Rusínská otázka v současné ruské historiografii

Poslední dobou zažíváme zvýšený zájem historiků o rusínské dějiny 20. století. Příznačný je zájem ruských historiků, kteří během posledních let publikovali rozsáhlé monografie
a sborník zajímavých referátů: V. V. Marjina, Zakarpatskaja Ukrajina (Podkarpatskaja Rus) v politike Beneša i Stalina. 1939-1945 gg. Dokumentalnyj očerk. Moskva, 2003, str. 185; Puškaš A. I. Civilizacija ili varvarstvo: Zakarpatje 1918-1945. Moskva, 2006, str. 557; Ševčenko K.V. Rusíny i mežvojennaja Čechoslovakija: k istorii etnokulturnoj inženerii. Moskva, 2006, str. 267; Karpatskyje Rusiny v slavjanskom mire. Aktualnyje problemy. Moskva-Bratislava, 2009, str. 272 (společná publikace Univerzity Komenského v Bratislavě a Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova).

Renomovaná historička V. V. Marjinova, vědecká pracovnice Ústavu pro dějiny a kulturu slovanských národů Ruské AV, po zhroucení komunistického režimu a otevření archivu ministerstva zahraničí Ruské federace usilovně studovala dokumenty a materiály vztahující se k podkarpatorusínské problematice ve vztazích mezi čs. exilovou vládou a vládou SSSR. Výsledky její práce se staly objevnými hlavně pro ruskou historiografi i; dospěla k závěru, že tzv. „opětovné sjednocení“ Podkarpatské Rusi se sovětskou Ukrajinou bylo cynickou anexí části území spojeneckého státu, ČSR. Přesto celou řadu otázek nechala bez odpovědí. Např. proč 1. čs. armádnímu sboru nebylo dovoleno se zúčastnit osvobození Podkarpatské Rusi, proč téměř polovina vojáků sboru musela padnout na Dukle?

Jak a v jakých podmínkách fungovala čs. vládní delegace na Podkarpatské Rusi v říjnu a listopadu 1944? Jak postupovalo sovětské vojenské velení na osvobozeném území, byla jeho činnost ovlivněna politickými úkoly nebo vojenskými? Jaká byla úloha sovětských komandatur v regionu? Existoval předem připravený plán anexe, kdo byl jeho iniciátorem, jaká byla úloha Kyjeva? Co vedlo Stalina k setkáni v Kremlu s Gottwaldem 23. ledna 1945? Nepopsanou stránkou zůstává také vysvětlení činnosti sovětských tajných služeb na osvobozeném území - archivy těchto služeb v Moskvě jsou dosud nepřístupné.

Přitom podle mého názoru množství a kvalita dokumentů prozkoumaných Marjinovovou umožňuje odpovědět na tyto i další otázky. Zdá se mi že autorka byla fascinovaná právě tímto velkým množstvím dokumentů a nedokázala je náležitě zpracovat a udělat hlubší závěry. Na zásadní otázku o iniciátoru akcí, podobných „znovusjednocení“ odpověděla v jedné ze svých dalších studií: „Bez Stalinova schválení nebyla rozhodnuta ani jediná otázka, byť se zdála jakkoli nicotná.“ Stalinovo rozhodnutí o anexi Podkarpatské Rusi potvrzuje mimo jiné ten fakt, že v praxi ho uskutečnil nejbližš Stalinův důvěrník, politický generál L. Z. Mechlis Stalinovy kyjevské loutky samozřejmě o ničem nerozhodovaly. Na první otázku už dávno odpověděli i čeští historici T. Brod, K. Richter, K. Kaplan I. Pop aj.

Nasazení 1. čs. sboru na Dukle a následující bojová jatka velmi vyhovovaly sovětským tajným službám, které nechtěly připustit, aby se vojáci čs. sboru rusínského původu, bývali vězni gulagu, dostali jako osvoboditelé své rodné země. Není proto zcela od věci názor některých historiků, že vykrvácení (podobné jako u Varšavského či Slovenského povstání) bylo dokonce úmyslně naplánováno z nejvyšších míst SSSR!

Postavení čs. vládní delegace na Podkarpatské Rusi bylo dostatečně vysvětleno ve „Zprávě“ ministra F. Němce, publikované v českém a anglickém jazyce, a také ve „Válečném deníku velitele osvobozeného území“ generála Hasala, publikovaném I. Popem. Čs. vládní delegace neměla plnou moc ani na přidělené části osvobozeného území, všude faktický vládly sovětské komandatury, dosazovaly do národních výborů výlučně komunisty, zatykaly tzv. kolaboranty  – de iure čs. občany, bránily čs. mobilizaci, prohlašovaly všechno, co se jim hodilo – sklady potravin, paliva, sala v Užhorodu, Mukačeva, Sevljuši, Viloku, administrativní budovy či šlechtické paláce – za „válečnou kořist“.
 

Je také zarážející, že zkušená ruská historička V. V. Marjinova nedokázala odpovědět na otázku, co vedlo Stalina k setkání s Gottwaldem 23. ledna 1945 a k jeho následující zprávě o tomto setkání v dopise Benešovi. Událost to byla skutečně výjimečná: Pozice čs. vlády a prezidenta v otázce Podkarpatské Rusi se začátkem roku 1945 Stalinovi zdála být váhavá a nedůsledná. Proto se rozhodl zasáhnout do problému osobně. Dál se informovat Gottwaldem o názorech čs. vlády v případě Podkarpatské Rusi. Pozvání Gottwalda – z hlediska diplomatického protokolu soukromé osoby – bylo absurdní, avšak nikoli náhodné.  Patřilo  k postupům orientálních vládců. Sovětský diktátor tím chtěl upozornit Beneše, že má v záloze i jiného československého lídra. Beneš pochopil vážnost tohoto varování a ve své odpovědí ihned navrhl variantu přijatelnou pro obě strany: Řešit záležitost po skončení války dohodou mezi oběma státy, jakmile bude zajištěno obnovení předmnichovských hranic ČSR s Německem a Polskem. Výměna dopisů mezi Stalinem a Benešem byla faktickou tečkou za problémem Podkarpatské Rusi. Beneš bez reptání, a zdá se, že i bez většího vzrušení, neli s úlevou, uznal sovětskou anexi východní provincie ČSR.

