Saintgermainská mírová smlouva (malá)

Mezi státy Dohody a Rakouskem byla 10. září 1919  podepsána mírová smlouva v Saint-Germain-en-Laye. Součástí smlouvy byla tzv. malá minoritní smlouva, podle níž, zejména články 10 až 13, byla Podkarpatská Rus právoplatně začleněna do Československé republiky (území o velikosti 12 617 km^, na kterém se nacházelo 487 obcí, obývaných celkem 585 500 obyvateli, z nichž bylo 372 500 Rusínů, 103 000 Maďarů, 80 000 Židů, 14 000 Rumunů, 12 000 Němců, 2 500 Slováků a kolem 1 500 příslušníků jiných národností). 

Podle článku 10 mírové smlouvy se Československo zavazovalo, že: 1. zorganizuje rusínské území jižně od Karpat v hranicích určených hlavními mocnostmi jako autonomní jednotku v čs. státě a obdaří je nejvyšší mírou samosprávy, jaká se srovnává s jednotností státu československého; 2. území Rusínů jižně od Karpat bude mít svůj zvláštní sněm. Tento sněm bude vykonávat zákonodárnou moc ve všech jazykových, školských a náboženských otázkách, ve věcech místní správy a v ostatních otázkách, jimiž ho pověří zákony ČSR. Guvernér území Rusínů, který bude jmenován prezidentem ČSR, bude odpovědný rusínskému sněmu.

Ustanovení článku 12 mírové smlouvy požadovalo, aby úředníci na území jihokarpatských Rusínů byli vybíráni pokud možno z obyvatel tohoto území. 

Článek 13 mírové smlouvy požadoval, aby Podkarpatská Rus měla spravedlivé zastoupení v zákonodárném sboru ČSR.

Mírová smlouva (bohužel) neurčila lhůtu, ve které měla být autonomie Podkarpatské Rusi provedena a ani žádné sankce za její porušování.

konec září
V Praze se konalo zasedání slovensko-rusínské komise ohledně určení hranice mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem. Rusínska delegace (A. Beskid, E. Nevickij, A. Vološin, major E. Puza) požadovala připojení celé Zemplínské župy, severní části Šarišské a části Spišské župy k Podkarpatské Rusi. Požadavky rusínské delegace byly přehnané. Slovenská delegace (poslanec L. Hrušovský, novinář J. Škultéty, profesoři K. Chotek a I. Dvorský) byla ochotna postoupit menší část Šarišské a Užské župy. T. G. Masaryk poradil v zákulisí Slovákům nedávat Rusínům žádné písemné záruky úpravy hranic. Neústupnost rusínských představitelů pak byla využita jako záminka pro ukončení jednání.

prof. Ivan Pop

*******

Titulek: Smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919.
Původní znění: 508/1921 Sb. z. a n. PDF online
Licence: PD CZ
logo Wikipedie   Hlavní článek v české Wikipedii
Spojené státy americké, říše britská, Francie, Italie a Japonsko, Čelné mocnosti spojené a sdružené, se strany jedné;

a Československo se strany druhé;

hledíce k tomu, že spojení, které kdysi trvalo mezi bývalým královstvím českým, markrabstvím moravským a vévodstvím slezským se strany jedné a mezi ostatními územími bývalého mocnářství rakousko-uherského se strany druhé, navždy a zcela přestalo;
hledíce k tomu, že se národy Čech, Moravy a části Slezska, jakož i národ Slovenska z vlastní vůle rozhodly se spojiti a že se skutečně spojily trvalým spolkem za tím účelem, aby vytvořily jednotný, svrchovaný a samostatný stát s názvem Československá republika;
že se nárok jihokarpatských Rusínů připojil k tomuto spolku;
hledíce k tomu, že republika Československá vykonává skutečně svrchovanou státní moc na územích výše jmenovaných a že byla již uznána ostatními Vysokými smluvními stranami za stát svrchovaný a samostatný;
Spojené státy americké, říše britská, Francie, Italie a Japonsko se strany jedné, potvrzujíce své uznání státu československého ve shodě s mírovou smlouvou s Rakouskem, danou dnešního dne, za svrchovaného a samostatného člena rodiny národů v hranicích určených nebo v hranicích, které jest určiti;

