OLENA MANDIČOVÁ (*1902 †1975)

rod. Sinali Ilona (26. září 1902 Giulești, dnes Rumunsko – †12. března 1975 Košice, Slovensko)

První profesionální rusínská sochařka

Olena Mandičová se narodila v rodině rusínského učitele, který působil na základních školách v Sedmihradsku. Vzdělání získala na gymnáziích v Košicích a Budapešti, poté absolvovala Vyšší uměleckoprůmyslovou školu a Akademii výtvarných umění v Praze, kde studovala pod vedením sochaře Jana Štursy (1921–1925). Již během studií vytvořila sérii portrétů rusínských buditelů 19. století.

Po absolvování působila na Podkarpatské Rusi, kde se zaměřila na portrétní a monumentální tvorbu. Vytvořila pomníky E. Fencikovi (Užhorod), A. Dobrjanskému (Užhorod, Michalovce), A. Mytrakovi (Mukačevo) a A. Duchnovičovi (Prešov, Chust, Koločava). K jejím raným pracím patří i žánrové kompozice jako Dřevorubec, Karpatoruská píseň či Alegorie.

V roce 1927 zvítězila v soutěži na jubilejní pomník prezidentu T. G. Masarykovi. Během jediného roku vytvořila jeden z nejvýznamnějších monumentálních pomníků prvnímu prezidentu Československa, který se stal chloubou a dominantou Užhorodu.

Osud Masarykova pomníku

Pomník potkal dramatický osud. Po odstoupení Užhorodu Maďarsku v důsledku Vídeňské arbitráže (2. listopadu 1938) byl demontován maďarskými úřady a odeslán v nákladním vagonu do Čech. Nějaký čas stál na východním Slovensku v Michalovcích, později se za války z neznámých příčin ocitl v Bratislavě. Na počátku roku 1945 byl dunajskou lodí dopraven do Pasova v Bavorsku, kde jej po příchodu americké armády objevili vojáci a odeslali zpět do Bratislavy. Do Užhorodu však socha vrácena být nemohla – Podkarpatská Rus byla mezitím anektována Sovětským svazem a Masaryk byl sovětskou ideologií považován za nepřítele.

O pomník projevilo zájem město Hranice na Moravě, kde byl roku 1946 znovu slavnostně odhalen. Na počátku 50. let však komunistická moc rozhodla o jeho odstranění. Obyvatelé Hranic pomník demontovali a ukryli v místní pískovně. V roce 1968 byl Masarykův pomník znovu instalován, avšak již na počátku normalizace místní výbor KSČ nařídil jeho opětovné odstranění. Tentokrát byl pomník pod přísným dohledem převezen do prostějovských železáren, kde byl roztaven.

Pozdější tvorba a život

Koncem 20. let podnikla Mandičová studijní cestu po západní Evropě, během níž navštívila významná umělecká centra v Německu, Francii a Itálii. Po návratu se usadila v Mukačevu a vytvořila další monumentální pomník – A. Duchnovičovi pro město Prešov.

Zánik Československa znamenal pro sochařku i osobní tragédii. Její rodina byla nucena opakovaně se stěhovat – z Prahy do Mukačeva, následně do Budapešti. Válečné události její tvorbu téměř zastavily. Bombardování Budapešti a život v úkrytech vyvolaly u Mandičové těžké onemocnění – revmatismus, který později vedl k ochrnutí kloubů, fatálnímu pro sochařskou práci.

Po válce se vrátila do Československa, kde se usadila v Košicích. Pracovala zde jako prodavačka a účetní v obchodě. Zemřela zapomenutá a v tichosti v roce 1975.

prof. Ivan Pop