Ani činnost sovětských tajných služeb na Podkarpatské Rusi není už nepopsanou stránkou. Nemáme sice dokumenty z jejich archivů, ale výsledky jejich „činnosti“ jsou dobře známy. Stačí uvést tato fakta: zřízení šesti koncentračních táborů v listopadu 1944 a v nich uvěznění 22 951 osob maďarské národnosti, 4500 osob německé národnosti; v noci na 19. listopad zátah na rusínskou nekomunistickou inteligenci a její následná deportace do táborů gulagu v Donbasu. Všichni přitom byli českoslovenští občané! Většina z nich zahynula v nelidských podmínkách táborů a na nucených pracích pro obnovení válkou zničených uhelných dolů.

Rozsáhlou práci vydal ruský historik rusínského původu A. I. Puškaš. Jeho monografi e byla napsána na základě zkoumání dokumentů maďarských a podkarpatských archivů. To prozrazuje jeho jednostrannost, omezenost pohledu, autor navíc zásadně ignoruje jakékoliv práce jiných historiků na toto téma. Jeho názory jsou podivnou kombinaci nacionalistické ideologie s komunistickou. Puškašův postoj formovala jeho životní dráha: za svého studentského mládi byl ovlivněn ukrajinskými nacionalisty; po příchodu Rudé armády vystupuje už jako horlivý agitátor pro „opětovné sjednocení“, byl organizátorem komsomolu, dokonce prvním tajemníkem jeho oblastního výboru. Od konce 50. let působil jako vědecký pracovník AV SSSR v Moskvě a profesor dějin KSSS. Proto nepřekvapuje jeho interpretace dějin Podkarpatské Rusi 1918-1945 jako „období barbarského útlaku zakarpatských Ukrajinců“, přitom nerozlišuje liberálně demokratickou ČSR od horthyovského Maďarska. Text knihy je přeplněn druhořadnými dokumenty seřazenými ve stylu „co řekl jeden úředník druhému úředníkovi.“

Monografi e K. V. Ševčenka, vyučujícího v Centru ruského vzdělání v Praze, se rovněž vyznačuje kritickým pohledem na dějiny Rusínů v době ČSR, tentokrát z ruského nacionálního hlediska. Vidí Rusíny jako objekt jakéhosi „etnokulturního inženýrství“ Čechů, jejich systematického a promyšleného odnárodňování a ukrajinizace. Ševčenko se ztotožňuje s názory rusínsko-ruského publicisty a politického činitele, vnuka A. Dobrjanského A. Gerovského s jeho štvavými protičeskoslovenskými články. V zápalu superkritiky ČSR si nevšiml, že „odnárodňovaní“ Rusíni prožili v ČSR své druhé národní obrození.

Sborník Karpatští Rusíni v slovanském světě je sestaven z referátů účastníků mezinárodního vědeckého kulatého stolu (27. února – 1. března 2009, Mošovce, Slovensko). Zúčastnili se ho historici a filologové z Ruska, Slovenska, Ukrajiny a Srbska. Analyzovat všechny 17 referátů bylo by obtížné, proto se krátce zastavíme jen u některých z nich. Docent UK M. Daniš v úvodním referátu prosazuje staronovou tezi o jednotném původu Rusínů, Rusů, Ukrajinců a Bělorusů. Kdybychom pokračovali tímto směrem dál, dospějeme k závěru, že území východního Slovenska, na němž Rusíni jsou autochtonním obyvatelstvem, bylo součásti Kyjevské Rusi, což je absurdní. Rusíni jsou národem středoevropským, patřili vždy do středoevropských státních útvarů, jejich příbuznost s východními Slovany je ryze jazyková. Nic více.

Zajímavé myšlenky vyslovili ruští historici K. V. Nikiforov (ředitel Institutu slavjanoveděnija) a O. B. Němenský (Centrum ukrajinistiky a bělorusistiky Moskevské univerzity). Nikiforov zdůraznil, že Rusíni jsou svébytným národem, politika Ukrajiny vůči nim je násilnou asimilaci, která odporuje všem evropským demokratickým hodnotám. Němenský se vrací k zastaralým idejím rusínských rusofi lů o rusko-rusínské jednotě. Je přesvědčen o tom, že rusínské obrození 19. stol. se zrodilo díky rusofilství. Dnešní aktivizaci Rusínů vidí jako předvoj opětovného sjednocení východního slovanství v jeho vícestupňové ruskosti.

Podle mého názoru je to zcela umělá etnopolitická konstrukce, zavánějící tradičním ruským expanzionismem, založena na absolutní neznalosti rusínské reality ve střední Evropě. My Rusíni můžeme s čistým svědomím říct, že nejsme nositeli žádného rusofilství, ani starého, ani nového. Rusofilství důkladně zničili, likvidovali sami Rusové - sovětští Rusové, kteří byli důslednými ukrajinizátory Rusínů téměř 50 let!

IVAN POP