Nesmrtelný Stepan Bandera. I po létech vzbouzí emoce

Kontroverzní nacionalista, jedněmi považovaný za hrdinu a jinými za masového vraha, dál čeří politiku a vztahy zdaleka nejenom mezi válčícími zeměmi Ukrajinou a Ruskem, píše ve svém komentáři pro MF DNES historik Tomáš Řepa.

Nedávno proběhla další z přestřelek ohledně hodnocení kontroverzní postavy Stepana Bandery. Tentokrát na základě výroků ukrajinského velvyslance v Německu Andrije Melnyka, který byl krátce poté ze své funkce odvolán a na podzim v Německu definitivně končí. Když pomineme dlouhodobě a záměrně nediplomatické vyjadřování, kterým byl tento velvyslanec proslulý, bylo by zajímavé více rozebrat, co vlastně velvyslanec o postavě Bandery řekl, co z toho historicky sedí – a co naopak ne. Jako historik, který se dlouhodobě fenoménu banderovců věnoval, bych rád přispěl se svým pohledem.

Již na úvod je třeba říct, že jen málokterá postava v dějinách se stala tak nejednoznačně a protichůdně hodnocenou jako právě Stepan Bandera. Je to právě i z důvodu, že do jeho hodnocení se neustále mísí politika. A to zejména pohledem Moskvy, pro kterou se vše okolo Bandery stalo vítanou municí v informační válce. Debatu tak nevedou historikové, jak by to správně mělo u historické postavy být, ale spíše politici.

Velvyslanec Melnyk řekl: „Bandera nebyl masovým vrahem Židů a Poláků.“ Zde by bylo vhodné začít fakty z Banderova života a od nich se dostat k událostem druhé světové války, na něž Melnyk narážel.

Bandera pocházel z vlastenecky orientované rodiny (Stepan se narodil jako jeden z šesti potomků řeckokatolického kněze Andrije Bandery) z nynější západní Ukrajiny. Ukrajinci si na rozdíl od Polska či Československa svůj stát po první světové válce nevybojovali a mnozí z nich se s tím nikdy nedokázali smířit. V roce 1929 vznikla ve Vídni v prostředí ukrajinské emigrace Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Právě její příslušníci dál bojovali (a to i teroristickými metodami) za myšlenku ukrajinské nezávislosti.

Banderovo jméno se poprvé dostalo na veřejnost v souvislosti s atentátem na polského ministra vnitra Pierackého v roce 1934. Tehdy 25letý Bandera byl za podíl na přípravách atentátu původně odsouzen k trestu smrti, nakonec po udělené milosti na doživotí. Právě tato událost nakonec vynesla Banderu do popředí, protože se stal symbolem odporu, který nehledí na obtíže své vlastní ani svých nepřátel.

Zločinec a jeho obraz
Z pohledu meziválečného polského státu byl tedy Bandera nepochybně zločincem, je však třeba kriticky připomenout, že celková koncepce polského státu vůči jeho nejpočetnější šestimilionové ukrajinské menšině byla chybná a Ukrajinci nebyli plnoprávnými občany. Docházelo k řadě represivních akcí vůči Ukrajincům na východě země. V táborech jako Bereza Kartuska mohl být bez soudu zadržován kdokoliv, kdo smýšlel protirežimně. I to stejně jako řada dávných křivd hrálo roli v tom, že se situace dál radikalizovala. I tak to však nesnese srovnání s tím, jak se s Ukrajinci nakládalo v SSSR, hladomor z přelomu let 1932 a 1933 nejméně se čtyřmi miliony obětí hovoří sám za sebe. Toto násilné prostředí tedy formovalo způsob uvažování a jednání radikálů, jako byl Bandera. To rozhodně není žádnou omluvou, je však třeba tento kontext znát.

„Trýznitel Německa“ a přímluvce Bandery končí. Kyjev stahuje velvyslance

Do roku 1939 seděl Bandera v polském vězení, odkud ho vysvobodili Němci při invazi v září 1939. Pak se pokoušel dál burcovat a prosazovat svůj cíl, tedy vznik Ukrajiny. Proto i načas ono účelové spojenectví s Němci, ostatně podobně jako třeba u Slováků nebo Chorvatů. Jen připomínám, že v tomto čase platilo i spojenectví SSSR a Německa v rámci paktu Ribbentrop–Molotov. Svobodomyslným Ukrajincům, kteří o vazalský poměr nestáli, se to však vymstilo. 30. června 1941 vyhlásili po nacistickém útoku na SSSR ve Lvově svůj stát bez konzultace s německým velením. Po třech dnech je gestapo pozatýkalo, stovky popravilo, tisíce deportovalo do koncentračních táborů. V Osvětimi zahynuli i dva Banderovi bratři, otce už předtím popravila NKVD.

Právě toto prostředí formovalo mentalitu mnoha radikálů z tohoto nebezpečného pomezí sfér vlivu na východě Evropy, kde lidský život nic neznamenal. Bandera následně skončil v Sachsenhausenu až do podzimu 1944, kdy byl propuštěn, ale třeba na rozdíl od ruského generála Vlasova už ho nikdo ke spolupráci s Němci naklonit nedokázal. Zůstal politickou mrtvolou a symbolem odporu s upadajícím vlivem. Na mnoho akcí už neměl přímý vliv, komunikoval s ostatními nacionalisty už jen písemně, řada záležitostí a živelných akcí šla mimo něj, dokonce i založení Ukrajinské povstalecké armády (UPA), tedy vojenské odnože OUN na podzim 1942. Právě UPA bojovala nakonec úplně proti všem a ke zločinům docházelo, včetně neobhajitelné genocidní čistky proti Polákům na Volyni v roce 1943, do níž se část OUN a UPA zapojila a hnutí tím zdiskreditovala. Násilí totiž vždy plodí jen násilí.

Poměr vůči Židům je ještě komplikovanější. Určitá část nacionalistů se na holocaustu nepochybně zločinně podílela, postoj OUN k Židům však rozhodně nebyl jednotný, někteří členové OUN jako Fedir Vovk a jiní Židům naopak pomáhali. Ani zde nám tak nepomohou stereotypy a paušalizace, ale posuzování chování konkrétního jednotlivce. Nikdo se totiž zločincem nebo hrdinou nerodí, ale stává svými činy.

Bandera zůstal i ve svém poválečném exilu v Mnichově pro Sověty nepřijatelným symbolem odporu, proto ho nakonec v roce 1959 zlikvidoval agent KGB. Bandera se dopustil zločinů a radikalizaci podporoval i proto, že ho násilím ovlivněné prostředí formovalo. Rozhodně ale není tím, co z něj dělá ruská propaganda. A také jistě není náhoda, jak se účelově vytahují události staré cca 80 let – větší smysl by dávalo zabránit krveprolitím současnosti!

Stepan Bandera - Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Stepan_Bandera

Tomáš Řepa
historik, Univerzita obrany

zdroj: 
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/stepan-bandera-ukrajinsky-nacionalismus-20-stoleti-nacionalismus.A220826_162235_domaci_dyn

foto: Stepan Bandera
zdroj: https://cs.wikipedia.org/