"Nejtěžší byly boje na Dukle", vzpomíná veterán

Válečný veterán Ilko Königsberg, příslušník 1. čs. armádního sboru v SSSR, se narodil 12. března 1921 ve vesnici Volovec v okrese Svaljava na Podkarpatské Rusi (asi 50 km od hranic se Slovenskem). Otce nikdy nepoznal, maminka se starala sama o malé hospodářství. Ve Volovci navštěvoval českou obecnou školu. Po jejím absolvování pokračoval ve třech zimních zemědělských kurzech a pomáhal doma s hospodářstvím. Podkarpatská Rus, před válkou součást Československé republiky, měla pohnutý osud – zejména to platí pro její obyvatele. Po maďarské okupaci v roce 1939 mnozí mladí muži uprchli ze svých domovů, aby nemuseli nastoupit do maďarské armády. Také Ilko Königsberg opustil rodnou vesnici a emigroval do Sovětského svazu. Po přepadení SSSR fašistickým Německem se rozhodl spojit svůj život s bojem proti fašismu. V roce 1943 vstoupil do československé jednotky v Jefremově, které velel pplk. Ludvík Svoboda. Po absolvování základního výcviku byl zařazen jako kulometčík k tankové rotě, které velel poručík Josef Buršík. V dubnu 1944 opustila čs. jednotka Volyň a přesunula se do Kamence Podolského, odkud po vlastní ose zamířila blíž ke Karpatům, do prostoru Černovic. V okolních lesích, u obcí Stecova, Sadagury a Snjatyně, se rozložily jednotlivé útvary sboru. Žilo se převážně v lesích, v zemljankách. A tam také probíhal intenzívní výcvik. „Nejtěžší byly boje na Dukle,“ vzpomíná Ilko Königsberg. „Bylo to velmi těžké, i dnes se mi vybavují vzpomínky na padlé kamarády. Myslím si, že k bojům na Dukle nemuselo dojít, Němci byli silně opevněni a my jsme mohli přes polské městečko Krosno obejít,“ dodává. Po bojích na Dukle a překonání Dukelského průsmyku postupovala čs. jednotka směrem na Liptovský Mikuláš a v bojích o Liptovský Hrádek byl Ilko Königsberg těžce raněn do nohou a hlavy. Dodnes má v hlavě jizvu po střepině granátu. Do konce války se pak léčil v Tatranských Matliaroch, společně s dalšími volyňskými Čechy, kteří se zde léčili ze zranění.

Oženil se v roce 1945. Jeho žena, která byla rovněž v 1. čs. armádním sboru, pracovala v polní prádelně, však krátce po skončení války zemřela. Rozhodl se, že bude soukromě hospodařit. Oženil se podruhé a přestěhoval se do Litoměřic, kde se znovu oženil a narodila se mu dcera Jana. S rodinou soukromě hospodařil na devíti hektarech úrodných pozemků v Litoměřicích a měl rovněž velký ovocný sad. Po roce 1948 však komunisté soukromým rolníkům nepřáli. Ilko Königsberg musel i přes obrovskou snahu udržet hospodářství v roce 1958 pozemky předat do JZD a odchází na Ostravsko do dolů. Pracoval jako horník a v hornictví vydržel až do svého odchodu do důchodu v roce 1981. Poté se přestěhoval do Moravskoslezských Beskyd do obce Nižní Lhoty. Je členem Československé obce legionářské v jednotě Frýdek – Místek. Dodnes vzpomíná na své rodiště, vesnici Volovec, která byla veřejnosti spíše známá jako turisticky vyhledávané letovisko - jako východisko na poloninu Boržava, nazývané „Podkarpatský Davos“. Byly zde vynikající podmínky pro zimní sporty a dokonce pro návštěvníky z Čech byly vypravovány přímé rychlíky z Prahy. „Kdyby mi zdraví sloužilo, moc rád bych se tam podíval,“ říká Ilko Königsberg, „ je to krásná země s nádhernou přírodou a skromnými lidmi.“

PETR MAJER, plukovník v záloze
V době, kdy byl tento článek v tisku, přišla smutná zpráva: Ilko Königsberg zemřel, měl pohřeb 5. 3. 2010.