Před 35 lety vznikla Společnost přátel Podkarpatské Rusi

Agáta Pilátová

Na počátku všeho stálo jedno setkání. Na jaře roku 1990, jen několik měsíců po pádu komunistického režimu v Československu, vyšel v tehdejším týdeníku Tvorba zásadní a velmi pozoruhodný článek básníka a publicisty Jaromíra Hořce o Podkarpatské Rusi. Autor se v něm vracel k událostem nedávných dějin tohoto regionu, zejména k temným okolnostem, které po druhé světové válce vedly k „odstoupení“ Podkarpatska Sovětskému svazu. Fundovaný a skvěle formulovaný text byl psán nejen s hlubokou znalostí věci, ale zjevně i srdcem – někým, komu na osudu této země skutečně záleží.

Jméno Jaromíra Hořce jsem samozřejmě znala, osobně jsme se však dosud nesetkali. Brzy jsem na něj získala kontakt, sešla se s ním a svěřila se mu, jak silně na mě jeho článek zapůsobil. Celé dětství prožité v rusínské rodině jsem slýchala o této dějinné nespravedlnosti, která neměla šanci být napravena. Přesto jsem dosud nečetla – a ani nemohla číst – žádný publikovaný text, který by se tehdejšími pohnutými událostmi otevřeně zabýval.

Když doktor Hořec v rozhovoru zjistil, že jsem Rusínka, hned mi navrhl myšlenku, kterou zřejmě už nějaký čas nosil v hlavě: založme spolek. Organizaci, jež by sdružovala Rusíny i Čechy a Slováky žijící v tehdejším Československu, kteří mají s Podkarpatskem osobní či rodinnou vazbu. „Třeba jako já – narodil jsem se v Chustu,“ dodal. A tak jsme se do toho pustili.

Jaromír Hořec byl mimořádně akční člověk a především dobře věděl, co je v nově obnovené demokracii potřeba udělat pro založení nové organizace. Bez internetu, sociálních sítí a dokonce i bez mobilních telefonů jsme začali pátrat po jménech a adresách lidí, kteří by mohli mít o vznikající spolek zájem. Oslovovali jsme známé a přátele, věřící v řeckokatolickém kostele, vzpomínali na Rusíny a rodáky z Podkarpatské Rusi, které znali naši rodiče – většinou už tehdy nežijící. Skupina nadšenců složená z nás, našich rodin a několika dalších aktivistů shromáždila značné množství kontaktů, které se následně objevily na obálkách pozvánek na první setkání budoucí Společnosti přátel Podkarpatské Rusi.

Ještě předtím náš poněkud improvizovaný přípravný výbor vypracoval návrh stanov nové organizace a zaregistroval spolek na Ministerstvu vnitra. Stalo se tak 19. července 1990.

Dne 27. října 1990 se pak v kinosále Kyjev na Vítězném náměstí v Praze 6 – Dejvicích sešlo několik stovek lidí. Shromáždění bylo zahájeno zpěvem podkarpatské hymny Podkarpatskyje Rusyny, ostavte hlubokyj son. V průběhu jednání se hovořilo o dějinách i současnosti regionu, především však o smyslu nové organizace a náplni její budoucí činnosti. Přítomní projednali a následně schválili text stanov.

V nich se mimo jiné uvádělo, že Společnost je dobrovolným neziskovým sdružením občanů bez rozdílu národnosti, státní příslušnosti, politického přesvědčení a náboženského vyznání. Spojuje je zájem o historické poslání a zásluhy Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků na rozvoji všech oblastí života při budování demokratické společnosti na dřívější Podkarpatské Rusi a v současnosti také zájem o všestrannou spolupráci s občany a organizacemi Zakarpatské oblasti Ukrajiny.

Do Společnosti se přihlásili Rusíni, Češi a Slováci narození na území Podkarpatské Rusi, lidé s rodinnými kořeny v tomto regionu i ti, kteří k němu cítili blízký vztah nebo o něj měli odborný zájem. Členy se stali také historici a badatelé, například Karel Richter či Toman Brod.

Od samého počátku tvořily hlavní náplň činnosti Společnosti kulturní projekty: besedy, přednášky, výstavy, filmové projekce, koncerty a ediční činnost. SPPR se zapojila do státních i společenských struktur, působila – a nadále působí – v Radě vlády pro národnostní menšiny i v dalších institucích. Od svého vzniku je také aktivním členem světové rusínské organizace, Světové rady Rusínů. Její zástupci se účastnili už 1. světového kongresu Rusínů v Medzilaborcích v roce 1991, kde se přihlásili k aktivní účasti v rusínském národnostním hnutí.

V současnosti má Společnost přibližně 500 členů z České republiky i dalších zemí. Prvním předsedou byl Alexandr Veličko, po něm dlouhá léta organizaci vedl Jaromír Hořec. V současnosti stojí v jejím čele Ing. Jan Čopík. Stanovy byly v průběhu let jen mírně novelizovány, vždy se souhlasem členské schůze, zatímco základní směřování a náplň činnosti zůstávají neměnné. Od roku 2022 se k nim navíc přidala aktivní podpora Ukrajiny ve válce s ruským agresorem a pomoc napadené zemi.

