O školství na Podkarpatsku

Absolventka Pedagogické fakulty UK, dnes středoškolská pedagožka Kateřina Bezdíčková zpracovala ve  své magisterské diplomové práci téma školství na Podkarpatské Rusi. Studie Školní život na Podkarpatské Rusi, pro niž podnikla rozsáhlá bádání v  archivech, mj. i  na  Podkarpatsku, přináší řadu velmi cenných, často neznámých skutečností a poznatků. Svou studii úspěšně obhájila a její závěry přednesla na některých odborných fórech. Náš časopis může přinést jen malý úryvek z tohoto hodnotného textu; vybrali jsme shrnutí kapitoly První republika. Celý text diplomky je k nalezení na internetu.

Z úvodu
„Od Jasině do Aše, republika je naše,“ Tato slova pronesl prezident Edvard Beneš v roce 1934. Dokládají sounáležitost celé republiky od jejího nejzápadnějšího cípu Aše, po  nejvýchodnější Jasiňi. Podkarpatská Rus byla malá země s 12 600 km2 , s chudým a z většiny negramotným, s politicky, nábožensky a jazykově nejednotným, mnohonárodnostním obyvatelstvem. Také to však byla a je země krásná, s vysokými horami, solnými jezery, léčivými prameny a dobrosrdečným lidem. Na  dvacet let společného soužití Čechů, Slováků a  Rusínů bývá zapomínáno. Přesto v poslední době roste zájem o dění na Podkarpatské Rusi, a to nejen mezi odbornou obcí, ale také například mezi studenty středních škol.

Shrnutí první republiky
Za Rakouska-Uherska byl na první pohled vidět rozdíl mezi Rusínem a  Židem, Maďarem a Rumunem. Bylo to způsobené tím, že za Maďarska si každý národ žil svým životem, izolovaně jeden od  druhého se svými vlastními zvyky a náboženstvím. Rusíni žili konzervativně v bídných podmínkách. Ti aktivnější odjížděli do Ameriky, ostatní živořili. Někteří Rusíni na  Podkarpatsku dokonce pracovali na  poli krčmáře, a stávali se tak na něm hospodářsky závislými. V  knize Podkarpatská Rus se píše, že za vlády Československa se v tomto směru nic nezměnilo, ba naopak ještě vzrostl počet vykořisťovatelů. Je také kritizována podpora z milosti, která lidu nemohla pomoci, naopak si tak zvykli na podporu státu a jiných organizací. Hlavním úkolem by dle autora mělo být naučit lid pracovat, vzdělávat se a rozvíjet domácí průmysl, z něhož budou lidé mít zisk. Československé republice se nepodařilo zcela snížit chudobu rusínského lidu, k čemuž ještě přispěla hospodářská krize ve 30. letech, ačkoliv se snažila Podkarpatskou Rus stabilizovat a vymanit z chudoby.

Bohužel se ukázalo, že navýšením gramotnosti a  všelijaké státní podpory nejsou dostačujícím prvkem na cestě ke stabilitě a sjednocení. Každopádně nemůžeme této vládě odepřít úspěch v oblasti vzdělávání a kultury. Pokrok ve  školství za  působení československé vlády shrnul prezident Beneš: „Byla provedena nacionalizace obecného školství, byly zaškoleny téměř všechny děti anebo aspoň podstatně snížen počet dětí nezaškolených. Povinná školní docházka zvýšena ze 6 na 8 let. Počet občanských, středních a  odborných škol byl nejméně zdvojnásoben a toto školství znacionalizováno. Úroveň školy byla zvýšena, lidové výchově poskytl zvýšený počet učitelstva nové pracovníky. A tím vším snížen podstatně počet analfabetů. Po této stránce je možno říci, že vedle rozvoje národního školství na Slovensku není podobného úspěchu v  žádném státě v  Evropě po válce. V tomto smyslu je možno říci, že vláda československá vykonala práci ohromnou. Ovšem i tak ještě zbývá mnoho práce školské, jež musí býti dokončena.“ (Zatloukal, J. Podkarpatská Rus. Užhorod. 1936.)

