Stále aktuální odkaz našich předků na Podkarpatské Rusi

Předválečné dvacetiletí 20. století, kdy Podkarpatská Rus byla součástí naší společné vlasti, bylo v  mnoha ohledech příznivé pro zdejší většinový národ – Rusíny. Především proto, že země se poprvé v  historii stala samostatnou administrativní jednotkou a  byla vymezena ve svých hranicích.

Výsledky československého úsilí
Bylo nepochybně velkým úspěchem, že se pražské vládě podařilo za  období let 1919– 1922 stabilizovat poměry a zmírnit hospodářské a sociální následky 1. světové války. Dalším, možná ještě významnějším výsledkem, bylo vytvoření podmínek pro posílení národního obrození Rusínů. Po ukončení uherského období bylo v  r. 1920 v  zemi zjištěno 68 % negramotných obyvatel starších 15 let. Za  dvacet následujících let zaznamenala Podkarpatská Rus v oblasti vzdělání značný pokrok – negramotnost klesla pod 20%. Povinná školní docházka byla prodloužena ze 6 na  8  let, počet obecných, středních a  odborných škol se téměř zdvojnásobil – na 850. Mladí Rusíni přicházeli od r. 1920 na vysokoškolská studia na české a slovenské univerzity. Ze všech maturantů z Podkarpatska se každý čtvrtý zapisuje na vysoké školy. Po studiích se většina z  nich vrací domů – byli to inženýři, právníci, lékaři či agronomové. Pokud jde o svobodu náboženského vyznání, ta byla ústavně zaručena všem občanům. V  zemi legálně působila desítka církví a  náboženských organizací, rostl i vliv pravoslaví. Podkarpatsko se otevíralo novým duchovním proudům v politice, umění, kultuře, architektuře, dokonce i v astronomii. Díla malířů a výtvarníků jako Bokšaj, Erdélyi, Kocka, Manajlo, Borecký dosahovala evropské úrovně a dnes představují národní pokladnici umění. Na  tomto místě je třeba se zmínit o  významné sociální a  zdravotní pomoci, kterou uskutečňovala pražská vláda. Již v  letech 1921–1924 byly prováděny stravovací akce v chudých oblastech Verchoviny. V pěti městech byly založeny domovy Čs. červeného kříže pro děti – sirotky. Nelze opomenout významný podíl lékařů – specialistů z historických zemí při zabezpečování zdravotní a  hygienické péče pro obyvatele. Vzdejme hold těm, kteří působili v tomto období v zemi a  zasadili se o  významný pokrok v  této oblasti: Dr.  Pintovi, zdravotnímu referentu pro Podkarpatskou Rus, primářům nově vybudovaných nemocnic v  Mukačevě (B. Albertovi, V.  Pejšemu), v  Berehově (S. Veselému), v Slatinských Dolech (A. Hartmannovi) nebo řediteli Dětského domova v Mukačevě J. Frantálovi.

I  na  Podkarpatské Rusi byl zaznamenán hospodářský a  technický pokrok, i  když oproti historickým zemím postupoval poněkud mírnějším tempem. Většina okresních měst, kde byly vybudovány nové úřady, obytné budovy, školy, obchody nebo podniky, získala novou tvář (urbanistický komplex v užhorodském Galagu je nesporně čtvrť evropského významu). Byla modernizována silniční, železniční a telefonní síť včetně výstavby desítek mostů. Zvyšovalo se technické vybavení zemědělských usedlostí, zejména v nížinatých oblastech země. Obrazně řečeno, i do zaostalých oblastí východních Karpat přicházelo 20. století se svými vymoženostmi, i když zvolna.

