Při návratu na Zem byl Gagarin v nebezpečí. Dělat nemohl nic, musel jen čekat

Přesně před šedesáti lety, 12. dubna 1961, se uskutečnil historický let Vostoku 1. Sovětský kosmonaut Jurij Gagarin se stal prvním člověkem ve vesmíru. Mise ale neproběhla zcela podle plánu.

Autobus drkotal po betonové silnici a pomalu se blížil ke svému cíli. Bylo krásné jarní dubnové dopoledne zalité sluncem a lehký vítr poskytoval vítané osvěžení. Uvnitř vozu vládla zvláštní směsice dobré nálady a skrývaného napětí. Středobodem zájmu všech byl muž oblečený v podivném úboru oranžové barvy s velkou bílou helmou, jež nesla nápis „CCCP“.

Konečně se autobus zastavil. Nezasvěcený pozorovatel by byl překvapen podivnou konstrukcí, která působila v prosluněné stepi tak trochu nepatřičně. Mladík v oranžovém sestoupil v doprovodu svých přátel ze schůdků a zamířil k čekající skupince mužů, z nichž někteří měli uniformy. Po krátkém hlášení zamířil k dalším schůdkům, tentokrát na úpatí konstrukce s raketou.

Ten mladík se jmenoval Jurij Alexejevič Gagarin a zatím to byl neznámý nadporučík sovětských vzdušných sil. O pár hodin později bude jeho jméno skloňovat celý svět a jeho život už nikdy nebude takový jako dřív. Psal se 12. duben 1961 a Jurij Gagarin se měl toho dne stát globální celebritou. Jeho jméno bude navždy zapsáno do historie lidského druhu, protože jako první člověk nahlédne za brány vesmíru...

Přísně tajný výcvik
Gagarinova cesta k historickému letu začala na podzim 1959, kdy se u útvaru polárního letectva, kde tehdy sloužil, objevila komise. Vybírala mladé perspektivní piloty, kterým slibovala létání na strojích, jejichž výkony byly z říše snů.

Jurij Gagarin se po náročném výběru ocitl mezi vyvolenými: spolu s devatenácti dalšími piloty z celého Sovětského svazu zahájil v Moskvě v naprostém utajení výcvik pro lety do vesmíru.

Přátelský a veselý Jurij si záhy získal oblibu jak u svých kolegů, tak u nadřízených a podle mnoha zúčastněných měl velkou šanci na to, aby se stal prvním, kdo osedlá kosmickou loď. Když byla v létě 1960 vybrána šestice kandidátů, jejichž výcvik měl být urychlen, nikoho příliš nepřekvapilo, že v ní byl i Gagarin. Jeho schopnosti, stejně jako skromnost, přirozená inteligence a klukovský úsměv na sympatické tváři mu získávaly cenné body.

Velitel oddílu kosmonautů, generál Nikolaj Kamanin, nakonec vybral trojici nejslibnějších kandidátů, krom Gagarina měli o první let do vesmíru usilovat také German Stěpanovič Titov a Grigorij Grigorijevič Něljubov.

Pátého dubna 1961 trojice odlétla na utajovaný kosmodrom oficiálně nazývaný NIIP-5 MO (Vědecko-výzkumný testovací polygon 5 ministerstva obrany), na západě známý pod přezdívkou „Ťuratam“. Jeden z nich se měl domů vrátit jako hrdina – nebo se také nemusel vrátit vůbec...

Program Vostok, v jehož rámci měl být proveden první kosmický let s člověkem na palubě, zatím totiž neslynul příliš vysokou úspěšností. Do dubna 1961 bylo provedeno sedm letů, z toho pouze tři proběhly podle představ vedení programu a hlavního konstruktéra, otce praktické kosmonautiky a architekta sovětských úspěchů v dobývání vesmíru Sergeje Koroljova.