Československo pak se strany druhé, přejíc si uvésti své řády ve shodu se zásadami svobody a spravedlnosti a dáti toho bezpečnou záruku všem obyvatelům území, nad nimiž vzalo na sebe státní svrchovanost;


Hlava I.
Článek 1.
Československo se zavazuje, že ustanovení obsažená v článcích 2 až 8 této hlavy budou uznána za základní zákony, že žádný zákon, žádné nařízení, ani žádný úkon úřední nebude v odporu nebo nesouhlase s těmito ustanoveními a že žádný zákon, žádné nařízení, ani žádný úkon úřední proti nim nebude míti moci.

Článek 2.
Československo se zavazuje, že poskytne všem obyvatelům úplnou a naprostou ochranu jejich života a jejich svobody bez ohledu na jejich původ, státní občanství, jazyk, rasu nebo náboženství.

Všichni obyvatelé Československa budou míti právo, aby volně vyznávali jak veřejně, tak soukromě jakékoli vyznání, náboženství nebo víru, jejichž vykonávání nebude v neshodě s veřejným pořádkem a dobrými mravy.

Článek 3.
S výhradou zvláštních ustanovení smluv níže uvedených Československo uznává za československé příslušníky ipso facto a bez jakékoli formality příslušníky německé, rakouské a uherské, kteří v den, kdy nabude působnosti tato smlouva, mají, podle okolností, bydliště nebo právo domovské na území, jež jest nebo bude uznáno za část Československa podle mírových smluv s Německem, s Rakouskem a s Maďarskem, nebo podle jakýchkoli smluv uzavřených k uspořádání nynějších poměrů.

Osoby shora jmenované, kterým je víc než osmnáct let, mají však volnost, za podmínek, jež stanoví ony smlouvy, optovati pro jakékoli jiné státní občanství, jež jim bude přístupno. Opce manželova zahrnuje opci manželčinu a opce rodičů opci jejich dětí, kterým ještě není osmnáct let.

Osoby, které použijí tohoto práva opce, budou povinny ve dvanácti následujících měsících přenésti své bydliště do státu, pro který optovaly. Bude jim volno podržeti si nemovité statky, které mají na území československém. Budou si moci odvézti všeliký svůj majetek movitý. Nebude na ně uvalen z tohoto důvodu žádný vývozní poplatek.

Článek 4.
Československo uznává za příslušníky československé ipso facto a bez dalších formalit osoby, které jsou státními občany německými, rakouskými nebo uherskými a narodily se na území shora jmenovaném z rodičů majících tam, podle okolností, bydliště nebo právo domovské, i když ony osoby samy v den, kdy nabude působnosti tato smlouva, tam nemají bydliště, nebo, podle okolností, práva domovského.

Do dvou let ode dne, kdy nabude působnosti tato smlouva, mají však ony osoby volnost prohlásiti před oprávněnými československými úřady v zemi svého bydliště, že se vzdávají státního občanství československého, a přestanou poté býti pokládány za příslušníky československé. V tom ohledu bude se míti za to, že prohlášení manželovo platí pro manželku a prohlášení rodičů pro děti, kterým ještě není osmnáct let.

Článek 5.
Československo se zavazuje nečiniti žádných překážek vykonání práva opce stanoveného smlouvami, které byly nebo budou uzavřeny mocnostmi spojenými a sdruženými s Německem, s Rakouskem nebo s Maďarskem a které dovolují zájemníkům získati nebo nezískati státní občanství československé.

Článek 6.
Státního občanství československého nabude ipso facto pouhým zrozením na československém území každá osoba, která zrozením nenabývá státního občanství jiného.

Článek 7.
Všichni státní občané českoslovenští budou si rovni před zákonem a budou požívati stejných práv občanských a politických bez ohledu na rasu, jazyk nebo náboženství.