Slováci na Podkarpatské Rusi
Je také na místě otázka, do jaké míry byla na Podkarpatsku vnímána přítomnost Slovenska. Počet Slováků v zemi se v r. 1930 pohyboval kolem 20.000, nejvíce jich žilo v Užhorodě a okolí, Novém Klenovci u Mukačeva, v Seredném, Antalovcích, Dovhém. V  oblastech s  vyšší koncentrací Slováků působily slovenské školy a  také slovenští katoličtí nebo evangeličtí duchovní. Je také skutečností, že Slováci pracovali v různých funkcích ve státní a veřejné správě (i když jejich podíl nebyl vysoký), ve  zdravotnictví, dopravě, v  celostátních organizacích. Nemalá část z  nich sloužila i  ve  vojenských posádkách (např. budoucí generálové M. Ferjenčík a J. Nosko v 10. jezdeckém pluku v Berehově). Bylo pro mě zajímavým zjištěním, že prvním malířem, který objevil krásy Podkarpatska, byl v letech 1920– 1921 věhlasný J. Alexy – o několik let dřív než známí čeští umělci. Jeho slovenskými následovníky byli M. Benka, I.  Weiner– Kráľ a někteří další. Na etnografickém výzkumu země se již od  poloviny 20.  let podílel neméně známý Čechoslovák K. Plicka, v  té době významný etnograf Matice Slovenské. Výrazné stopy na  Podkarpatsku zanechal architekt Ľ. Oelschlager, který stál v  čele předválečné košické moderny. Uveďme také, že na východním Slovensku žilo v  té době přes 91.000 Rusínů, v  Prešově se nacházelo rusínské gymnázium, sídlil zde řeckokatolický biskup. Snahy některých rusínských radikálních kruhů o  posunutí zemské hranice mezi oběma zeměmi ve prospěch Podkarpatské Rusi se setkávaly s odmítavým postojem nejen Slováků, ale i pražské vlády. To mohl být rušivý prvek v jinak přátelských vztazích mezi oběma národy. Při celkovém hodnocení angažovanosti Slováků nelze opomenout skutečnost, že Slováci měli po r. 1919 hodně práce při modernizaci své země a  potřebovali k  tomu vychovat vlastní kádry, opírajíce se také o českou pomoc. I z těchto důvodů byly aktivity Slováků na  Podkarpatsku objektivně nižší než Čechů.

Nedostatky a brzdící faktory
Za  čs. éry se nepodařilo vyřešit všechny problémy. Autonomie byla uskutečněna až na  podzim r. 1938 (připomeňme však, že za  maďarského nebo sovětského období, nemluvě o  současnosti, se země nedočkala autonomie nikdy). Pokud jde o čechizaci Podkarpatska, která byla často kritizována z některých domácích i  zahraničních kruhů, je na místě otázka: a jak jinak bylo možné řešit otázku širší politické, hospodářské a sociální integrace Podkarpatska v republice? Alespoň základní míra znalosti češtiny byla pro Rusíny a jiné národnosti v Podkarpatsku nezbytná, pokud měli ambice uplatnit se nejen na Podkarpatsku, ale i v širším prostoru Československa. Snad nejlépe to chápali tamní Židé – obchodníci. Pražské vládě se dala vytknout nedůslednost ve  školské politice; ne snad v  obsahu nebo osnovách, ale při řešení, v  jakém jazyce se prováděla výuka žáků a  studentů: v  ruském, ukrajinském nebo tzv. místním. Od  počátku 20. let bylo v  podkarpatských školách uplatňováno několik koncepcí jazykové výuky – podle gramatiky Sabova, Vološina nebo Paňkeviče. V mnoha případech probíhal vyučovací proces rusky, rusínsky nebo ukrajinsky podle toho, kdo se k  jaké národnosti hlásil v profesorském nebo učitelském sboru. Jazyková nesourodost ve vyučovacím procesu vytvářela podhoubí pro rusínsko-ukrajinský spor, který ke  konci 30. let přerostl do politické roviny.

Nedostatkem hospodářské politiky na  Podkarpatsku bylo přetrvávání nízké ceny práce a  málo pracovních příležitostí, zejména v  hornatých oblastech země. Tyto faktory omezovaly možnosti pro  zvýšení životní úrovně. Podle stavu z r. 1930 se jen 12% obyvatelstva zaměstnávalo průmyslem a  živnostmi. Závody na  Podkarpatsku byly nuceny hájit svou existenci v  konkurenčním boji s  rozvinutým českým průmyslem. Řada z nich se nemohla přizpůsobit změněným poměrům a  zanikla nebo živořila. Zejména v  období hospodářské krize v  letech 1930–1933 byla jen s  obtížemi udržována výroba v místních železárnách a slévárnách (Kobylecká Poljana, Friděšovo) nebo v jediné sirkárně v zemi (Činadievo). To mělo za následek propouštění zaměstnanců a  bylo příčinou sociálního napětí. Stávky dělníků za zvýšení mezd nebo za zlepšení pracovních podmínek nebyly vzácností. Na straně druhé, některé oblasti průmyslu prožívaly jistou konjunkturu (těžba soli, výroba stavebních materiálů, zpracování dřeva).