Osmého dubna bylo rozhodnuto, že se prvním kosmonautem stane Jurij Gagarin. O dva dny později se o rozhodnutí dozvěděli i ti, jichž se bezprostředně týkalo. Start byl naplánován na 12. dubna v 9.07 moskevského času (11.07 místního času).

Jedenáct minut do vesmíru
A nyní nastal onen velký den. S výjimkou několika stovek lidí zatím nikdo netušil, že se zapíše do učebnic. Gagarin vyjel s několika techniky výtahem k průlezu do lodi a usadil se v katapultovacím křesle. Příprava ke startu šla, až na malý problém s příklopem kabiny, téměř jako po másle.

Přesně v určený čas se nad stepí roznesl hromový rachot. Raketa se začala zvedat. Neustále zrychlovala, měnila se na slabou, jasnou hvězdu na obloze a po několika minutách zmizela v její modři.

Gagarin mezitím zažíval něco, co dosud neokusil žádný člověk. Po odhození aerodynamického krytu mohl jedním z průzorů sledovat povrch země, který pod ním ubíhal v závratné hloubce. Raketa zdánlivě fungovala naprosto normálně a postupně byly odhozeny její první a druhý stupeň.

Po jedenácti minutách dohořel a oddělil se poslední, třetí stupeň. Loď Vostok a s ní i Jurij Gagarin byli na oběžné dráze! Nyní mohl zažívat stav beztíže. Přestože program letu velel zůstat po celou dobu připoután ke křeslu, mohl si Gagarin vyzkoušet hrátky s tužkou (která mu po chvíli uplavala) nebo s kuličkami vody, které unikly z dávkovače poté, co se napil (i to byla součást letového plánu – nikdo s jistotou nevěděl, zda to bude vůbec možné).

Gagarin také udržoval spojení s několika sledovacími stanicemi na území SSSR. Opakovaně se přitom ptal na parametry své dráhy. Na údaje však čekal marně. Aniž to Gagarin tušil, selhání anténního bloku na nosné raketě zapříčinilo, že loď byla na vyšší dráze, než se původně předpokládalo. A to byl problém.

Vostok totiž musel pro návrat zbrzdit svou rychlost o několik desítek metrů za sekundu tak, aby se křivka jeho dráhy protnula se zemskou atmosférou v potřebném úhlu. Pokud by motor nepracoval, byla zde záložní varianta: i ve výšce několika stovek kilometrů, kde se Vostok pohyboval, existují slabé zbytky atmosféry, které každý objekt na oběžné dráze lehce přibržďují.

Na palubě Vostoku byly zásoby vzduchu a potravy na deset dní. Ovšem dráha, na které se Vostok ve skutečnosti nacházel, by se samovolně s atmosférou protnula až za 15–20 dní.

Rozhodující okamžik
Zatím Gagarin plnil plán letu tak, jak mu bylo určeno. Pozoroval povrch Země a hvězdnou oblohu, monitoroval práci systémů a zaznamenával údaje i svá pozorování. Prolétl nad noční západní polokoulí a nad jižním Atlantikem opět vlétl do orbitálního dne. Blížil se rozhodující okamžik letu. V 10.25 moskevského času (7.25 světového času) se ke Gagarinově úlevě zapálil brzdicí motor.

Ale když se po čtyřiceti sekundách vypnul, čekalo prvního kosmonauta nepříjemné překvapení. Loď se roztočila kolem všech os. A co bylo horší, přístrojový úsek Vostoku se neoddělil od návratové kabiny.

Vinou selhání jednoho z ventilů zhasl brzdicí motor z nedostatku paliva o zlomek sekundy dříve, než měl. Časovací mechanismus proto nemohl zahájit odhození přístrojového úseku. Loď sice byla na cestě k Zemi, ale v konfiguraci, s níž nikdo nepočítal. Za dané situace nemusela kabina přečkat tepelné namáhání při průletu atmosférou.

