Stalin nechává své maršály soupeřit

Závod maršálů
Americké velení tak přenechalo dobytí Berlína Rudé armádě. Otázkou bylo, kterému z velitelů se to podaří. Žukov měl s 1. běloruským frontem nejvýhodnější postavení - předmostí u Kostřína. Právě tento směr ale Němci nejvíce bránili. Stalin proto dal šanci i maršálu Koněvovi, veliteli 1. ukrajinského frontu postaveného jižně od Žukova. Německou obranu zdržovala Žukovova vojska na zalesněných výšinách u Kostřína, což umožňovalo Koněvovým tankům proniknout do Berlína z jihu.

Kostřín ale představoval nepříjemnou překážku. Rudoarmějci se k němu dostali už na konci ledna, na levém břehu Odry dokonce získali předmostí, město ale dobýt nedokázali. Kostřín se naopak změnil v pevnost a Němci ovládali i Seelowské výšiny, které se rozprostírají nad ním.


Foto: Závod o Berlín

Proti Žukovovi stál největší německý expert na obranné boje Gotthard Heinrici, který vystřídal vojensky nekompetentního Heinricha Himmlera. Nebyl v jednoduché situaci, připomíná historik z VHÚ: „Když 20. března 1945 přebíral Heinrici velení skupiny armád Visla, která stála proti sovětskému předmostí na nejkratším směru na Berlín, zjistil, že německé jednotky byly velmi vyčerpány. Divize byly divizemi jen podle jména, protože byly spotřebovány až na úroveň praporu.“

Heinrici se snažil soustředit co nejvíce sil na hlavní obranný směr. Narazil však na Hitlerovu neochotu stáhnout jednotky z dosud okupovaných oblastí, jako jsou Norsko, Balkán nebo obklíčené Východní Prusko, kde už neměly vojenský význam a byly postupně likvidovány Rudou armádou.

Heinriciho taktika
Generál Heinrici v bojích o Seelowské výšiny využil svoji osvědčenou taktiku, kterou uplatnil už na Dukle. Podařilo se mu odhadnout dobu sovětského útoku a několik hodin před jeho začátkem stáhl své jednotky z první obranné linie do záložních pozic.

Díky tomu sovětská dělostřelecká příprava zasáhla jen prázdné zákopy, což Němcům umožnilo schovat většinu svých sil pro následný boj. Sovětská ofenziva pod vedením Žukova nedokázala prolomit frontu. K tomu přispělo i ničení sovětských tanků – Heinrici využil množství protiletadlových děl, která dokázala úspěšně zasáhnout i tanky a použil je k posílení obrany Seelowských výšin.

Heinrici měl navíc dostatek času na přípravu, protože sovětská armáda byla po zimním boji ve Viselsko-oderské operaci vyčerpaná. Některé divize byly naplněné pouze ze třetiny, Rudá armáda tak na jaře roku 1945 byla nucena shromáždit takřka milionovou armádu.

To mimo jiné znamenalo i položit koleje, aby se mohl zajistit přesun vojáků, zbraní, munice a paliva. Před útokem si také musel zajistit své boky. „Rudá armáda rozšířila svůj průlom až k Baltskému moři na severu a do podhůří českých pohraničních hor na jihu. Obsadila celou linii Lužické Nisy a Odry,“ dodává Jakl.

Prolomená obrana
Heinricimu se podařilo se svými 110 000 vojáky 9. armády odrazit nápor více než milionové armády Žukova. Světlomety, mající za úkol oslepit obránce, němečtí dělostřelci rozstříleli.

Poté se němečtí obránci vrátili zpět do svých pozic a čekali na sovětské vojáky, kteří se zdrželi v bažinatém terénu mezi kanály. Německá protiletadlová děla likvidovala jeden sovětský tank za druhým. Další těžké zbraně však Heinriciho mužům chyběly. Hitler, v domnění, že hlavní útok povede na Prahu, poslal posily skupině armád Střed pod velením Ferdinanda Schörnera.

Dlouhodobě však Heinrici pozice udržet nedokázal, jeho vojáci byli vyčerpáni zbytečnými protiútoky. Rudoarmějci tak spolu s Poláky 19. dubna prolomili ochranu na Seelowských výšinách.

Německá 9. armáda byla už zcela vyčerpaná, když polní maršál Ferdinand Schörner přišel pomoci Berlínu protiútokem v Lužici. Podařilo se mu dobýt Budyšín a zabránit 2. polské armádě dobýt Drážďany, hlavní jednotky postupující na Berlín ale neohrozil.

Stejně neúspěšná byla i armádní skupina generála Felixe Steinera, do níž Hitler vkládal velké naděje. Kvůli slabému složení jednotek neměl její útok proti 1. polské armádě žádný vliv na průběh bojů ve městě.

Hitlerův paralelní svět
Vůdce však stále doufal, že se obklíčení německé metropole podaří prorazit. „Hitler v posledních měsících svého života žil v paralelní realitě. Lidi, kteří přinášeli špatné zprávy, trestal a nechával k sobě vpouštět jenom informace, které se hodily do jeho fantazijního světa,“ vysvětluje Jakl.

Němci se rozhodli otočit 12. armádu kryjící Berlín od západu. Správně odhadli, že pokud se o dobytí Berlína pokusí Rudá armáda, západní mocnosti zůstanou na svých pozicích a nebudou riskovat střet se svým spojencem.

Obklíčení Berlína
Oběma frontům se po devíti dnech bojů podařilo Berlín společně obklíčit. Německá 12. armáda se snažila toto obklíčení prorazit. Neuspěla, ale podařilo se jí vysvobodit 9. armádu, která uvízla v kapse u Halbe. V tvrdých bojích zde padlo na 30 tisíc německých vojáků a 20 tisíc rudoarmějců.

„Na konci dubna se boje opět přenesly do centra města a skončily kapitulací Berlína 2. května 1945,“ shrnuje Jakl závěr berlínské operace. Do centra Berlína dorazily nakonec jako první Žukovovy jednotky. Tím tak těsně vyhrál pomyslný závod.

Německá metropole byla skoro celá zničená: „Berlín byl velmi těžce zasažen jak spojeneckým bombardováním, tak především pouličními boji, které probíhaly dům od domu, blok od bloku a byly do nich nasazovány i ty nejtěžší zbraně.“

V té době už byl Hitler mrtev. Sebevraždu spáchal 30. dubna 1945. „Berlínská operace vedla ke smrti Adolfa Hitlera a tím vlastně ke zhroucení jeho tisícileté říše. Následně vedla i ke kapitulaci Německa,“ zhodnotil její význam Jakl.

zdroj:
https://www.novinky.cz/clanek/historie-druha-svetova-valka-stalin-nechava-sve-marsaly-souperit-vudce-travi-posledni-tydny-v-paralelnim-svete-40517439