Rusínština – od nářečí k jazyku

 
Rusínština je jazykem Rusínů, jejichž domovinou jsou Východní Karpaty na území Ukrajiny, Slovenska, Polska a Rumunska. V jazykovědě bývá řazena mezi dialekty ukrajinštiny, dnes je i ve  slavistice stále častěji pojímána jako samostatný východoslovanský jazyk. Nejznámější mapu karpatorusínské domoviny sestavil známý historik Paul Robert Magocsi. Zahrnul do ní všechny oblasti osídlené východoslovanským obyvatelstvem na území historických Uher (později hlavně meziválečného Československa) a  Polska v  hranicích po druhé světové válce. Z jazykově zeměpisného hlediska se jedná o vnitřně velmi rozrůzněný celek, který není oddělen ostrými hranicemi od  ukrajinských bojkovských nářečí na severní straně Karpat.
 
Nejvýchodnější část Podkarpatí, tedy rachovský okres, patří k huculským nářečím, jejich mluvčí jsou svým jazykem bližší ostatním Huculům v Haliči a na Bukovině. První pokus o vědeckou nářeční klasifikaci tohoto areálu patří Georgiji Gerovskému, vnukovi rusínského národního buditele Adolfa Dobjranského. Gerovskyj rozdělil jihokarpatské dialekty na spišské, šarišské, západozemplínské, východozemplínské, užské, berežské, severomaramorošské, jihomaramorošské, verchovinské a huculské, zvláště pak vydělil přechodová nářečí jednotlivých obcí. Použil tedy pro jednotlivé nářeční skupiny názvy uherských žup (stolic), což se ukázalo jako vhodné kritérium, neboť uherské administrativní hranice měly velký podíl na utváření nářečních celků. Podobná – ač podrobnější a založená na mnohem obsáhlejším materiálu – je klasifikace nářečí Zakarpatské oblasti Josypa Dzendzelivského a na  území Slovenska klasifikace Zuzany Hanudeľové.
 
Dzendzelivskyj rozeznává nářečí užská, boržavská, marmorošská, verchovinská a huculská, Hanudeľová vyčleňuje následující nářeční skupiny: severospišskou, jihospišskou, šarišskou, makovickou, laboreckou a sninskou. Jinou klasifikaci představil ve  svých pracích Ivan Paňkevyč, zástupce ukrajinofilního směru na  Podkarpatské Rusi, který jihokarpatskou jazykovou oblast rozdělil na tři základní celky – lemkovský, bojkovský a  huculský. Zvolenou terminologií se snažil zdůraznit blízkost těchto nářečí k dialektům na severní straně Karpat a jejich ukrajinský jazykový charakter.
 
Představitel rusofilů Gerovskyj naopak zdůrazňoval specifičnost jihokarpatské „řeči“ (hlavně od  východního Zemplína po Marmoroš), kterou ovšem pokládal za  „maloruské nářečí“ a součást ruštiny. Oba badatelé spolupracovali se Sborem pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi při Slovanském ústavu v Praze. I. Paňkevyč zde vydal dodnes nepřekonanou monografii o fonetice a morfologii jihokarpatských nářečí. Nářeční výzkum na  Podkarpatí koordinovaný pražskými vědeckými institucemi pokračoval i po  druhé světové válce, avšak již pouze na  území Slovenska. Cenné jsou zejména materiály pořízené během expedic vedených Oldřichem Leškou a Andrejem Kurimským narozeným ve  Varadce v okrese Bardějov. Knižního zpracování se jim dostalo z větší části až po  obnovení Slovanského ústavu AV ČR zejména péčí Růženy Šiškové.
 
Od roku 2011 se terénnímu výzkumu a popisu rusínských nářečí na  Slovensku a Ukrajině věnuje autor těchto řádků. V loňském roce Slovanský ústav AV ČR zpřístupnil Lexikální databázi jihokarpatských nářečí z materiálů Ivana Paňkevyče, která je založena na lístkové kartotéce nářečního slovníku, kterou Paňkevyč vytvářel od 20. let 20. stol. Kodifikace rusínštiny a současná jazyková situace Po  roce 1989 dochází k nové vlně vzrůstu národního uvědomění Rusínů. Na Slovensku byli Rusíni uznáni jako samostatná národnost (v SSSR i ČSSR byli považováni za Ukrajince, k rusínské národnosti se nedalo oficiálně přihlásit).
 
Teoretické principy standardizace rusínských dialektů byly vypracovány představiteli rusínské inteligence z různých států s rusínskou menšinou. Na  Mezinárodním kongresu rusínského jazyka konaném r. 1992 v Bardejovských kúpelích bylo rozhodnuto, že budou vytvořeny spisovné normy pro jednotlivé státy s rusínskou menšinou, a až v další etapě vznikne společná jazyková norma pro všechny Rusíny. Rusíni se tehdy vědomě inspirovali rétorománským modelem.
 
