O rusínských kulatých i nekulatých „osmičkách“ a „devítkách“ – a nejen o nich

prof. Ivan Pop, DrSc.

V té době absolutní většina rusínských činitelů byla loajální vůči nové, revoluční maďarské vládě, ale přesto ji místní maďarská šlechta bezdůvodně obvinila z šíření panslavismu a zabránila zvoleným rusínským poslancům zúčastnit se práce parlamentu. Maďarští radikálové kolem skupiny Lajose Kossutha postupovali v duchu koncepce o vytvoření „jednotného politického maďarského národa“. Uznali veškerá občanská práva pro obyvatele Uher, ale žádná zvláštní práva národnostní, čímž vytvořili konfl iktní situaci s početnými nemaďarskými menšinami včetně Rusínů a zatlačili je na stranu císařského dvora. Rusínská inteligence v čele s A. Dobrjanským vypracovala první vlastní politický program: sjednocení Rusínů Uherské Rusi, Haliče a Bukoviny v jednu provincii v rámci habsburské monarchie, což bylo v plném souladu s koncepci austroslavismu F. Palackého – federalizací Rakouska. Dynastie Habsburků byla v těžké situaci, potřebovala jakoukoliv podporu proti revolučním silám a proto kladně reagovala na rusínský program. A. Dobrjanský byl dokonce jmenován císařským komisařem u štábu ruských intervenčních vojsk, spěchajících na pomoc vídeňskému dvoru. Po porážce revolučních sil, hlavně maďarských, císař i rakouská vláda ztratily zájem o rusínský program. Jako náhražku rusínské provincie v říjnu 1849 bylo v rámci „reorganizace“ Uher povoleno vytvoření Užhorodského okruhu, jehož administrátorem se stal A. Dobrjanský. Rusínská inteligence mylně pochopila tento krok Vídně jako zřízení „Ruského (rusínského) okruhu“, v němž začala uskutečňovat Rusínům „prospěšná opatření“.

Dne 28. března 1850 však byl Užhorodský okruh rozhodnutím ministra A. Bacha zrušen. Rusínská inteligence označila tento krok za „katastrofu v Užhorodě“. Byla to skutečně katastrofa pro rodící se národní rusínské hnuti, pro národní obrození Rusínů. Přesto to byl významný milník v rusínských dějinách, který znamenal uznání Rusínů jako svébytného národa a byl prvním pokusem o rusínskou regionální státnost.

Na další osudové „8“ a „9“ Rusíni museli čekat 70 let. Totální porážka v první světové válce vedla k rozpadu habsburské monarchie a pokojné revoluci v Uhrách. Snaha nové maďarské vlády uchovat celistvost Uher a vytvořit „Podunajské spojené státy“ nebyla úspěšná. Nabídku autonomie přijali pouze někteří zástupci Rusínů. Dne 21. prosince 1918 vláda v Budapešti zákonem č. X vyhlásila zřízení autonomní rusínské provincie Ruská krajina, avšak jaksi „zapomněla“ vymezit její hranice. Byla to pouze politická hra, v níž rusínští činitele odmítli hrát roli, jež jim byla určena. Ideu Ruské krajiny v rámci Maďarska defi nitivně pohřbili na jaře 1919 maďarští komunisté.

Ve stejné době se konala intenzivní jednání mezi T. G. Masarykem a vedoucími činiteli rusínských emigrantských spolků v USA o připojení „staré vlasti“, Uherské Rusi, k Československu. Na tuto myšlenku přistoupily i domácí „rady“ v Prešově, Užhorodu, Svaljavě a Chustu, kteří ve své politické orientaci nebyli jednotní. Orientace Rusínů na Rusko odpadla kvůli strachu před bolševismem, ukrajinské státy, vyhlášené ve Lvově a Kyjevě (ZULR, ULR), diky své slabosti záhy padly, promaďarští činitele ztratili oporu po komunistickém převratu v Maďarsku. Idea připojení k Československu se pro absolutní většinu politicky aktivních Rusínů stala spásnou nutností. 8. května 1919 se v Užhorodu konala společná schůzka zástupců místních „rad“ a amerických Rusínů, na níž bylo rozhodnuto o připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Region Rusínů se stal také objektem diplomatických jednáni na nejvyšší úrovni na pařížské (Versailleské) mírové konferenci za přítomnosti rusínské delegace. Mírovými smlouvami podepsanými v Saint-Germain-en-Laye (10.9.1919) a na zámku Velký Trianon (4.6.1920) mezi státy Dohody, Rakouskem a Maďarskem byla Podkarpatská Rus právoplatně začleněna do Československé republiky jako její autonomní území. Skončily útrapy válečných let a poválečné dvojí okupace (maďarské Rudé armády a rumunských jednotek). Podkarpatská Rus se stala součásti jednoho z nejvyspělejších státu Evropy a sdílela s nim léta prosperity ale i tragédii další „osmičky“ a „devítky“, 1938–1939. Nadějný vývoj rusínské společnosti v demokratickém Československu ukončil mnichovský diktát. Následovaly měsíce agónie v podmínkách krátkodobé autonomie tzv. Karpatské Ukrajiny v režii ukrajinských přivandrovalců-megalomanů, řízených z Berlína. Tato fraška skončila 14. – 15. března 1939 defi nitivním rozpadem Československé republiky a obsazením Podkarpatské Rusi maďarskou armádou. Maďarský premiér P. Teleki uvažoval o zřízení Karpatského samosprávného vojvodství, avšak narazil na tvrdý odpor generality a maďarských nacionalistů. Přesto v té době byla Rusínům poskytnuta de facto kulturně-národní autonomie se zřízením svérázné rusínské Akademie věd (Podkarpatskoje Obščestvo Nauk), fungováním 16 periodik, včetně vědeckého ročníku Zorja-Hajnal, rusínských škol, nakladatelství. To všechno rázem skončilo po anexi Podkarpatské Rusi Sovětským svazem na podzim 1944, na níž se podílel i prezident ČSR v exilu dr. E. Beneš.

Černou „osmičkou“ pro Rusíny, v tu dobu již „zakarpatské Ukrajince“, se stal rok 1948, začátek kolektivizace. Proběhla rychlé a bezohledně. Bránici se sedláci byli tvrdě trestáni, 2 200 z nich putovalo do GULAGU. Kolektivizace zvlášť citlivé zasáhla rusínskou společnost, převážně rolnicko-zemědělskou. Zničila její přírodní rytmus fungovaní, těžce nabytý v Rakousko-Uhersku a první ČSR, zlikvidovala právní kulturu. Nucenou sezónní migrací po prostorách SSSR za prací a obživou rozbíjela tradiční rodinná pouta a v konečném výsledku ničila svébytnou národní kulturu. Závěr sovětské apokalypsy s rozpadem SSSR byl spojen s nevídanou státní loupeži – bezohlednou konfiskací veškerých bankovních úspor obyvatel.
 

Rozpad sovětského bloku v roce 1989 a posléze i samotného Sovětského svazu vzbudil u Rusínů naděje na lepší časy. Někteří z nich dokonce snili o obnovení státního svazku s Čechy a Slováky, avšak nové československé vedení neprojevilo žádný zájem o bývalou východní provincii ČSR, necítilo spoluzodpovědnost za „rusínský Mnichov“, sovětsko-československou smlouvu o odstoupení Podkarpatské Rusi-Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu od 29. června 1945. Rusíni byli ponecháni na pospas další tvrdé ukrajinizaci v novém státě – Ukrajině, která zdědila sovětskou zrezivělou centralizaci, unitarizmus a lhostejnost k regionálním kulturám a jejich nositelům.