Podkarpatská Rus s něžnou maminkou a přírodním tatínkem

 

„Můj Menčul na Podkarpatské Rusi je nádhera i žal, maminčina laskavá krajina, do které jsem se narodil, ale i světlo a tma, které jdou s námi celý život…“
 

To je začátek jednoho z mnoha odstavců knihy Poválečná léta (288 stran (Mladá fronta 2010), kterou napsal Jaromír Hořec (1921–2009), ale jejího vydání se již nedožil. Ke svým pamětem přistoupil poněkud později, stihl je sepsat pouze do roku 1950, třebaže jeho projekt zahrnoval i další velmi těžká období, ale i nadějné Pražské jaro 1968 a cestu ineditního nakladatele se samizdatovými knihami v létech totality Leč – dílo zůstalo nedopsáno.
 

Avšak stopa, kterou zde zanechal, je zřetelná a nepřehlédnutelná. Znal jsem ho jako svého prvního šéfredaktora a zakladatele Mladé fronty, později jako novinářského kolegu, kdy nás oba spolu s tisíci dalšími postihly po srpnu 1968 existenční svízele; znal jsem ho i jako vrstevníka s povznášejícím vztahem k T. G. Masarykovi, do školy s jehož jménem v Užhorodě chodil, ale také jako vpravdě zemitého člověka, který nikdy nezapomínal na svůj původ, své dětství a podkarpatoruské přátele.
 

Po roce 1989 se dokonce stal předsedou nově vzniklé Společnosti přátel Podkarpatské Rusi nejen pro ten svůj původ, ale zejména proto, že se s tou jeho zemí děly nepravosti. Kolikrát jsem od něho slýchal o proradnosti Stalina a potupném protiprávním zacházení, doprovázeném lživými argumenty, s Podkarpatskou Rusí. Stalin dopustil, spíše však nařídil, aby ofciální vládní delegace čs. vlády byla odtud potupně vyhnána a naši váleční i pováleční politikové uvažovali vůči této neúprosné, zastrašující a vyděračské realitě jako úzkoprsí pragmatici. Situace vyvrcholila zjevnou zradou nekompetentních československých orgánů.
 

Ve své knize věnuje Jaromír Hořec úvodní kapitolu s názvem Moje Podkarpatorusko. V ní se přiznává: „I já podlehl v roce 1945 zvěstem, že se to vše děje z vůle lidu a že bychom proto neměli bránit, aby se jejich přání uskutečnilo.“ Rozepisuje se o tom, že celý narychlo svolaný „mukačevský sjezd“ v roce 1944 byl nehorázným podvodem, podpisy po vesnicích se získáva-ly za to, že se lidem slibovaly potraviny, ošacení a vláda v obcích. Tehdejší čs. vláda, když koncem června 1945 jednala o připojení Podkarpatoruska k Sovět-skému svazu a schválila je, neměla k ničemu takovému oprávnění. Při těchto jednáních se „vyznamenali“ hlavně čeští a slovenští komunisté. Tehdejší předseda vlády Zdeněk Fierlinger se při podpisu smlouvy v Moskvě dopustil velezrady tím, že rozhodl vzdát se části našeho území. Kde zůstala prohlášení o tom, že cílem je obnovit Československo celistvé a s hranicemi, platnými před mnichovským diktátem?
 

A dnes po rozpadu Sovětského svazu? Samostatná Ukrajina je mocenským pánem nad Podkarpatskou Rusí, ukrajinský režim neuznává Rusíny jako národnost a mnoho věcí v této zemi má
daleko k demokracii. „Zůstal tu veliký problém i pro novou Evropu, aby v ní podkarpatoruská země existovala vedle ostatních zemí se stejným právem na svobodu, jaké mají ony,“ píše Jaromír Hořec ve svých pamětech. Našeho čtenáře zaujme další kapitoly a vyprávění o mamince Ludmile – „sestře něhy“, jak ji nazývá autor, a pro jejíž krásu ji dnes proslavený předválečný fotograf František Drtikol vyfotografoval.