Rozdíl v náboženství, víře nebo vyznání nemůže býti žádnému státnímu občanu československému na závadu, pokud jde o požívání práv občanských a politických a zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, úřadů a k hodnostem neb o vykonávání jakékoli živnosti nebo povolání.

Státním občanům československým nebude ukládáno žádné omezení, pokud jde o volné užívání jakéhokoli jazyka, ať ve stycích soukromých neb obchodních, či ve věcech týkajících se náboženství, tisku neb veřejných projevů jakéhokoli druhu, ať ve veřejných shromážděních.

Jestliže by vláda československá zavedla nějaký oficielní jazyk, bude přes to poskytnuta příslušníkům československým jiného jazyka než českého přiměřená možnost, aby před soudy používali svého jazyka jak ústně, tak písemně.

Článek 8.
S příslušníky československými náležejícími k menšinám ethnickým, náboženským neb jazykovým bude po právu a ve skutečnosti za stejných záruk zacházeno stejně jako s ostatními příslušníky československými. Zvláště budou míti stejné právo, aby vlastním nákladem zakládali, řídili a pod dozorem měli ústavy lidumilné, náboženské neb sociální, školy a jiné ústavy výchovné s právem používati tam volně svého jazyka a svobodně tam vykonávati své náboženství.

Článek 9.
Pokud jde o veřejné vyučování, poskytne vláda československá v městech a okresích, v nichž je usedlý značný zlomek československých příslušníků jiného jazyka než českého, přiměřené možnosti zajišťující, aby se dětem těchto československých příslušníků dostalo vyučování v jejich vlastní řeči. Toto ustanovení nebude však vládě československé brániti, aby učinila povinným vyučování řeči české.

V městech a okresích, v nichž je usedlý značný zlomek příslušníků československých, náležejících k menšinám ethnickým, náboženským neb jazykovým, zabezpečí se těmto menšinám slušný podíl v požitku a v použití částek, které mají býti vynaloženy na výchovu, náboženství neb lidumilnost z veřejných fondů podle rozpočtu státního, rozpočtů obecních neb jiných.

Hlava II.
Článek 10.
Československo se zavazuje, že zřídí území Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s jednotností státu československého.

Článek 11.
Území Rusínů jihokarpatských bude míti samosprávný sněm. Tento sněm bude míti zákonodárnou moc ve věcech jazykových, vyučovacích a náboženských, jakož i v otázkách místní správy a ve všech ostatních otázkách, které mu zákony státu československého přidělí. Guvernér území rusínského bude jmenován presidentem republiky Československé a bude odpověden sněmu rusínskému.

Článek 12.
Československo souhlasí, aby úředníci na území rusínském byli vybíráni, pokud možno, z obyvatelů tohoto území.

Článek 13.
Československo zaručuje území Rusínů spravedlivé zastoupení v zákonodárném sboru republiky Československé, do něhož bude toto území vysílati poslance zvolené podle ústavy republiky Československé. Tito poslanci nebudou však míti práva hlasovati ve sněmu československém v žádných otázkách zákonodárných, které jsou přikázány sněmu rusínskému.

Článek 14.
Československo souhlasí s tím, že předpisy hlav I a II, pokud se týkají příslušníků menšiny rasové, náboženské nebo jazykové, zakládají závazky zájmu mezinárodního a budou požívati záruky Společnosti národů. Nesmějí býti měněny bez souhlasu většiny v Radě Společnosti národů. Spojené státy americké, říše britská, Francie, Italie a Japonsko se zavazují, že neodeprou svého souhlasu takovým změnám řečených článků, které by v předepsané formě byla schválila většina Rady Společnosti národů.

Československo souhlasí s tím, že každý člen Rady Společnosti národů bude míti právo obrátiti pozornost Rady na každé již nastalé nebo hrozící porušení kteréhokoli z těchto závazků, a že Rada bude moci zvoliti postup a vydati pokyny takové, jaké se jí za daných okolností budou zdáti vhodné a účinné.

