Problémy obrany Podkarpatské Rusi na počátku společného státu   

Z historie víme, že po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie jednala početná rusínská emigrace v USA o dalším osudu země, odkud pocházela a na níž jí záleželo. O Maďarsku, Rumunsku nebo Polsku jako státech, kam by Podkarpatsko mělo patřit, neuvažovali a bolševické Rusko svými tehdejšími aktivitami vzbuzovalo vážné obavy. Za této situace vznikla myšlenka připojit Podkarpatskou Rus k Československu. 

Po jednání s T. G. Masarykem byla zvolena forma hlasování příslušníků rusínské emigrace, z nichž 66 % se vyslovilo ve prospěch Československa. Výsledek byl zakotven v mírové smlouvě, uzavřené 10. 9. 1919 v Saint Germain mezi dohodovými mocnostmi a Československem za účasti představitelů rusínské emigrace z USA. Připojením tohoto teritoria, nazvaném dodatečně Podkarpatskou Rusí, přibylo naší republice mnoho starostí. Situaci tehdy ohodnotil ministr zahraničí dr. Edvard Beneš slovy: „Je to danajský dar Dohodě“. Podle statistiky ze dne 15. 2. 1921 tvořila Podkarpatská Rus pouze 9,02 % (12.632 km2) celkové plochy ČSR (140.368 km 2) s jen 4,46 % (606.568) obyvatel z celkového počtu 13,613.172. 

Rovněž národnostní složení nebylo nijak výhodné. Podle prvního sčítání obyvatelstva v roce 1921 byla totiž na Podkarpatské Rusi mozaika obyvatelstva následující: Rusíni 372.884; Maďaři 102.144; Židé 80.059; Češi a Slováci 19.737; ostatní 24.984 (mezi nimi ukrajinští a ruští emigranti). Značným problémem byla vysoká negramotnost Rusínů, a naproti tomu svým způsobem naopak přicházející, většinou vysokoškolsky vzdělaní emigranti z Ukrajiny a Ruska. Ti politicky značně ovládali a ve svůj prospěch usměrňovali rusínskou většinu. 

V jarních měsících 1919, kdy se rozhodovalo o připojení Podkarpatské Rusi k Československu, bojovala naše republika o bytí a nebytí s maďarskou bolševickou armádou, snažící se opět zmocnit Slovenska a Podkarpatské Rusi. Naše nedostatečně vyzbrojené dobrovolnické jednotky plné provizorií neměly proti maďarské armádě (byla početně na válečných stavech) naději na úspěch. Teprve když prezident T. G. Masaryk jmenoval francouzského generála Pellého velitelem naší armády, když se zlepšila organizace bojujících jednotek a navíc záasáhla rumunská armáda, vyklidili Maďaři území Slovenska a stáhli se za demarkační čáru (ta se později stala československo-maďarskou hranicí). 
Zároveň tehdejší nepřátelský postoj Polska zvyšoval obtížnost obranyschopnosti východní části republiky, především Podkarpatské Rusi, kde mimo četnictva a finanční stráže byl dislokován pouze 66. pěší pluk v Užhorodě. Jediná jednokolejná železnice vedla od Michalan přes Čop až k Sevljuši v těsné blízkosti maďarských hranic, a na sever od Užhorodu existovala pouze jedna okresní silnice od Velkého Berezného ke Snině na Slovensku. 

Tyto naprosto nevyhovující dopravní komunikace a přibližně jen 70 - 80 km široké území mezi nepřátelskými hranicemi Maďarska a Polska téměř znemožňovaly případnou úspěšnou obranu. Za této situace naší armády byl vypracován plán „H“ pro případ války s Maďarskem. Naše velení se obávalo další maďarské agrese směřující k opětovnému získání Slovenska a Podkarpatské Rusi. Důvody mohly spočívat jednak v stále ještě neurčené definitivní hranici, a také v našich potížích s Polskem při řešení těšínského problému. 

Studie z 15. října 1919 byla považována za obrannou. Hlavní masa vojsk, šest doplněných pěších divizí, měla být soustředěna v prostoru Trnavy pod velením generála Mittelhaussera. Východní skupina měla mít defenzivní úkoly s případným vyklizením obtížně hájitelné Podkarpatské Rusi. Západní skupina měla přejít do ofenzívy a postupovat podél levého břehu Dunaje na Budapešť. Jeho obsazením si měla vynutit hranice dané mírovými smlouvami. Během roku 1920 a posléze i r. 1921 byl plán stále zdokonalován. Ještě v roce 1920 byla zvýšena obrana Podkarpatské Rusi dislokováním 85. pěšího pluku v Sevljuši. 

Zvýšená pozornost byla věnována obraně východního předpolí Košic a obrany ústupových komunikací 66. a později i 85. pěší divize (velitel francouzský generál Paris) z Podkarpatské Rusi. Vyřešením těšínského sporu s Polskem a vytvořením podmínek pro budoucí Malou dohodu spojeneckými smlouvami s protimaďarsky orientovanou Jugoslávii a později i s Rumunskem, byly konečně dlouhodobě vytvořeny mírové podmínky pro klidný demokratický vývoj v celé Československé republice. 

Vše definitivně stvrdila 4. června 1920 Trianonská mírová smlouva, vycházející ze smlouvy uzavřené v Saint Germain. Maďarsko se těmito závaznými dohodami defi nitivně zřeklo Slovenska a Podkarpatské Rusi a souhlasilo s trvale stanovenou hranicí mezi naší republikou a Maďarskem. V roce 1921 navštívil Podkarpatskou Rus prezident republiky T. G. Masaryk. V každém navštíveném místě byl velmi přátelsky vítán. Svou cestou na tehdy „dálný východ“ našeho společného státu položil základy následujících, šťastných společných let. Bohužel , trvala pouze dvacet let… 

ZDENĚK NECHANICKÝ 

Literatura: První sčítání obyvatelstva ČSR 15.2.1921. Nový velký ilustrovaný slovník naučný, svazek IV, str. 180. 
Vojenské dějiny Československa, III.díl (1918-1939), str. 119–121. Praha 1987. 
Kosina Jaroslav: Ilustrované dějiny světové, díl IV., novověk II., str. 733. Praha 1927.

Foto: Archív
Rekognoskace /prozkoumávání, průzkum/ terénu na Podkarpatské Rusi pro případnou obranu v roce 1921. 
Na snímku gen. Husák, gen. Mittelhausser a gen. Paris