Rozhovor. Olej a špachtle – a jde se tančit!

Společnost přátel Podkarpatské Rusi uspořádala společně s Domem Matice Slovenské ve Snině výstavu olejomaleb výtvarnice Anety Lattové přiléhavě nazvanou Kroje v pohybu. Až do 25. února bylo v Galerii Domu národnostních menšin v Praze k vidění čtyřicet roztančených obrazů, ze kterých čiší radost – a návštěvníky lákají do kola…
 
Tak je tomu ostatně na každé výstavě originální malířky. Aneta Lattová je Slovenka, ale žije uprostřed rusínské enklávy.
 
Kde jste se tu, jako neRusínka, vzala?
Vdala jsem se za Rusína a získala tak spoustu rusínských příbuzných. Manžel je Rusín, tchán a tchyně jsou Rusíni. Oni sami mají další kořeny polské a maďarské. Pocházejí ze Sniny, kde i žijí, a tam je ohromně moc Rusínů. Včetně třeba našich dětí – malých Rusínčat. Mezi Rusíny jsem organicky zapadla.
 
Je takové národnostní míchání v kraji kolem Sniny běžné?
Určitě, tam se nedělají rozdíly. Ale Rusíni mají svůj jazyk, a já jsem se mu musela přizpůsobit. Když jsem se vdala a poznala svého tchána, on se mnou nemluvil slovensky – šel rovnou na rusínštinu! Musel mluvit trochu pomaleji, abych mu rozuměla, rusínština je specifická řeč. Navíc ve Snině mluví Rusíni trochu jinak než jinde, rusínština je tak všude trošku jiná.
 
Mluvíte rusínsky?
Ne. Rozumím, ale vyprávět neumím.
 
Na výstavě v Domě národnostních menšin je 40 vašich velmi roztančených obrazů, rusínských ale moc ne…
To je pravda, obrazy s rusínskými kroji si koupili Rusíni po mojí výstavě ve Snině. Tak zase budu muset namalovat nové…
 
Čím se liší rusínský kroj od východoslovenského nerusínského kroje?
Ty rusínské jsou, řekla bych, delší, mají delší zástěry, slovenské jsou kratší a točivější. Třeba zemplínské. Ty se mi malují dobře, protože mým cílem je obecně zachytit pohyb. Čím se sukně víc točí, tím lépe se mi maluje. Nelpím na detailech, ale právě na tom pohybu. Dokonce se možná na mých obrazech některé kroje a sukně točí víc, než ve skutečnosti. A zpátky k těm rusínským: řekla bych, že jsou těžší než ty slovenské, a proto méně točivé.
 
Na výstavě má člověk pocit, že se ocitl uprostřed tanečního reje. Jak těžké je ten pohyb zachytit?
Musíte si ho umět představit. Někdy mi to jde snáz, jindy hůř. Nemaluju podle točivých obrázků nebo skutečného tance. Vyberu si kroj, který se mi líbí, a představuju si jeho pohyb a to, jak se točí. Když vím, že se sukně ve skutečnosti moc netočí, jde to méně lehce. Někdy si musím doslova vymýšlet: kroj se ve skutečnosti netočí, ale já potřebuju, aby se mi točil.
 
Neříkají pak třeba nějací tanečníci: takhle my se vlastně vůbec netočíme a ty naše kroje taky ne?
Ne, to se mi zatím nestalo. Já je totiž dopředu upozorním, že tak, jako na mých obrazech, se ty jejich kroje ve skutečnosti asi netočí, nebo alespoň ne všechny. Některé kroje třeba z Čech jsou velké, těžké, že paní, co takový kroj má, je ráda, že se v něm vůbec projde. Tyhle kroje jsou bohaté, nařasené, moc se netočí. Ale já se snažím, aby se roztočily aspoň na mých obrazech. Pořád mi jde o ten pohyb.
 
Pracujete s olejovými barvami, na výstavě jsou všechny obrazy namalované touto technikou. Jiné nepoužíváte?
Ne. Začínala jsem s akrylem, a přešla jsem k oleji. Dnes maluji pouze olejem, nevím, jestli bych se vůbec dokázala vrátit k akrylu. A při malování používám i špachtli. Při dokončování dotvářím pohyb či nějaké pohybové detaily právě tou špachtlí.
 
Takže ani grafika zatím ve vaší práci nefiguruje?
Ne, jenom olej. Mým cílem nejsou detaily, můžete si všimnout, že postavy často nemají ani namalované tváře; cílem je namalovat pohyb v kroji.
 
Kde zkoumáte kroje, které malujete?
Vypadá to na tak trochu i etnografickou práci… Není. Začínala jsem tak, že jsem si koupila dvě knihy, kde jsou přesně znázorněné a popsané kroje a jejich krajové detaily. Na tomhle základě jsem malovala. A potom jsem si začala vypomáhat i internetem. Tam je toho plno. Dohledávala jsem tak i další podrobnosti třeba k těm krojům, které jsem měla v knize. Tohle je moje bádání. Takže žádná muzea nebo třeba živá vystoupení tanečníků? Chodím na folklórní akce svých dětí. Mám dvě, které tancují v souboru Zemplínik. Takže ano, i tam můžu zkoumat kroje. Ale jinak kniha, internet…
 
Pouštíte si při malování pro inspiraci nějakou, třebas folklórní muziku?
Ne, při malování potřebuji ticho, a musím být sama. Dívám se na ten který kroj a snažím se zachytit onen zmíněný pohyb. Až když dávám své obrazy na internet, třeba na instagram, tak to celé dolaďuji hudbou. To je ale až po malování. Dám příklad. Když maluji zemplínské kroje, a obrazy prezentuju skrze internet, najdu si zemplínské písničky. Ty samozřejmě ovládám, protože když jsem začala studovat pedagogickou školu, musela jsem umět zazpívat dvacet lidových písní ve dvaceti různých tóninách. Tudíž východoslovenské písničky opravdu dobře znám. Ale u malování samotného si žádnou muziku nepouštím.
 
Působíte jako učitelka?
Vystudovala jsem na Univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře obor pedagogika a výtvarná výchova, ale učitelku nedělám. Jsem policajtka.
 
Policajtka v terénu? Ne, policajtka na služebně, ale i ten terén mám za sebou. Vlastně jsem „tři v jednom“: blondýna, učitelka a policajtka. Nejvíc vtipů je právě na tyhle typy – na blondýny, učitelky a policajtky. Můj manžel tak má to nejlepší, co může mít! (smích)
 
Kde tedy vůbec berete čas na malování?
Na vašich internetových stránkách je k  vidění spousta vašich děl, tady na výstavě v Domě národnostních menšin je jich čtyřicet. Jak to všechno stíháte? Stíhám docela dobře. Většinou maluju přes víkend, často namaluju jeden obraz za večer…
 
Prosím?
Ano, za večer stihnu namalovat obraz. Když už jsou děti po jídle, jsou naučené do školy a mají hotové úkoly, když už mi dá každý pokoj a ne pořád „mami, mami…“, tak tehdy můžu malovat. Většinou tedy o víkendech. Přes týden pracuju a pak se učím s dětmi, mám prvačku a třeťáka, takže toho není málo, učíme se číst, psát, je to dost náročné. Ale jak jsem řekla, víkendy mám na malování.
 
TOMÁŠ PILÁT
Z rozhovoru pro národnostní magazín ČRo Plus Mezi námi

foto: Anetta Lattová  zdroj: FB AneArt