Skejušan rozvíjí rusínské tradice a zpívá doma i na cestách

Ze Spiša cez Rumunsko na sever Čech

Soubor Skejušan uspořádal v Chomutově oslavu 60. výročí posledního transportu, který se vrátil zpět do vlasti svých prapředků. V bohatém kulturním programu v chomutovském kulturním domě vystoupili hosté – rusínští folkloristé z Prešova, soubor Dyleň z Karlových Varů a samozřejmě Skejušan. K tanci i poslechu hrála cimbálovka Jirkovák. Otiskujeme vystoupení KATEŘINY ROMAŇÁKOVÉ na slavnosti.

Skejušané letos slavili kulaté jubileum, proto bych vám ráda připomněla kousek naší historie. Kolem roku 1844 naši prapředkové odešli do světa za prací a chlebem ze Slovenska, z obce Kamienka a Orjabina. Byli velmi chudí a neměli dost peněz, ale dostali se až do Rumunska. Usadili se kolem města Timišory. Ta m byla ale rovina a oni byli zvyklí na hory. Posunuli se tedy dál až k městu Lugož – do obce Skejuš, kde se usadili na dlouhých 150 let. Postavili si zde domky a svůj řeckokatolický kostel. První zmínka o postavení kostela pochází z roku 1854. Kostel byl ze začátku rozdělen na dvě části. V té první se sloužila sv. liturgie a ve druhé části se učily děti, sloužila tedy jako škola. Děti se většinou učily jen v zimě, v létě se muselo pomáhat na poli. Hodně dětí bylo v té době negramotných. Zpočátku se učily maďarsky, psaly také azbukou a měly i rumunskou výuku, pak i slovenskou. Přesto všechno však naši lidé nezapomínali na svůj rodný rusínský jazyk, na své zvyky a překrásné písničky. Vylepšovali své kroje, které nosili až do odchodu. Chlapci si brali za manželky jen naše děvčata, nechtěli se míchat s Rumuny. Přitom ve Skejuši žili Rumuni, Němci, Češi, Maďaři, Slováci a Rusíni.

Přišel rok 1945, bylo po druhé světové válce, ve které padlo jen z této vesnice přes 30 mladých chlapců. O dva roky později, tedy v roce 1947, požádala československá vláda na základě Benešových dekretů rumunskou vládu o návrat bývalých předků Čechů a Slováků. V tomto roce odešlo dobrovolně několik mladých rodin a mladých hochů ve věku od 16 do 20 let jako náš předvoj. V roce 1948 se přidaly další rodiny. Poslední transport odešel ze Skejuše v roce 1949, tentokrát odtud odjelo 182 rodin - polovina obce. Byla to dlouhá cesta vlakem, která trvala skoro 14 dní. Cestovalo se většinou v noci, kdy byly volné koleje.

Po příchodu do Československa jsme se dostali až do Chebu, kde nás přijali, ošatili a každá osoba dostala 300 Kč. Tady jsme se rozdělili. Někteří se usadili na Moravě v obci Troskotovice, okr. Znojmo, jiní v Dyjakovicích. Další zůstali v Chebu, v Aši. Většina se usadila v Chomutově. Našli si práci ve Válcovnách trub a v železárnách. Bydlení získali hned. Zůstaly zde totiž prázdné domy po odsunu Němců. Jen tady na Chomutovsku žije dosud nejméně 300 Skeju šanů. Mnoho z nich se nechce už k nám hlásit, žijí ve smíšených manželstvích. Jejich děti ani nevědí, odkud pocházejí rodiče a prarodiče.

Možná mi budete oponovat, ale musím vám to říct. Naši prapředkové byli Rusíni, tento národ měl být vyhlazen ze světa. Byli perzekuováni a popravováni, posílání na Sibiř do gulagu – tak dopadli i ti, kteří se k tomuto národu hlásili. Z tohoto důvodu se z nich stali buď Ukrajinci nebo Slováci. Většina se tedy hlásila ke Slovákům, protože ti jim byli bližší. Proto při příchodu do Skejuše byli jen Slováky, báli se přihlásit ke své pravé národnosti. Při sčítání lidu se nyní mohou hrdě hlásit k Rusínům. My jsme založili náš soubor Skejušan před 19 roky a nikdo nám nic nevyčítá! Naopak, chválí nás nejen v Čechách, ale také v cizině.
 

Teď už jen ve zkratce o tom, co náš soubor udělal od posledního setkání, které se uskutečnilo 15. 5. 2008.

Vystoupili jsme na Červeném Hrádku u Jirkova, také na Viktoriánských slavnostech v Chomutově, na 10. ročníku Jánošíkův dukát v Rožnově pod Radhoštěm, kde naše ženy Marie Malcovská a Sofi e Kösztnerová získaly 1. místo v soutěži ve stloukání másla. Za 15 minut stloukly 2,55 kg kvalitního másla, které také rozdaly všem, kdo přišel a měl chuť. Natáčela to Česká televize. Zúčastnili jsme se folklorního festivalu v Karlových Varech, akce na statku Bernard v Královském Poříčí. Dále jsme vystoupili na oslavách 90. výročí vzniku republiky a na Dnech ukrajinské kultury. Rumunští Češi nás pozvali na Rovenské posvícení do obce Poláky, o Velikonocích jsme znovu vystoupili na statku Bernard. Magistrát města Chomutova uspořádal adventní setkání národnostních menšin, kde jsme také vystupovali. Zúčastnili jsme se řeckokatolické pouti ke sv. Zdislavě, patronce rodin v Jablonném v Podještědí. Oslavili jsme společně chrámový svátek sv. Barbory za účasti biskupa ČR Vladyky Vladislava Hučky. Světili jsme velikonoční paschu a každou neděli zpíváme sv. liturgii s otcem Tomášem Mrňávkem, kterého máme rádi. Oslavujeme výročí kulatých narozenin a také vyprovázíme naše mrtvé.

KATEŘINA ROMAŇÁKOVÁ (krátené)