Historik Klofáč upozorňoval na  zakládání českých škol v  oblastech, kde žádné české děti nebyly. Tyto školy tak navštěvovaly židovské děti, čímž se vyhýbaly bližšímu kontaktu s místním lidem, jazykem a kulturou. Tím se u nich rodila nechuť k domácímu lidu a jazyku. Židé se pak častěji stěhovali na západ. Dodnes je v  ruské literatuře Československé republice vyčítáno, že se snažila Podkarpatskou Rus čechizovat, jak se píše například v knize „Civilizace, nebo barbarství“, ve které autor prohlašuje, že počešťování probíhalo všude s tichým a nenápadným souhlasem vlády.

V ukrajinské literatuře je zase Československu vytýkáno, že se pokoušelo zemi ukrajinizovat, o  čemž hovoří publikace „Ukrajinizace škol na  Podkarpatské Rusi za  Československé éry“. Někteří jsou přesvědčení, že učitelé, kteří nebyli Ukrajinci, byli terorizováni. Ve městech jako Mukačevo, Chust, Sevljuš, Užhorod a další získávali posty ředitelů a učitelů ukrajinofilové. Bez stáže, bez speciálních zkoušek. Stačilo, že byli Ukrajinci. Třicetičlenná zkušební komise byla složená z Ukrajinců a jenom 3 byli Rusíni. Předseda byl Ukrajinec z Haliče, který se domohl toho, že nepostoupili učitelé Rusíni. Celou komplikovanou situaci jsem se pokusila nastínit v  předchozích kapitolách. Agáta Pilátová pochází z  rusínské rodiny a  je toho názoru, že „být odnárodňovatelem, násilným národnostním agresorem, to opravdu není česká vlastnost. Nová rusínská inteligence vyrůstala až postupem času, proto byla role českých učitelů v prvních letech důležitá. Postupně však její vzdělávací úlohu přebírala domácí inteligence.“

Zpomalení vývoje školství na Podkarpatsku mělo několik příčin. Jednou z nich byla hospodářská krize v  30. letech. Stát nestíhal plnit zadané úkoly tak, jak byla skutečná potřeba. V  roce 1938 chybělo na  národních školách asi 1  500 tříd, „takže se na  mnohých školách vyučuje střídavě. To působí obtíže ve  výchově i ve vyučování a závady po stránce zdravotní.“ I na středních školách se často vyučovalo v nevhodných učebnách, lépe na  tom byly školy odborné, které byly dobře umístěné a podmínky celkem uspokojivé. Nedostatek byl také odborných škol pro ženská povolání, které měly vést ženy k vedení domácnosti. Možné řešení nedostatku tříd a škol navrhoval školský referát Chmelař v  zřizování škol obcemi. Tak by měla obec mnohem větší vztah ke škole a sama by ji udržovala, přičemž stát by ji zajišťoval finanční podporu. Učební metody pro obecné a  měšťanské školy byly údajně jedněmi z nejlepších v Evropě. Byly pokrokové, demokratické a vychovávaly z dětí uvědomělé a tolerantní občany.

Dle slov vedoucího školského referátu Chmelaře školy vychovávaly z dítěte občana, „který má úctu k národnostním, náboženským, i sociálním rozdílům občanů Československé republiky, který uvědoměle a z přesvědčení miluje svůj národ i svůj stát, chce pro něj usilovně pracovati, aby zabezpečil jeho demokratické zřízení, a je hotov jej brániti, kdyby bylo zapotřebí, proti kterémukoliv nepříteli vnitřnímu i vnějšímu.“ A opravdu za druhé světové války řada Rusínů bojovala a umírala za Československo – za svůj národ a svůj stát. Na Podkarpatské Rusi se podařilo významně snížit počet analfabetů, stále bylo ale plno rodičů, kteří nechápali, proč je škola důležitější než pastva. Bylo často těžké posílat děti do školy, když pro ně neměli ani boty a teplé oblečení. Problémem nebyla jen školní docházka, ale také naprostý nezájem o školní budovy a inventář. Inspektor Chmelař se pozastavoval nad tím, jak v zemi lesů může dojít k tomu, že škola má shnilé podlahy a okenní rámy, či rozpadlé dveře a někde dokonce chybí můstek do školy (pro který je zapotřebí dvou prken). Když už škola měla nějaké pomůcky, docházelo k  tomu, že byly poničené a zaprášené. To vypovídá o naprostém nezájmu způsobeném možná tím, že potřeba vzdělávání byla místním lidem vnucená, místo aby si k ní našli cestu sami.

KATEŘINA BEZDÍČKOVÁ 


Foto:
Jubilejní škola Masarykova v Užhorodě, dnešní stav