Pracovní soboty byly v 50. a 60. letech norma 

Po jejich pádu začal chalupářský boom

Pavel Baroch

Traktorová stanice Kroměříž v roce 1971. Pracovní soboty už byly sice zrušeny, ale zde si dali výzvu, aby každý zdarma odpracoval na počest 50.výročí založení KSČ dvě volné soboty.

Zatímco dnes se diskutuje o zkrácení pracovního týdne na čtyři dny, starší generace chodila do práce i v sobotu. V 50. letech byly pracovní soboty normou, v těch 80. už se konaly jen občas. Poslední sme zažili 11. března 1989.

Když osmasedmdesátiletý Josef Šusta vzpomíná na pracovní soboty, první, co se mu vybaví, je událost, která se „šichtou“ o prvním víkendovém dni zdánlivě nesouvisí. Podařilo se mu totiž koupit v masně na Václavském náměstí pravou svíčkovou, což se v socialistickém Československu rovnalo snad jen povolení vycestovat na dovolenou do kapitalistické ciziny.

Šusta pracoval jako projektant a v sedmdesátých letech se podílel na stavbě pražského metra. Kancelář měl kousek od Václaváku, a když o jedné pracovní sobotě mířil na povinnou směnu, zastavil se pro svačinu v obchodě s masem, kde se mu podařil kapitální úlovek. „Dodnes si pamatuji, že kilo stálo osmdesát korun,“ vzpomíná pan Josef.

To bylo sice na svou dobu poměrně vysoká cena, i tak koupil pořádný kus vzácné masové lahůdky. Půlku pak přinesl domů, druhou půlku dal své mámě. „Manželka Jitka pak připravila úžasné bifteky,“ říká. Nebýt pracovní soboty, o biftecích z pravé svíčkové by si mohl nechat jen zdát. Jinak má pan Josef na pracovní soboty spíše obecnou vzpomínku, že se při nich dodělávalo, když „hořel nějaký termín“.

V neděli Bůh odpočíval
V sedmdesátkách a osmdesátkách už byly pracovní soboty jen několikrát do roka, ale ještě ve druhé polovině šedesátých let se běžně chodilo do práce i do školy šest dní v týdnu – volno bylo pouze v neděli.

Občas se pracovní sobota konala v terénu. Příkladem byla tzv. Akce Z, v tomto případě Za Prahu krásnější 26. března 1960. Pod rukama brigádníků mizí nepořádek u Staroměstské radnice v Praze.

Šestidenní pracovní týden platil prakticky od nepaměti. „Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku,“ zní třetí přikázání z Božího desatera.

Až do roku 1956 platilo, že všechny pracovní dny byly stejně dlouhé, od pondělí do soboty se pracovalo osm hodin. Od října tohoto roku se ale zkrátila pracovní doba o sobotách na šest hodin, což by se dalo označit jako první krok k pětidennímu pracovnímu týdnu.

Uplynulo dalších deset let, kdy přišel druhý významný krok. Vyhláška Státní plánovací komise z roku 1966 sice zrušila šestihodinové pracovní soboty, ale zato zavedla každou čtvrtou sobotu volnou. Tento režim ale trval jen relativně krátce, od ledna 1967 byla volná dokonce každá druhá sobota. Hlavní změna nastala na konci září 1968, kdy byl zaveden pětidenní pracovní týden.

Byla to vlastně taková malá pracovní revoluce. A ačkoli jsou pracovní soboty spojovány se socialistickým zřízením, realita byla jiná: Šestidenní pracovní týden byl běžný i v kapitalistické cizině a například v Rakousku byl zrušen dokonce o něco později než v ČSSR – teprve v polovině sedmdesátých let.

Jak připomněl historik Martin Franc, myšlenky na volnou sobotu se v Československu objevovaly dokonce už v polovině padesátých let. „První experimenty u některých podniků byly kolem roku 1960,“ uvedl před časem v České televizi.

Sobota, nebo pondělí?
Ekonomická krize ale tyto úvahy posunula až do dalšího desetiletí. Tehdy ještě nebylo jednoznačně určené, že dalším volným dnem bude právě sobota. „Uvažovalo se o druhé variantě, že by to byla neděle a pondělí. Nakonec to bylo zavrženo patrně s ohledem na tradice, které předpokládaly, že sobota bude druhým volným dnem,“ konstatoval Martin Franc, který pracuje v Masarykově ústavu a archivu Akademie věd ČR.

Šest, pět, čtyři… Přichází doba čtyřdenního pracovního týdne?
Zatímco původně byl běžný šestidenní pracovní týden a následně pětidenní, brzy by mohli lidé chodit do práce jen čtyři dny v týdnu. Ostatně některé firmy zejména z oboru IT se zkoušením zkráceného pracovního týdne začaly už před několika lety – v zahraničí i tuzemsku.

Mezi průkopníky patřila společnost SAB Finance, která se v Česku zabývá devizovými obchody pro firemní klientelu a zaměstnává téměř 70 lidí. Na zkrácený pracovní týden najela v roce 2022 a nový systém si pochvalovala. „Víme, že lidé dávají firmě dlouhodobě maximum, a chtěli jsme jim to vykompenzovat, aby měli čas i na své blízké a rodinu. Ztrátu efektivity za firmu nevidím, spíš naopak,“ uvedla personalistka Denisa Hábrová.

