Panteón rusínskej slávy - Grigorij Žatkovič (7)

ŽATKOVIČ Grigorij Ignatij (Zsatkovich Gregory)
(* 2.12.1886 Holubynoje, dnes Ukrajina, † 26.3.1967 Pittsburgh, Pensylvánie, USA), americký právník, rusínský politik.

V pěti letech se vystěhoval s rodiči do USA. Vyrůstal v rodině vedoucího představitele rusínského emigrantského spolku Sojedinenije greko-katoličeskych russkich bratstv. Absolvoval vyšší odbornou školu sv. Vincence v New Yorku a sv. Ducha v Pittsburghu, práva vystudoval na pensylvánské univerzitě. Do roku 1918 právník korporace General Motors, na podzim téhož roku byl pozván do vedení Americké národní rady Uhro-Rusínů (ANRUR), která mu uložila úkol sestavit memorandum pro prezidenta USA W. Wilsona ohledně postavení Podkarpatské Rusi v nové Evropě. G. Žatkovič považoval Rusíny za svébytný národ a na základě toho koncipoval program ANRUR.

V jím vypracovaném memorandu bylo prvním požadavkem „přiznání Rusínům statutu samostatného, a bude-li to možné, plně nezávislého národa, který by mohl vytvořit svůj stát. Jestliže to možné nebude, lze uvažovat o variantách spojení na zásadách autonomie s některým sousedním slovanským státem". 21. října se Žatkovič setkal s prezidentem USA. Prezident W. Wilson doporučoval připojit se k některému slovanskému státu a také vstoupit do projektované Středoevropské demokratické unie. 23. října vstoupila ANRUR ve Philadelphii do unie středoevropských států, G. Žatkovič podepsal jejím jménem Deklaraci všeobecných cílů nezávislých středoevropských národů. Při podpisu prohlásil: „Naše činy v Americe jsou nezávislé, oddělené od ukrajinských. Ukrajinci mají svou cestu rozvoje, své vlastní organizace. My máme své dějiny, jiné než Ukrajinci."

Ve Philadelphii se Žatkovič poprvé setkal s T. G. Masarykem a společně posoudili otázku připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Masaryk slíbil Žatkovičovi, že pokud se Rusíni připojí k ČSR, budou mít zaručené autonomní území. 12. listopadu 1918 se ve Scrantonu (stát Pensylvánie, USA) konal pod vedením G. Žatkoviče sjezd ANRUR, který ve svém řešení pro Podkarpatskou Rus prohlásil československou variantu za optimální. Na sjezdu prosadil Žatkovič návrh, aby byl proveden plebiscit mezi americkými Rusíny. V prosinci 1918 proběhl plebiscit, v němž 67 % zúčastněných hlasovalo pro připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice. Z iniciativy prezidenta T. G. Masaryka přijela na mírovou konferenci do Paříže delegace amerických Rusínů v čele se Žatkovičem. G. Žatkovič informoval o rusínské otázce plukovníka E. M. House, který vedl v nepřítomnosti prezidenta W. Wilsona delegaci USA, a setkal se i s členem francouzské delegace A. Tardieum. Po setkání s A. Beskidem vytvořili Russku komisiju, která vystupovala jménem všech Rusínů.

