Režisérka Nataša Dudinski, židovsko-rusínská Čechoslovačka v Izraeli

Nataša Dudinski (tehdy ještě jako Dudinská) „dělala“ v listopadu 1989 jako studentka Filosofické fakulty Univerzity Karlovy revoluci; dnes se věnuje filmařině. Česká televize v listopadu uvedla dokument Holky z fildy, který režírovala společně se svou spolužačkou Taťánou Markovou. V současné době žije v Izraeli. Její příjmení zní rusínsky, a tak se ptáme:

 

Po matce jsem Židovka, můj otec je Rusín, jeho rodina byla rusínská. Rusínství je tedy součástí mojí identity.
 

Pocházíte z východního Slovenska; jak tam žije „rusínství“?
Po listopadu 1989 se rusínská národnost na východním Slovensku hodně probudila. Už třeba i tím, že se začalo - a to vlastně už před revolucí - budovat Muzeum Andyho Warhola v Medzilaborcích. Když jsme v listopadu 1989 jako „revoluční studenti“ podnikali nejrůznější výjezdy, vzala jsem skupinku českých spolužáků na východní Slovensko, do toho „zapomenutého kraje“, kde žijí Rusíni. Jeli jsme i do Medzilaborců. Michal Bycko, jeden z hlavních iniciátorů muzea, velký Rusín, vedl tehdy v Medzilaborcích nikoliv Veřejnost proti násilí, ale Občanské fórum. Tehdy se probouzely nálady a myšlenky do té doby zakazované – i v souvislosti s rusínským národnostním hnutím.
 

Věnovala jste se rusínským tématům i jako filmařka?
S kamarádkami jsme tři roky po revoluci natočili fi lm o válce v Jugoslávii, a putovali jsme i Vojvo-
dinou, kde dodnes žije spousta Rusínů. Pro mě to bylo zjevení! Bavila jsem se s nimi rusínsky, bylo to velice zajímavé.
 

Udržovaly se ve vaší rodině nějaké rusínské zvyky?
U nás v rodině se vyskytovaly dva názorové proudy: jeden strýc tvrdil, že Rusíni jsou národem a rusínština je svébytný jazyk, a dokonce napsal rusínský slovník. Druhý strýc pak tvrdil, že to je blbost, že Rusíni jsou jenom jakási odnož Ukrajinců, a žádný samostatný národ. Naše rodina zažila násilné donucování hlásit se k Ukrajincům, i když byla rusínská. Na druhou stranu máme velmi multikulturní rodinu. Rusínství bylo důležité, hledělo se na rusínské kořeny, zvyky a kulturu, aniž by se ovšem šlo bojovat nebo aniž bychom se vůči někomu důrazně vymezovali. Prostě jsme byli Rusíni i Slováci.
 

Být Rusínem bylo po roce 1948 těžké …
Dědeček občas vyprávěl své zážitky, jak bylo těžké hlásit se k rusínské národnosti. Zásadní roli sehrálo náboženství, tam se to rusínství hodně projevovalo. Moji příbuzní a většina Rusínů byli řeckokatolíci a trpěli násilným převodem kostelů na pravoslavné. V naší rodině bylo několik farářů a učitelů, taková slovensko-rusínská inteligence, a pro ně bylo velmi důležité udržovat si řeckokatolické vyznání, i když to bylo zakázané a velice těžké. Tohle byla skutečně důležitá součást jejich identity. Jinak všichni mluvili jak rusínsky a slovensky, tak i maďarsky a německy.
 

Co si myslíte vy: jsou Rusíni národ?
Identitu má každý takovou, jakou si ji zvolí. Pokud se někdo cítí jako národ, tak je národ, obzvlášť, když má svůj jazyk. Proč ne – pokud to nesklouzne k extrémnímu nacionalismu. Mám ráda bohatství kultur, to je skvělá věc.
 

Znáte Podkarpatskou Rus?
Nikdy jsem tam nebyla, ale velmi po tom toužím. Podkarpatskou Rus znám spíše z povídek Ivana Olbrachta a z vyprávění Karla Cudlína, mého výborného kamaráda. Te n tam dlouho jezdil a fotografoval. Každopádně je to jeden z koutů Evropy, kam bych se velmi ráda podívala.
 

S kamerou?
V tom je právě problém. Na jedné straně jako fi lmař chci všechno natočit, na druhé straně je občas důležité kameru vypnout a schovat. Prostě proto, aby ten zážitek byl intenzivní a bezprostřední. To při fi lmování nejde tak dobře.
 

Žijí v Izraeli nějací Rusíni?
V Izraeli žije velké množství Židů, kteří přišli z Podkarpatské Rusi, ale ti se cítí velice „československy“! Mě vždycky hodně dojímá, když vidím, jak uplatňují myšlenku masarykovského Československa. I já to mám asi hodně zidealizované – díky prarodičům. Všichni Židé z Podkarpatské Rusi vždy velmi hezky vyprávějí o době, kdy byla Podkarpatská Rus součástí Československa, jak jim bylo dobře, samozřejmě všichni s láskou vzpomínají na Masaryka. Jedna paní přeživší holocaust mi povídala, že by tatíček Masaryk měl sedět v nebi vedle našich předků Abraháma, Izáka a Jákoba.
 

Židé z Podkarpatské Rusi přicházeli do Izraele zřejmě ve vlnách…
Ano. Hodně jich přišlo už před válkou, hodně pak po válce. Svého času jsem pracovala pro Nadaci Stevena Spielberga, takže jsem poznala množství těch, kteří přežili holocaust a pak odešli do Izraele.
 

Jsou v Izraeli i takoví, kteří se považují za Rusíny?
Většinou ne, oni se všichni považují spíš za Židy. Ale k tomu kraji, k Podkarpatské Rusi, mají vřelý vztah. Spíše než jako Rusíni se ovšem cítí jako Čechoslováci. To je právě ta identita, ke které jsem byla doma vedená i já. Rusínská národnost je její součástí, byli na ni hrdí, ale ta československá identita byla ještě důležitější. Má v sobě něco nadnárodního – a to se mi vždycky moc líbilo. Všichni Židé v Izraeli – ať přišli z Podkarpatské Rusi, Slovenska nebo Česka, se dodnes pokládají za Čechoslováky. Existuje tam Svaz Židů z Československa – dodnes se tak jmenuje, nikdy se nerozdělil a nikdy si nedal do názvu pomlčku. Možná je to tím, že ať židovská nebo rusínská menšina, ti lidé se necítili být ani Slováky ani Čechy, ale cítili, že identita společného Československa je něco víc. Možná to byl jenom ideál, který nikdy nedošel naplnění, ale byl a je v nich. Stejně jako je ve mně: já nejsem ani Slovenka, ani Češka, to by ze mě byla jenom půlka. Jsem Čechoslovačka.
 

Existuje v Izraeli možnost řeckokatolického vyznání?
Ano. Znám izraelské řecké katolíky; nejsou to lidé, kteří odněkud přišli, ale původní obyvatelé Svaté země. Mnozí z nich jsou Arabové, kteří se cítí být řeckými katolíky. A ta církev tam funguje, což mě samotnou překvapilo. Má v Izraeli i několik svých řeckokatolických kostelů a klášterů. Každý může být tím, kým chce být.
 

TOMÁŠ PILÁT