Československo souhlasí dále s tím, aby každý rozpor mínění, který by o právních nebo skutkových otázkách souvisících s oněmi články vznikl mezi vládou československou a kteroukoli z Čelných mocností spojených a sdružených neb kteroukoli jinou mocností, jež je členem Rady Společnosti národů, byl pokládán za spor rázu mezinárodního podle znění článku 14 úmluvy o Společnosti národů. Vláda československá souhlasí, aby každý takovýto spor, bude-li za to žádati druhá strana, byl vznesen na Stálý mezinárodní soudní dvůr, jehož rozhodnutí bude konečné a bude požívati téže moci a účinnosti jako rozhodnutí podle článku 13 oné úmluvy.

Hlava III.
Článek 15.
Každá z Čelných mocností spojených a sdružených se strany jedné a Československo se strany druhé budou moci jmenovati zástupce diplomatické ve svých hlavních městech, jakož i generální konsuly, konsuly, místokonsuly a konsulární zástupce v městech a v přístavech svých území.

Generální konsulové, konsulové, místokonsulové a konsulární zástupci však nebudou moci nastoupiti úřad dříve, než budou k tomu zmocněni v obvyklé formě vládou, do jejíhož území jsou posláni.

Generální konsulové, konsulové, místokonsulové a konsulární zástupci budou požívati všech předností, svobod a výsad, které jsou nebo budou zaručeny konsulárním zástupcům národa požívajícího nejvyšších výhod.

Článek 16.
Dokud vláda československá neustanoví své celní sazby, nebude zboží ze států spojených nebo sdružených podrobeno při dovozu do Československa clům vyšším, než jsou nejpříznivější cla, jež se požadovala při dovozu stejného zboží podle celní sazby rakousko-uherské, platné dne 1. července 1914.

Článek 17.
Československo se zavazuje, že neuzavře žádné smlouvy, úmluvy nebo dohody a že neučiní žádného opatření, které by mu bránilo míti účast v některé obecné úmluvě, jež by do pěti let ode dne, kdy tato smlouva nabude působnosti, byla uzavřena pod ochranou Společnosti národů za účelem slušného nakládání s obchodem jiných států.

Československo se rovněž zavazuje, že rozšíří na všechny státy spojené a sdružené každou výhodu a každou výsadu, kterou by snad v téže pětileté lhůtě přiznalo ve věcech celních kterémukoli ze států, s nimiž od srpna 1914 státy spojené a sdružené válčily, mimo výhody a výsady, které by přiznalo na základě celních úprav, o nichž mluví článek 222 mírové smlouvy uzavřené dnešního dne s Rakouskem.

Článek 18.
Až do uzavření obecné úmluvy shora vzpomenuté se Československo zavazuje nakládati jako s vlastními loďmi nebo jako s loďmi národa požívajícího nejvyšších výhod s loďmi všech států spojených a sdružených, které zaručují totéž nakládání lodím československým.

Článek 19.
Než bude uzavřena pod ochranou Společnosti národů generální úmluva zaručující a udržující svobodu dopravy a průvozu, zavazuje se Československo přiznati na území československém svobodu průvozu osobám, zboží, lodím, vozům osobním i nákladním a poštovním zásilkám projíždějícím z některého nebo do některého ze států spojených nebo sdružených a přiznati jim, co se týče výhod, dávek, omezení nebo čehokoli jiného, zacházení alespoň tak příznivé jako osobám, zboží, lodím, vozům osobním i nákladním a poštovním zásilkám Československa nebo kteréhokoli jiného státu, původu, dovozu či majetku, který by se těšil ještě větším výhodám.

Všechny dávky, uvalené v Československu na tuto průvozní dopravu, musí býti rozumné hledíc k podmínkám této dopravy. Zboží provážené bude prosto všech poplatků celních nebo jiných.

Obecné sazby pro průvozní dopravu Československem a obecné sazby mezi Československem a kterýmkoli státem spojeným nebo sdruženým, zahrnující v sobě přímé lístky neb přímé nákladní listy, budou zavedeny, jestliže tato mocnost spojená nebo sdružená o to požádá.

