslavách vytáhli na světlo světa Pittsburskou dohodu a přišli s tím, že ČSR nedodržela závazek učinit republiku spolkem dvou autonomních národů.

Asi není náhodou, že nenaplněnou Pittsburskou dohodou argumentovaly v letech 1990–92 jisté odstředivé politické síly na Slovensku. Byl to nicméně velký experiment, který zaplňuje období přes vznik Československého státu až do současnosti. První republika zajisté není symbolem dokonalosti, ale my Češi jsme prostě nemohli jinak! A byli bychom zbabělí uhnout vlastním dějinám.

Pavel Nováček

Zdroj: 
https://www.lidovky.cz/nazory/neuhnout-vlastnim-dejinam-prvni-republika-nebyla-dokonala-ale-rozhodne-se-za-n.A211102_101406_ln_nazory_tmr?zdroj=LN_nazor-box----