Gagarin si velmi dobře uvědomoval, že je ve vážném nebezpečí. Neměl však žádnou možnost situaci ovlivnit, mohl jen pasivně čekat, jak vše dopadne. Po dlouhých deseti minutách se přístrojový úsek oddělil (systém obsahoval „zálohu“ v podobě teplotních čidel, která reagovala na ohřev při vstupu do hustých vrstev atmosféry).

Návratová kabina byla naštěstí konstruována tak, aby samovolně zaujala potřebnou polohu při průletu atmosférou. Houstnoucí vzduch kabinu intenzivně brzdil a na Gagarina po necelou minutu působilo přetížení více než 10 g (v těch chvílích tedy vážil desetkrát více než normálně), zatímco venku se odehrávalo ohnivé inferno. Kabina třela o molekuly vzduchu a také je stlačovala před sebou, čímž kolem ní vznikalo plazma o teplotě několika tisíc stupňů Celsia.

Poznenáhlu přetížení začalo opadat a ohnivá záře za okénky pomalu bledla. Gagarin slyšel narůstající šum vzduchu a věděl, že se musí připravit na poslední fázi letu. Přestože měla padákový systém, kabina nebyla konstruována na přistání s člověkem uvnitř – dosedala na zem příliš vysokou rychlostí. Kosmonaut se musel katapultovat a samostatně přistát na vlastním padáku.

Životní předěl
Ve výšce zhruba sedmi kilometrů se ozval třesk pyrotechniky, odletěl příklop a kabinu zaplavilo jasné světlo. Gagarin seděl zapřen ve svém křesle a čekal. Zdálo se mu, že čeká velmi dlouho, ale ve skutečnosti mezi odhozením příklopu a samotnou katapultáží uběhlo jen několik sekund. Pak už šlo vše rychle.

Gagarin pocítil měkké zrychlení a náhle se i s křeslem ocitnul v proudu vzduchu. Křeslo po chvíli odpadlo a nad Gagarinem se rozvinul padák. Při pohledu dolů si kosmonaut uvědomil, že krajinu pod sebou zná. Široká stuha řeky Volhy byla nezaměnitelná. Nedaleko odsud se před pouhými šesti roky učil létat.

Bylo 10.53 moskevského času (mnohé zdroje uvádějí 10.55), když se Gagarinovy boty dotkly hlíny na poli kolchozu nedaleko vesnice Smělovka v Saratovské oblasti. Opodál stojící kolchoznice a její vnučka se na podivnou postavu zprvu dívaly s nedůvěrou, ale poté, co na ně onen muž promluvil, se osmělily a přišly k němu blíže. To už se začali sbíhat další lidé a sjížděly se automobily a traktory. Celá vesnice brzo věděla, kdo to za humny přistál...

Pro Gagarina byla jeho kosmická cesta trvající 106 minut životním předělem. Ještě během letu byl mimořádně povýšen z nadporučíka do hodnosti majora. Během několika dnů se pak rozběhl kolotoč slávy, cest a setkání s významnými osobnostmi celého světa, jaký si nikdo nedokázal představit ani v nejdivočejších snech.

Přestože se Jurij Gagarin toužil vrátit do vesmíru, nebylo mu to přáno. Jako ikonu a národního hrdinu jej vedení SSSR nechtělo vystavit riziku spojenému s kosmickými lety. Jako tragický paradox působí fakt, že Gagarin zahynul při leteckém neštěstí v březnu 1968.

Let z 12. dubna 1961 však bude navždy zapsán do historie lidstva a Gagarinovo jméno a tvář bude vždy doprovázet přívlastek „ten první“...

ONDŘEJ ŠAMÁREK, PEDAGOG A PUBLICISTA

Zdroj: 
https://www.lidovky.cz/relax/veda/pri-navratu-na-zem-byl-gagarin-v-nebezpeci-delat-nemohl-nic-musel-jen-cekat.A210407_090714_ln_veda_ape

Foto: koláž 
Autor: Lidové noviny