Naší předkové vykonali na Podkarpatsku kus dobré práce
Poměry na Podkarpatské Rusi byly v r. 1919 nejisté. Skončila velká válka, která v  zemi i  v  okolních státech zanechala rozvrat a bídu. Když do Užhorodu, Berehova a dále na východ přicházeli zástupci nového státu, jehož součástí se Podkarpatská Rus stala, málokdo z  místních obyvatel měl konkrétnější představu, co přinese budoucnost. Všichni však toužili po  obnově pořádku a stability v zemi. Hybnou silou změn, uskutečňovaných ve  všech oblastech, byli nově příchozí Češi, Moravané a  s  nimi i  hrstka Slováků. Většina z nich byla ve své činnosti vedena upřímnou snahou pomoci Rusínům. V tomto úsilí bylo hodně idealizmu, důležitou roli hrál i silný pocit slovanské vzájemnosti v české společnosti, která byla po celé 19. století poznamenána zápasem o  zrovnoprávnění s Němci. Češi přišli na Podkarpatsko s  vizí pozvednout hospodářskou a vzdělanostní úroveň malého, historickým vývojem znevýhodněného slovanského národa a  připravit místní inteligenci a  technické kádry ke správě země. Tato vize byla za dvacet let z větší části naplněna, i když s nedostatky.

Platí také zkušenost, že vlastenectví se nejvíc projevuje ve  zlomových obdobích historie země. V  případě Podkarpatské Rusi bychom našli několik příkladů, kdy Rusíni projevili vysokou sounáležitost se svou vlastí. V  průběhu zářijové mobilizace v  r.  1938 jejich naprostá většina disciplinovaně nastoupila ke  svým útvarům, připravena bojovat za  nezávislost země. Po okupaci Československa v březnu 1939 přes 20.000 Rusínů hledalo útočiště v Sovětském svazu, téměř všichni skončili v gulagu. Když se po r. 1941 v SSSR začala formovat čs. vojenská jednotka, tito občané nezaváhali ani okamžik a  přihlásili se ke  svým českým a  slovenským bratřím ve  zbrani. V  letech 1943–1945 tisíce Rusínů položilo životy v  boji proti nacistům, za  Československo. Celé řadě veteránů z  Podkarpatska byla po  r.  1990 udělena vysoká státní vyznamenání za  hrdinství ve druhé světové válce. Tyto události jsou již vzdalující se minulostí, nejsou však zapomenuty. Zůstávají v národním povědomí a kolektivní paměti.

***
Když dnes někteří historici přicházejí s tezí, že projekt Československé republiky byl od počátku mylný, hodnotí jej z pohledu současné reality, kdy je Československo rozděleno na  dva samostatné státy a  někdejší třetí část je součástí Ukrajiny. Tento přístup je podle mne nehistorický. Naši předkové, kteří přicházeli od  r. 1919 na Podkarpatskou Rus, by tezi o marnosti projektu rozhodně nesdíleli. Jejich cílem bylo vybudovat silný a vyspělý stát, společnou vlast Čechů, Slováků, Rusínů i dalších zdejších národností. A za tento cíl neváhali přinést oběti, dokonce i  vlastní životy. Z pozitivních výsledků jejich úsilí těží naše národy dodnes – v  podobě udržení svého životního prostoru, možnosti kulturního rozvoje a zachování vlastní identity i přijatelné životní úrovně. I  Podkarpatská Rus, nehledě na  současný složitý vývoj, má se svým potenciálem budoucnost.

VLADIMÍR KUŠTEK