Rozsáhlý výzkum ukázal, kde zřejmě vznikly indoevropské jazyky

Ani Ukrajina, ani Turecko. 

Vědci vyloučili dvě místa, kde podle starších hypotéz mohl vzniknout prazáklad dnešních indoevropských jazyků. Díky využití statistické metody mají tip na novou lokalitu.

Indoevropské jazyky jsou jasným vítězem hypotetického soupeření řečí. Mluví jimi asi polovina lidstva, jsou nesmírně variabilní, vznikla v nich většina krásné literatury. A je jich mnoho, patrně přes 250, od ruštiny a angličtiny, přes kurdštinu a perštinu, až po sanskrt a samozřejmě i češtinu.

Když vědci začali asi před dvěma sty lety zkoumat světové řeči, nemohli si nevšimnout, že některé z nich jsou si podobnější než jiné. Popsali tak několik jazykových rodin, v nichž byly právě jazyky se stejnými vlastnostmi, a tedy společným původem. Zdálo se logické, že jazyky v jedné rodině se vždy vyvinuly z jednoho společného prajazyka – v případě těch indoevropských to měla být protoindoevropština neboli indoevropský prajazyk.

Problémem je, že tato řeč už dnes neexistuje a v době, kdy se jí mluvilo, ještě neexistovalo písmo, takže ji nikdo nemohl zachytit. A lingvisté, kteří se pokoušejí rekonstruovat její podobu, jsou proto odkázaní na nejrůznější triky, jak si s těmito nedostatky poradit. 

Jazyk jako strom
Vědci často pracují s oblíbenou metaforou stromu, kde protoindoevropština je jakýmsi masivním kmenem, z něhož vyrůstají větve skupin jazyků (germánské, slovanské, …), jež se potom rozdělují na ještě menší větvičky konkrétních řečí. Pokud by měl tento strom odpovídat realitě podle počtu mluvčích, vypadal by komicky: z útlého kmínku indoevropského prajazyka, jímž zřejmě mluvily maximálně desetitisíce až staticíce lidí, by vyrůstala třeba masivní supervětvička angličtiny, kterou dnes používá jako mateřský jazyk přes 600 milionů lidí. 

Strom ale nemá ukázat počty, nýbrž jen vývoj. Vychází přitom z přírodovědy, kde se metoda jmenuje fylogenetika; jde o vytváření těch dobře známých stromů života, které ukazují vztahy mezi organismy. To sice pomohlo zvýraznit, jak si na tom dnešní řeči stojí, ale moc to vědcům nepomohlo dozvědět se více o záhadném prajazyce.

Kde se jím v pravěku původně mluvilo? Jak dávno tato jazyková skupina vlastně vznikla? A jak je možné, že právě ona se tak úspěšně dokázala rozšířit po Evropě a Asii? Na tyto otázky nejsou zatím spolehlivé odpovědi, jen teorie a spekulace.

Odkud jsme přišli, kam kráčíme 
Otázka indoevropského prajazyka je úzce spojená s tím, kdo vlastně byli lidé, kteří ovládli Evropu a západní část Asie. Hypotéz je spousta, nejvíce se dnes pracuje se dvěma. Ta první říká, že indoevropský prajazyk vzniknul v oblasti Anatolie, tedy současného Turecka. Spojuje indoevropské jazyky s prvními zemědělci, kteří asi před devíti tisíci lety začali měnit svůj životní styl, kdy lov se sběrem nahradili tím, že se usadili, začali pěstovat obilniny, a tak začala vznikat i první města a civilizace. Jejich změna strategie, jak získávat potravu, byla natolik úspěšná, že se tato kultura rozšířila. A s ní i jazyk těchto lidí.

Druhou často zmiňovanou možností je, že indoevropské jazyky se objevily o něco později a také severněji. Podle této hypotézy vznikla protoindoevropština v takzvané Pontsko-kaspické stepi, tedy přibližně na dnešní Ukrajině a v Rusku. Měla se tam objevit asi před šesti tisíci lety a souviset s takzvanou kurganovou kulturou. Tu spojovaly typické pohřební mohyly (jimž se říkalo právě kurgany nebo korgany) a také to, že tito lidé jako první ovládli chov a využívaní koní, což jim mělo umožnit rychlou expanzi svých genů i kultury. A jazyka.

Problém obou těchto úvah je stejný: nejsou pro ně důkazy. Vědci se pokoušeli to dokazovat zatím hlavně pomocí genetiky, když srovnávali DNA z pravěkých míst, kde se mělo prajazykem hovořit, s geny moderních lidí. Potíž je ale v tom, že jazyk se nedědí stejně jako geny – může se změnit během jedné generace, přestože původní obyvatelstvo se nezmění.