Slovensko
Roku 1995 byl na Slovensku oficiálně kodifikován rusínský jazyk (rusínsky русиньскый язык), který má plnit funkce spisovného jazyka pro mluvčí místních rusínských dialektů. Kodifikátory rusínštiny se stali Vasyl Jabur, Jozef Paňko, Anna Plišková a Kvetoslava Koporová. V r. 2008 byl vytvořen Ústav rusínského jazyka a kultury při Prešovské univerzitě vedený A. Pliškovou. Rusínština se zde v omezené míře vyučuje na  některých základních školách, na Prešovské univerzitě ji lze studovat v bakalářském, magisterském i   doktorském studiu. Rusíni na  Slovensku mají svůj tisk a  prostor v menšinovém rozhlasovém a televizním vysílání. O výuku rusínštiny na školách je však malý zájem, většinu funkcí spisovného jazyka v prostředí zdejší rusínské komunity nadále plní slovenština. Současné kodifikační příručky slovenské rusínštiny: • Ябур, В., Плїшкова, А., Копорова, К. Ґраматіка русиньского языка, Пряшів 2015. • Плїшкова, А., Копорова, К., Ябур, В. Русиньскый язык. Комплексный опис языковой сістемы в контекстї кодіфікації, Пряшів 2019. • Плїшкова, А., Копорова, К., Ябур, В. і кол. Правила русиньского правопису з ортоґрафічным і ґраматічным словником. Пряшів 2019. • Плїшкова, А., Копорова, К. Правила русиньской высловности з ортоепічным словником. Пряшів 2021.
 
Ukrajina
V dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny trvají snahy o kultivaci jazykového standardu, vychází rusínská literatura v různých varietách, dokonce i slovníky a gramatiky, avšak jednotné normy zatím nebylo dosaženo. Formálně sice byla uznána rusínská národnost na území Zakarpatské oblasti, rusínské hnutí však oficiálními kruhy není podporováno. Díky podpoře americké diaspory dříve v desítkách obcí fungovaly tzv. „nedělní rusínské školy“ (dobrovolná výuka rusínštiny). Většinu funkcí spisovného jazyka tu dnes plní ukrajinština, ne všichni však její normu dostatečně ovládají. Donedávna zde byla běžně přítomna v médiích také ruština. Mluvnice a slovníky, které lze považovat za  základ budoucí oficiální kodifikace rusínštiny na  Ukrajině, sestavili zejména Ihor Kerča, Mychajlo Almašij, Jurij Čorij a Mihaľ Kapraľ: • Алмашій, M., Керча, І. і кол. Материнськый язык: писемниця русинського языка, Мукачово 1999. • Керча, І. Словник русинсько-руськый, Ужгород 2007. • Керча, І. Словник русько-русинський, Ужгород 2012. • Чорій, Ю. Словарь русинського языка, Ужгород 2013. • Мегела, А. Граматика русинського литературного языка, Ужгород 2014. • Алмашій, M. Орфоґрафично-орфоепичный словарь русинського языка, Ужгород 2014. • Капраль, M. Русинськый ортоґрафічный словарь, Будапешт 2017.
 
Polsko
V Polsku Rusíni používají také etnonymum Lemkové (z etnografického pohledu zde sídlili Lemkové a západní Bojkové). Po druhé světové válce byli však během Akce „Visla“ vystěhováni ze své domoviny v Karpatech na území sovětské Ukrajiny a do západních oblastí Polska. Do  původních sídel se jich později vrátila jen přibližně desetina. V 90. letech zde probíhaly podobné procesy jako na  Slovensku, byl kodifikován lemkovský jazyk, který je vyučován jako nepovinný předmět na  několika desítkách základních a středních škol (Fontański, H., Chomiak, M. Gramatyka języka łemkowskiego / Ґраматыка лемківского языка. Katowice 2000).  Polští Lemkové mají svou uměleckou literaturu, časopisy a rozhlasové vysílání. Olena Duć- -Fajfer založila studium lemkovské filologie na Pedagogické fakultě v Krakově.
 
Ostatní země – Maďarsko, Srbsko, Rumunsko, Severní Amerika
Na  území Maďarska také existovaly víceré rusínské jazykové ostrovy. Dodnes si svou identitu a dialekt zachovaly obce Komloška s nářečím blízkým Rusínům ze Šariše a Mučoň, jazykově blízká vojvodinským Rusínům. Rusínská menšina v srbské Vojvodině obývá obce Ruski Krstur a Kucura. Má vlastní kodifikovaný jazyk již od r. 1923 (Havriil Kosteľnik: Gramatika bačvaňsko-ruskej bešedi). Je vyučovacím jazykem na  školách všech úrovní, používá se v literatuře i médiích. Tento jazyk je však v jádru západoslovanský, jeho základem jsou východoslovenská nářečí. S ostatními Rusíny je spojuje tedy především příslušnost k církvi východního obřadu a etnonymum Rusnaci. Početná rusínská menšina žije i v USA a Kanadě, kam odešly statisíce Rusínů především na konci 19. a začátku 20. stol. Existovala zde periodika ve vlastní jazykové varietě. Během 20. stol. zde došlo k úplné jazykové asimilaci ve prospěch angličtiny. Rusíni dodnes obývají také několik obcí v údolí řeky Ruscovy na území Rumunska.
 
Na závěr dodejme, že tradiční jazykověda nemá obecně přijímanou metodu, která by umožňovala jednoznačně rozlišit, které příbuzné jazykové variety jsou dialekty a  které jsou samostatnými jazyky. Nelze totiž objektivně stanovit míru odlišnosti potřebnou k  uznání „samostatnosti“ jazyka. Dělení např. slovanského nářečního kontinua na jednotlivé jazyky je tak do určité míry věcí konvence, významnou roli zde hrají mimojazykové faktory. V poslední době se v jazykovědě uplatňuje zejména sociolingvistický přístup – pokud se jistá komunita považuje za samostatný celek (nejčastěji národ) a používá jistou jazykovou varietu, kterou považuje za  svůj jazyk, uznává i lingvistika tuto varietu jako samostatný jazyk. Rusínština tak již bývá běžně zařazována do výčtu slovanských jazyků.
 
MICHAL VAŠÍČEK
 
foto: Ilustrační
zdroj: https://banky.sk/preco-sa-rusinsky-jazyk-vytraca/