Rusko by nebylo evropská mocnost

Proto chtěl Stalin Podkarpatskou Rus, líčí historik

Matyáš Müller




Před 80 lety Podkarpatská Rus připadla oficiálně komunistickému Sovětskému svazu a definitivně přestala být součástí Československa, kterému patřila od konce první světové války. Předtím byla součástí Rakouska-Uherska.

Československo přišlo o 12 tisíc kilometrů čtverečních, na kterých žilo asi 600 tisíc obyvatel, z nichž zhruba 30 tisíc se hlásilo k české národnosti. Byť Rusku ani Ukrajině oblast nikdy předtím nepatřila, je tato událost dodnes některými vnímána jako akt sjednocení. Jiní mluví o násilí a atmosféře strachu.

Odvedli mého otce, který byl učitel. Brali veškerou inteligenci kromě lékařů a shromažďovali je v internačním táboře.
Agáta Pilatová, rusínská pamětnice

Dne 22. ledna 1946 se Podkarpatská Rus oficiálně připojila k Ukrajinské SSR, o osm dní později smlouvu ratifikovalo Československé národní shromáždění. Daná oblast byla ale pod kontrolou Sovětského svazu prakticky už od podzimu 1944.

„Klíčová jsou dvě data. 26. listopad 1944, kdy se konal takzvaný sjezd národních výborů v Mukačevu, a 29. červen 1945, kdy byla v Moskvě podepsána československo-sovětská smlouva o odstoupení Podkarpatské Rusi,“ vysvětluje historik Jan Rychlík. „Ratifikace proběhla až později, ale fakticky bylo o osudu území rozhodnuto už na podzim roku 1944,“ dodává.

V režii Kremlu
Sjezd v Mukačevu byl podle Rychlíka nelegitimní. „Trval jen několik hodin a v manifestu byly podle pozdější analýzy zřejmé rusismy, takže prohlášení pravděpodobně vzniklo v Moskvě,“ popisuje. Tehdejší atmosféru přibližuje dobře pamětnice událostí Rusínka Agáta Pilátová. „Delegáti byli pečlivě vybraní a lidé byli pod tlakem. Říkalo se, že je to dobrovolné, ale dobrovolné to nebylo. Kdo by se postavil proti, riskoval,“ popisuje tehdejší atmosféru strachu.

Obavy podle ní vyvolával už příchod Rudé armády v roce 1944. „Byla jsem malé dítě, ale ten den si vybavuji velmi dobře. Atmosféra byla napjatá, schovávali jsme se ve sklepě. Válka nevypadala, že by měla druhý den skončit a hlavně nikdo nevěděl, co od Sovětů čekat,“ vzpomíná. Pak začalo vykrádání domů a zatýkání inteligence, vzpomíná. „Pamatuju si, jak nám vzali peřiny a rádio. No a pak odvedli mého otce, který byl učitel. Brali veškerou inteligenci kromě lékařů a shromažďovali je v internačním táboře,“ popisuje pamětnice.

Sjednocení bez uznání
I když bylo připojení řízeno z Moskvy, podle Rychlíka není možné přehlížet autentické ukrajinofily, kteří tuto událost pokládali za sjednocení ukrajinského národa. „Tito lidé nevnímali sjezd v Mukačevu jako legitimní, ale samotnou myšlenku sjednocení Ukrajinců považovali za pozitivní. Část z nich dokonce věřila, že po porážce Sovětského svazu v budoucí válce vznikne sjednocená a nezávislá Ukrajina. Paradoxně se to stalo v roce 1991, ale za zcela jiných okolností,“ říká historik. „Lidé, kteří se nepovažovali za Ukrajince – například Rusíni – připojení rozhodně nevítali,“ dodává.

Za pravdu mu dává pamětnice Pilátová. „Začalo se tomu říkat znovusjednocení, ale to nedává logiku, protože Podkarpatská Rus nikdy nepatřila ani Rusku, ani Ukrajině. Bylo to tisíc let součástí maďarské říše,“ upozorňuje. Postavení rusínského národa je v Ukrajině podle Pilátové problematické dodnes, a platilo to už před začátkem ruské agrese.

Snaha destabilizovat Ukrajinu
„Jsme roztroušený národ v Polsku, Slovensku, Chorvatsku a dalších zemích. A jediný stát, který nás neuznává jako samostatnou národnost, je Ukrajina,“ stěžuje si Pilátová. Jsou k tomu podle ní ale i pochopitelné důvody. „Ruská federace dlouhodobě podporovala rusínskou menšinu, aby destabilizovala Ukrajinu. I já sama jsem dostala nabídku od některých ruských elementů, že bych měla něco udělat pro rusínskou menšinu. Samozřejmě jsem to odmítla, protože mi bylo jasné, co je jejich cílem,“ uzavírá.

Získání Zakarpatské Ukrajiny bylo v linii mnohaleté ruské expanzivní politiky. „Ruská politika – ať už za carů, Stalina nebo současného Putina – byla vždy orientována na to, aby Rusko bylo evropskou mocností. Primárně přitom nezáleželo na Sibiři, ale na posunu hranic směrem na západ,“ přibližuje Rychlík. Zmíněný faktor je podle něj jedním z důvodů současného ruského zájmu o Ukrajinu.

„Bez Ukrajiny by Rusko zůstalo příliš na východě a ztrácelo by postavení evropské mocnosti. Snahy o rozšíření vlivu na Karpaty či jižní části regionu nejsou novinkou, Rusko se o to pokusilo už za první světové války,“ připomíná. V letech 1914–1915 ruská armáda dvakrát přešla Karpaty a pronikla hluboko na Zakarpatsko, až k předpolí Užhorodu, Mukačeva a Marmarošské Sihoti (dnešní území Rumunska), nakonec však byla poražena Rakušany a za pomoci Německa vytlačena.

S přispěním Roberta Oppelta.

zdroj:
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/rusko-by-nebylo-evropska-mocnost-proto-podkarpatskou-rus-stalin-chtel-lici-historik.A260121_201848_domaci_vrta

foto: Tehdejší ministr Edvard Beneš v roce 1934 v Užhorodu ujistil Rusíny o nerozlučnosti republiky. Za pár let je přepustil Stalinovi.
zdroj: ČTK