Do toho přichází nová studie, která vyšla v odborném časopise Science, jejíž autoři se rozhodli podívat se na tuto záhadu z jiného úhlu a využít jiné způsoby, byť podobně moderní jako genová analýza.

Stará data, nová metoda
„V tomto projektu, na němž se podílelo více než osmdesát lingvistů pod vedením Paula Heggartyho a Cormaca Andersona z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku, jsme použili novou metodiku, která nám umožnila získat přesnější výsledky,“ popsali autoři. Vycházeli z toho, že na toto téma sice už existovalo mnoho výzkumů, ale většina z nich pracovala jen s omezenými vzorky jazyků.

Některé analýzy navíc předpokládaly, že moderní jazyky jsou odvozeny přímo ze starověkých psaných jazyků, ve skutečnosti je ale mnohem pravděpodobnější, že pocházejí z ústních variant, kterými se mluvilo ve stejném období. Typickým příkladem je španělština, jež nevznikla z klasické latiny, kterou jsou psána vrcholná díla římské literatury, ale z lidové latiny, jíž mluvili obyčejní lidé. Právě podobné nedostatky vedly podle autorů ke zkreslení odhadů toho, jak se jazyky indoevropské jazykové rodiny vyvíjely.

Nová studie se snažila všechny tyto problémy řešit a hlavně vychází z mnohem širšího spektra řečí, které vědci do analýzy zahrnuli – šlo o 161 indoevropských jazyků. S těmito daty pak lingvisté pracovali pomocí takzvané Bayesovské statistiky. To je moderní metoda, která dokáže velmi účinně pracovat s pravděpodobnostmi, a proto ji rády využívají i jiné fylogenetické obory.

FAKTA
Bayesovská statistika
Bayesovská statistika je větev relativně moderní statistiky, která pracuje s podmíněnými pravděpodobnostmi a dovoluje zpřesňovat pravděpodobnost výchozí hypotézy, když se objevují další relevantní skutečnosti. 

Jádrem jejího matematického aparátu je Bayesova věta. Má rozsáhlé využití všude tam, kde se pracuje s nejistými znalostmi: ve financích, v managementu, v lékařství, v kriminalistice a také při odhalování spamu. „Bayesovský přístup“ má také velký význam v matematické logice a teorii.


Studie například ukázala, že italsko-keltská jazyková rodina (o níž se v minulosti spekulovalo) nemůže existovat, protože italské a keltské jazyky se od sebe oddělily několik století před oddělením germánských a keltských jazyků, k čemuž došlo přibližně před pěti tisíci lety.

Rodina stará osm tisíc let
Podle výsledků této práce je indoevropská jazyková rodina stará asi osm tisíc let; leží tedy někde uprostřed mezi oběma nejoblíbenějšími hypotézami. A také místo, kam nyní vědci umísťují první mluvčí protoindoevropštiny, není ani na jednom z výše popsaných míst. 

Autoří studie se domnívají, že se tyto jazyky zrodily na jihu Kavkazu, což odpovídá dnešní Arménii a Ázerbajdžánu. Odtamtud se pak šířily současně třemi směry: na západ, tedy do Řecka a Albánie, dále směrem na východ, tedy do Indie, a také na sever, právě do kurganských stepí. Tím ale příběh ani zdaleka nekončí.

Právě ve stepích, kde dnes leží Ukrajina a Rusko, se totiž asi před třemi tisíci lety zvednula mohutná vlna další expanze směrem do Evropy. A ta, věří vědci na základě nové studie, dala vzniknout většině jazyků, jimiž se dnes v Evropě mluví. Tato hybridní hypotéza, která částečně ruší a částečně spojuje obě dříve zavedené teorie, je v souladu i s výsledky nejnovějších studií v oblasti genetické antropologie.

„Kromě toho, že nás tento výzkum přiblížil k vyřešení staleté záhady původu našich jazyků, ukazuje, jak se mohou tak rozdílné obory, jako je genetika a lingvistika, vzájemně doplňovat a poskytovat tak spolehlivější odpovědi na otázky lidské prehistorie. Doufáme, že stejná metodika poslouží v budoucím výzkumu také k rozšíření našich znalostí o tom, jak se jazyky a populace šířily na jiné kontinenty,“ dodávají autoři.

AUTOR kar
zdroj: ČT24, Science, The Conversation

zdroj:
https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/3625658-ani-ukrajina-ani-turecko-rozsahly-vyzkum-ukazal-kde-zrejme-vznikly-indoevropske-jazyky

foto:
Indoevropské jazyky s barevně vyznačenými skupinami
Zdroj: Wikimedia Commons