Na radu prezidenta T. G. Masaryka G. Žatkovič odjel s delegací amerických Rusínů do Užhorodu. V Praze předal prezidentovi memorandum ve formě svých Čtrnácti bodů, podmínek připojení Podkarpatské Rusi k ČSR. Své podmínky Žatkovič formuloval podle vzoru amerického ústavního systému, práva států v americké federaci, které se však nedalo uplatnit v tehdejší střední Evropě. V Bratislavě Žatkovič jednal s ministrem pro Slovensko Vávro Šrobárem o hranici mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. V Prešově Žatkovič jednal s představiteli Karpatoruské národní rady, která zmocnila americkou delegaci pracovat pro spojení prešovské, užhorodské a chustské rady na základě Žatkovičových Čtrnácti bodů. Komunistický převrat v Budapešti a expanzivní záměry maďarského diktátora Bély Kuna donutily Žatkoviče odjet do Paříže a požádat mírovou konferenci, aby dala souhlas s obsazením veškerého území Podkarpatské Rusi. V březnu - dubnu 1919 se G. Žat-koviči podařilo konsolidovat rusínské „rady" a definitivně prosadit myšlenku připojení Podkarpatské Rusi k ČSR jako autonomní území. 8. 5.1919 Centrální ruská národní rada na svém zasedání v Užhorodu schválila usnesení o připojení Podkarpatské Rusi k ČSR, rovněž doporučila G. Žatkoviče jako zplnomocněného ministra. Avšak čs. vláda na základě vyhlášeného generálního statutu rozhodla jinak. Do čela státní správy na Podkarpatské Rusi stanovila administrátora (J. Brejcha) a jako poradní sbor prozatímní pětičlennou rusínskou autonomní radu v čele s Žatkovičem, nazvanou „prozatímní Direktorium".

Direktorium bylo nevyhraněným celkem, obsahujícím prvky provizorního autonomního sněmu a orgánu autonomní správy, nemělo však skutečný vliv na správu země, která byla v rukou čs. administrátora a vojenského velení, resp. vojenského diktátora. G. Žatkovič, vychovaný v duchu americké aktivity a zároveň jasné kompetence jednotlivých článků ústavních orgánů, nemohl plnit úlohu loutky, což vedlo k otevřenému konfliktu mezi Direktoriem, administrátorem a vojenským diktátorem. Začátkem února 1920 Direktorium podalo demisi, která však prezidentem přijata nebyla. Po schválení Ústavní listiny ČSR čs. vláda vydala nařízení o změně generálního statutu Podkarpatské Rusi. Do čela místní výkonné moci byl postaven guvernér. 5. května 1920 prezident republikyjmenoval na návrh vlády G. Žatkoviče dočasným guvernérem Podkarpatské Rusi (Žatkovič občas používal titul „prezident Rusínie"). Skutečná moc však v zemi byla v rukou čs. úředníka, viceguvernéra (P. Ehrenfeld).

Po desetiměsíčním fungování v úřadu guvernéra podal G. Žatkovič demisi, která představovala určitou formu protestu proti centralizační politice čs. vlády na Podkarpatské Rusi, a to jak v otázce autonomie, tak i v postavení guvernéra. Po dlouhých a neúspěšných jednáních 16.5.1920 prezident republiky T. G. Masaryk Žatkovičovu rezignaci přijal. G. Žatkovič zklamaný z postupu čs. vlády, opustil Podkarpatskou Rus a vrátil se do USA, čímž podkarpatská politická scéna navždy ztratila tohoto důsledného a nejschopnějšího oponenta pražského centralismu.
 

Po návratu do USA vyvinul G. Žatkovič velkou protičeskoslovenskou propagační aktivitu. Pro americké Rusíny napsal obsáhlou zprávu Otkrytie-Exposé byvšeho gubernatora Podkarpatsko] Rusi, o Podkarpatsko; Rusi (1921), brožuru The Rusin Questíon in a Nutshell (1923), ve které analyzoval celý proces připojení Podkarpatské Rusi k ČSR a své snahy o uskutečnění autonomie po vzniku ČSR. V letech 1920-45 vykonával advokátskou praxi v Pittsburghu (USA), byl právním poradcem Pittsburské řeckokatolické diecéze. V době 2. světové války se vrátil k rusínskému problému, posuzoval ho v rámci obnovení ČSR v předmnichovských hranicích, setkával se s čs. představiteli v exilu (E. Beneš, J. Masaryk). Stál v čele Americké karpatoruské ústřední konference, vydával noviny The Carpathian, které propagovaly myšlenku zachování Podkarpatské Rusi ve svazku s ČSR. V letech 1944-45 protestoval proti sovětské anexi Podkarpatské Rusi.

 

Ivan Pop