Čtyřdenní pracovní týden hodlá od letošního dubna zavést pro vládní zaměstnance i japonské Tokio. Rodiče, jejichž potomci chodí do první až třetí třídy, by navíc měli mít možnost vyměnit část svého platu za možnost odejít z práce dříve. Tokijská metropolitní vláda tím dle serveru CNN pokračuje v úsilí ulevit především pracujícím matkám a zároveň zpomalit prudký propad v počtu narozených dětí. „Zajistíme, že se nikdo nebude muset vzdát své kariéry kvůli životním událostem, jako je porod nebo péče o děti,“ citovala CNN tokijskou guvernérku Juriko Koukeovou.

Z průzkumu agentury Ipsos a společnosti Welcome to the Jungle z roku 2013 vyplývá, že čtyřdenní pracovní týden by chtělo zkusit 70 procent lidí, praktickou zkušenost s ním má ale jen každý pátý zaměstnanec. Mnohé české firmy jsou ale vůči kratšímu pracovnímu týdnu pořád poměrně skeptické. Obávají se totiž, že zkrácení pracovní doby o 20 procent bude současně znamenat i dvacetiprocentní snížení výkonnosti.

„Z pohledu ekonomů je nejslavnější myšlenkou na téma zkracování času věnovaného práci předpověď slovutného Johna Maynarda Keynese (někdejší guvernér anglické centrální banky a profesor na Cambridge – pozn. aut.) z roku 1930, že za sto let budou lidé v průměru pracovat jen asi tři hodiny denně. V tuto chvíli, tedy pouhých zhruba pět let před horizontem, který pro své proroctví Keynes určil, se jeho odhad zdá zcela mimo realitu,“ uvedl Michal Skořepa, analytik České spořitelny.

Dodal, že ve většině nejbohatších zemí světa, kde jsou statistiky nejdostupnější a nejspolehlivější a poměrně krátký pracovní týden je nejpravděpodobnější, připadá na průměrný týden s výjimkou zemědělství okolo 40 hodin.

„Je ovšem třeba dávat pozor na přesnou definici statistik, které sledujeme. Zejména v Evropě je několik zemí, které už se zdají být blízko čtyřdennímu pracovnímu týdnu: konkrétně v Nizozemí činil počet skutečně odpracovaných hodin v hlavním zaměstnání 32,2 hodiny. Tento údaj ovšem může zkreslovat celkovou situaci v dané zemi v důsledku tendence části populace pracovat ve více zaměstnáních,“ vysvětlil Skořepa.

Přestože lze oprávněně předpokládat, že se délka týdenní pracovní doby a produktivita práce vzájemně ovlivňují, bylo by příliš zjednodušené říci, že nízká produktivita práce sama o sobě vede k nutnosti delšího pracovního týdne, a naopak. Do hry totiž vstupují i další proměnné, jako například charakter ekonomiky dané země či míra automatizace a digitalizace," říká k výše uvedeným číslům analytik Evropy v datech Milan Mařík. Index produktivity práce je vypočítáván na základě HDP a počtu zaměstnaných lidí.

I po zavedení pětidenního pracovního týdne však sobotní práce zcela nezmizela. Vláda totiž mohla vyhlásit mimořádnou pracovní sobotu, kdy lidé chodili do práce a děti do školy. „Roli hrálo to, že nebyla důvěra, že to ekonomika zvládne. Zdůrazňovalo se, aby zůstal stabilní počet pracovních dní, aby se to rok od roku neměnilo na základě různých svátků,“ vysvětlil historik Franc.

Pracovní soboty také dostávaly různé názvy, někdy i docela bizarní. Poměrně rozšířené bylo označení dle sovětského vzoru „subotniky“. Ale například v Ostravě tehdy coby krajský tajemník KSČ působil jistý Miroslav Mamula, a tak Ostraváci začali sobotním směnám říkat „mamulovky“.

Chalupaření místo pracovní soboty
Pracovní sobota obvykle vyrovnávala pracovní týden, když nějaký státní svátek připadal na všední den. Socialističtí plánovači chtěli, aby každá pětiletka měla stejný počet pracovních dnů. Postupem času byly ale pracovní soboty vyhlašovány spíše výjimečně. Úplně poslední pracovní sobotou byl 11. březen 1989.

Svou roli nejspíš hrálo i to, že pracovní morálka šestý den v týdnu byla v mnoha podnicích ještě výrazně nižší než od pondělí do pátku. „Ukazovalo se, že ekonomicky nemají zas takový význam, jak se původně očekávalo,“ uvedl Franc. Ve školách se zase do pracovních sobot běžně zařazovaly jiné aktivity, třeba takzvané branné cvičení.

Zavedení pětidenního pracovního týdne mělo ještě jeden poměrně významný dopad do života lidí v socialistickém Československu. Díky tomu, že měl víkend dva dny, neuvěřitelně se zvýšil zájem o chalupaření a chataření. A to Čechům vydrželo až do současnosti.

zdroj:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-pracovni-soboty-byly-v-50-a-60-letech-norma-po-jejich-padu-zacal-chaluparsky-boom-270441

Foto: ČTK
Traktorová stanice Kroměříž v roce 1971. Pracovní soboty už byly sice zrušeny, ale zde si dali výzvu, aby každý zdarma odpracoval na počest 50.výročí založení KSČ dvě volné soboty.