Svoboda průvozu bude rozšířena i na službu poštovní, telegrafickou a telefonickou.

Rozumí se, že žádný stát spojený nebo sdružený nebude míti práva požadovati výhodu těchto ustanovení pro jakoukoli část svého území, v které by, pokud jde o tentýž předmět, nebylo vzájemně přiznáno totéž zacházení.

Jestliže do pěti let ode dne, kdy nabude působnosti tato smlouva, nebude pod ochranou Společnosti národů uzavřena obecná úmluva shora řečená, bude Československo míti v kteroukoli chvíli právo zrušiti ustanovení tohoto článku s podmínkou, že o tom zpraví dvanáct měsíců napřed generálního tajemníka Společnosti národů.

Článek 20.
Československo se zavazuje ve lhůtě dvanácti měsíců ode dne uzavření této smlouvy přistoupiti k mezinárodním úmluvám vyjmenovaným v příloze I.

Československo se zavazuje přistoupiti ke všem novým úmluvám, uzavřeným se schválením Rady Společnosti národů do pěti let ode dne, kdy nabude působnosti tato smlouva, a určeným k tomu, aby nahradily některou z mezinárodních úmluv vyjmenovaných v příloze I.

Vláda československá se zavazuje notifikovati do dvanácti měsíců generálnímu tajemnickému úřadu Společnosti národů, zda si Československo přeje či nepřeje připojiti se k oběma úmluvám vyjmenovaným v příloze II nebo k některé z nich.

Až do svého přistoupení k oběma posledním úmluvám vyjmenovaným v příloze I se Československo pod podmínkou vzájemnosti zavazuje, že zabezpečí účinnými opatřeními příslušníkům států spojených nebo sdružených ochranu vlastnictví průmyslového, literárního a uměleckého. Kdyby některý ze států spojených a sdružených nepřistoupil k řečeným úmluvám, zavazuje se Československo, že nadále zabezpečí za týchž podmínek tuto účinnou ochranu až do doby, kdy uzavře za tím účelem zvláštní dvoustrannou smlouvu nebo dohodu s oním státem spojeným neb sdruženým.

Dokud se nepřipojí k ostatním úmluvám, o nichž se zmiňuje příloha I, zabezpečí Československo příslušníkům mocností spojených a sdružených výhody, jež by jim byly přiznány podle jmenovaných úmluv.

Československo dále prohlašuje, že uzná a bude ochraňovati pod podmínkou vzájemnosti všechna práva dotýkající se vlastnictví průmyslového, literárního a uměleckého a náležející příslušníkům mocností spojených a sdružených, která byla uznána nebo by byla bývala uznána v jejich prospěch na kterékoli části jeho území, kdyby bylo nedošlo k nepřátelství. Za tím účelem jim Československo přizná výhodu prodloužení lhůt, jaká se poskytuje články 259 a 260 mírové smlouvy s Rakouskem.


.
.
.
Dr. Karel Kramář.
(L.S.)

Dr. Eduard Beneš.
Tato smlouva se vyhlašuje s podotknutím, že byla na základě usnesení Národního shromáždění ze dne 7. listopadu 1919 schválena ratifikační listinou ze dne 10. listopadu 1919, která byla presidentem republiky Československé a ministerstvem zahraničních věcí podepsána a dne 16. července 1920 v ministerstvu zahraničních věcí v Paříži uložena; týmž dnem nabyla spolu s mírovou smlouvou uzavřenou Rakouskem dne 10. září 1919 v St. Germain-en-Laye mezinárodní působnosti.

Národní shromáždění usneslo se zároveň, že se ministerstvu zahraničních věcí ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministerstvy učinilo další opatření, kterých je třeba k provedení této smlouvy.

Později ratifikovaly tuto smlouvu: Velká Britannie, Italie, Japonsko, Francie.

T. G. Masaryk v.r.

/kráceno/

zdroj:
https://ftp.aspi.cz/opispdf/1921/134-1921.pdf