Společnost od svého založení vydává časopis i neperiodické publikace, organizuje besedy, výstavy, koncerty a filmové projekce. Za 35 let své existence uspořádala desítky přednášek a setkání s historiky, politology, kulturními pracovníky i rusínskými hosty ze Zakarpatska. Na akcích SPPR se promítají dokumentární filmy, konají se koncerty, výstavy rusínských i českých výtvarníků a fotografů v Česku, na Slovensku i na Zakarpatské Ukrajině. Společnost se rovněž pravidelně podílí na programech Domu národnostních menšin.

V Praze se v roce 2001 uskutečnil jeden ze světových kongresů Rusínů, proběhla zde zasedání Světové rady Rusínů a Společnost se podílela na organizaci Rusínského dne v Lužickém semináři. Vítala hosty z Podkarpatska i ze Slovenska a rozvíjela mezinárodní kontakty.

Od roku 1991 vydává SPPR periodikum Podkarpatská Rus, které v roce 2025 vstupuje do svého 35. ročníku. Zpočátku vycházelo v cyklostylované podobě, později se proměnilo v tištěný, graficky zpracovaný časopis. Po celou dobu jej tiskne firma Rudolfa Valenty a na jeho grafické podobě se již více než dvě desetiletí podílí Ondřej Huleš.

Redakce spolupracuje s předními historiky a publicisty a přináší historické, kulturní i politologické stati a studie, reportáže a rozhovory s významnými osobnostmi, příspěvky pamětníků, informace o životě Rusínů v České republice, na Slovensku i v dalších zemích, kde toto etnikum žije, a rovněž reflexe čtenářů.

Během uplynulých let vydala Společnost přátel Podkarpatské Rusi téměř padesát knižních publikací. Většinu z nich tiskne firma Rudolfa Valenty, graficky je upravuje Ondřej Huleš; na dalších publikacích se Společnost podílela ve spolupráci s jinými vydavateli. Jedná se o knihy věnované dějinám a současnosti Rusínů a Podkarpatska, rusínským pamětihodnostem i vzpomínkovým textům pamětníků.

Mezi vydanými tituly najdeme například dvoudílnou publikaci historika Karla Richtera Podkarpatští Rusíni v boji za svobodu, knihu Světly Mathauserové Cesty a křižovatky, literární texty spisovatelů a publicistů píšících o Podkarpatsku, paměti Účtování s časem Michala Kričfalušiho, knihu Můj útěk do gulagu Jana Demčíka, podkarpatskou kuchařku Dagmar Březinové Prostřeno na Podkarpatské Rusi, obrazové publikace Jiřího Havla Dřevěné kostelíky na Podkarpatské Rusi a Jana Štursy Duše krajiny a lidí, literární reportáž Barbory Zavadilové Moje rusínská vyšívanka, paměti lékaře Antonína Moťoviče Za našimi zády tekla řeka Dněstr, knihu Tady se už mluví pražsky? a další tituly. Společnost zároveň připravuje další vydavatelské projekty.

Na Zakarpatí rozvíjí Společnost své kontakty především s užhorodským Klubem T. G. M., Užhorodskou univerzitou, s vydavatelstvím Valerije Paďaka a s osobnostmi rusínského národnostního hnutí. Na Slovensku udržuje pracovní vztahy se Spolkem rusínské inteligence (ZIRS), s organizací Rusínská obroda, s Prešovskou univerzitou – Akademií rusínské kultury – a s řadou osobností tamního rusínského kulturního života.

Živé a dlouhodobé kontakty udržuje SPPR rovněž s krajanským spolkem v Užhorodě – Klubem T. G. M., jehož předseda Ivan Latko mimo jiné vydává četné publikace věnované dějinám Československa a Podkarpatské Rusi, převážně reprinty předválečných českých a rusínských historických, kulturních a uměleckých děl. Z iniciativy Klubu byla ve městech a obcích Podkarpatska (Užhorod, Mukačevo, Chust, Mižhorje aj.) instalována řada pamětních desek, reliéfů a dalších památníků připomínajících společný stát Čechů, Slováků a Rusínů i osobnosti, které na Podkarpatské Rusi působily. Ivan Latko je pravidelným hostem akcí Společnosti přátel Podkarpatské Rusi.
SPPR provozuje své internetové stránky, na nichž zveřejňuje aktuální informace, jednotlivá čísla časopisu Podkarpatská Rus a prostřednictvím webu komunikuje s odbornou i širší veřejností.

Sídlem Společnosti přátel Podkarpatské Rusi je Dům národnostních menšin v Praze 2, ve Vocelově ulici 3, kde se konají programy a výstavy SPPR a kde se Společnost pravidelně podílí také na společných akcích Domu, jako je Svět knihy či Muzejní noc.

V roce 2025 si Společnost přátel Podkarpatské Rusi připomíná 35. výročí svého založení.

Agáta Pilátová