Rovněž kapitola o autorově otci stopuje prvky rodových genů. Periodikum Podkarpatoruské hlasy byly českým listem, který lesník Karel Hal-bhuber odebíral spolu s Národním osvobozením. Z nich budoucí novinář, básník a spisovatel, jenž si zvolil poetické jméno Hořec, vystřihoval nejza-jímavější články a vytvářel vlastní noviny včetně kreseb a obrázků. Už v legiích se Hořcův tatínek nejvíce uplatnil svou loveckou puškou, když bylo třeba zásobovat kuchyni a přinést na pekáč zajíce. „Po lidech jsme nestříleli,“ vyprávěl, „když nám dali bolševici pokoj, nechali jsme je na pokoji i my. Vydali jsme se na dlouhou anabázi po sibiř-ské magistrále dál na východ, ale na každé stanici jsme na ně narazili. Museli jsme se bránit…“
 

Hořcův otec zůstal na Podkarpatsku dvanáct let – až do jara roku 1932. Hned po svatbě se jeho třiadvacetiletá žena s ním rozjela do Chustu. Byl ve svém živlu, práce ho bavila, v září 1920 ho jmenovali přednostou okresní lesní správy, po sedmi letech se stěhovali do vlastního domku v Užhorodu. „Vidím před sebou tátu, když se vracel z nedělního honu, ověnčený trofejemi, přes krk zajíce a v obou rukou krásně zbarvené bažanty a koroptve. A my mu běželi vstříc s huronským pokřikem.“ Otec se staral nejen o lesní hospodářství, ale i o práci na pilách při zpracování dřeva, také o otop domácností. Lesy byl nutno vyčistit, aby se nerozmohli škůdci. „Lidé měli tátu rádi, domluvil se s nimi jejich řečí a měl pochopení po lidské svízele a těžkosti jejich života. Dával lesním dělníkům vydělávat…“ Sbíraly se žaludy, jasanová a lipová semena. Ocitujme uznání zemědělského inspektora z roku 1925, která napsal do hodnocení Hořcova tatínka coby les-ního správce v Chustu: „Jeho zásluhou mnohé obce získaly za mimořádné lesní těžby velmi cenné poloniny a pastviny, případně ornou půdu, čímž valně přispěl ke konsolidaci celého rajónu. V obvodu okresní lesní správy v Chustu nikdy nedošlo k výtržnostem pro zalesňování, poněvadž pan Halbhuber svým taktem a zkušeností vždy dovedl spor mírnou cestou likvidovat.“

Nakonec se Hořcův tatínek staral o pražské lesy v Šárce, Modřanech, Krči, Bohnicích a Ďáblicích. Tady byl nejšťastnější - mezi svými lesy, háji a školkami. Nezahálel ani jako dří-vější legionář, měl zásluhu na odhalení sochy zborovského bojovníka v Praze –Spořilově, kde rodina bydlela. Psal také do České myslivosti, Nivy a Rolnických listů své malé prózy, v nichž vzpomínal na podkarpatoruské lovy, a v nichž uvažoval také o zalesňování pustých a neplodných pozemků.
 

Halbhuber – to je vlastně něco jako majitel půlky lánu – půlláník. Přitom všichni příbuzní s tímto jménem byli Češi jak polena. Však také hned po roce 1945 podávali žádost o změnu pří-jmení - nejčastěji z Halbhuber na Habr. Jaromír si vymyslel a oblíbil hořec, tu horskou rostlinu z Podkarpatské Rusi, nic nedbal, že vznikaly problémy, když úřady kroutily hlavou nad tím, že otec, synové, příbuzní se jmenují každý jinak.

Přečtěme si Hořcovu knížku, byl naším blízkým přítelem. Celý život zápasil, mnohé boje vyhrával, ale to proto, že v těch předchozích byl mnohokrát poražen. Bylo tomu tak už koncem čtyřicátých let: sotva zkonsolidoval poměry v nově vzniklém deníku mladých lidí, upadl u komunistických mocipánů a nesmiřitelných ideologů v nemilost pro své svobodomyslné názory v poezii hořkého vzdoru. Celá tvorba jeho vrstevníků byla po tzv. vítězném únoru obětována v samém rozletu, a to s krutou, až nenávistnou kritikou Ladislava Štolla, Gustava Bareše, Jiřího Taufra – poslušných slouhů největšího komunistického tlučhuby Václava Kopeckého.
 

Jaromír Hořec byl nesmlouvavý, ale spravedlivý. V knize hodnotí i některé své chyby a to mu slouží ke cti. Jeho paměti patří do fondu české literatury a žurnalistiky jako málokteré jiné. Už mu za ně můžeme děkovat jenom posmrtně, ale jeho i jejich duch je živý a životadárný. To je ostatně jejich nejvyšší hodnota
 

MIROSLAV SÍGL