Starostylní pravoslavná církev kritizuje propojení světské a církevní moci

Zdeněk Vojtíšek

Rozhovor s dr. Ondrejem Rácem (*1989), absolventem studia pravoslavné teologie na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, o Řecké pravoslavné starostylní církvi.

Pane doktore, čím se Řecká pravoslavná starostylní církev liší od hlavního proudu pravoslaví? Co znamená výraz „starostylní“ či „starokalendářní“?

V pravoslaví se používá několik liturgických kalendářů. Nejdůležitějšími jsou juliánský a tzv. revidovaný juliánský, který se v datech nepohyblivých svátků shoduje s gregoriánským, používaným římskými katolíky. V širším smyslu se tedy jako „starostylní“ označují církve, které používají juliánský kalendář. V České republice se jedná o většinu pravoslavných farností. Situace v Řecku je však odlišná. Revidovaný kalendář byl přijat téměř ve všech farnostech.

Pokud však hovoříme o Řecké pravoslavné starostylní církvi jako o instituci, jedná se o český název pro synod (pravoslavnou obdobu biskupské konference) vedený arcibiskupem Kallinikem, sídlícím v Aténách. V Řecku tato církev nese název Církev autentických pravoslavných křesťanů Řecka. Tento synod dnes sdružuje většinu starostylních řeckých biskupů. Jak však napovídá název, jádrem sporu není kalendář, ale hlubší teologický problém.

Jaký? Kdy a za jakých okolností tato starostylní církev vznikla?

Na tuto otázku lze odpovědět ve dvou rovinách: teologické a sociopolitické. Z teologického hlediska se starostylní církev sama chápe jako součást pravoslaví. Neexistuje zde žádná formální ani obsahová diskontinuita s historickou pravoslavnou církví, vzniká tedy ve stejnou dobu, kdy pravoslavná církev.

Z religionistického hlediska vidíme, kdy a jak se formují skupiny věřících, které se označují jako starostylní. V Řecku byl roku 1923 jak v občanské, tak i v církevní oblasti zaveden nový kalendář. Proti této změně se začaly nezávisle na sobě vymezovat různé skupiny. Nešlo o to, že by juliánský kalendář byl posvátný, protože byl používaný v době Vzkříšení Krista, ale o způsob zavedení změny, která nebyla projednána a přijata celou Církví (jako tomu bylo např. se společným slavením svátku Paschy v Nikáji), ale jednostranně ji na svém území prosadil  Ekumenický patriarchát a Řecká pravoslavná církev.

To mělo konkrétní důsledky – například v některých letech zcela vypadla liturgická příprava na svátek sv. Petra a Pavla, posunula se data všech svátků, včetně těch, které byly slaveny v den kdy se historicky odehrály vzpomínané události. Hlavní výhrada však směřovala proti záměru, se kterým byla změna provedena. A tím byla synchronizace s ostatními křesťanskými denominacemi, aniž by se tyto denominace přiblížily směrem k pravoslaví. Šlo o to, aby se změnou chování navodila změna náboženského cítění (etos) a následně změna myšlení (doxa).

Tento přístup ovšem nejenže nefungoval, ale je i v rozporu s pravoslavnou teologií, v níž je předpokladem sjednocení pokání (metanoia) těch, kdo chtějí k jednotě dospět. To následně vede ke společnému správnému náhledu (theorii), což se promítne do formální věroučné shody. V tomto případě však k žádnému pokání nedošlo. Namísto toho byla přijata změna liturgického života z politických důvodů. Tento vývoj později vyústil do vstupu Řecké pravoslavné církve a dalších církví do Světové rady církví – instituce, jejíž ideové základy jsou neslučitelné s pravoslavnou naukou o církvi (eklesiologií).

Ve stejné době čelila Ruská pravoslavná církev tlaku bolševického režimu. Kalendář zde nehrál roli – zásadním problémem byli církevní představitelé, kteří spolupracovali s komunistickým režimem, čímž jej legitimizovali. V reakci na to vznikla tzv. katakombní církev (v ilegalitě na území SSSR) a Ruská pravoslavná církev v zahraničí. Obě se považovaly za pokračovatelky Ruské pravoslavné církve. Zahraniční církev navíc navázala jednotu s Řeckou pravoslavnou starostylní církví, takže tam existuje nejen duchovní, ale i organizační jednota. Do spolupráce se zapojili i biskupové a celé synody. Tak vzniklo společenství starostylních církví.

Pokud bychom tedy měli najít jeden společný ideový znak těchto církví, nebyl by to kalendář, ale kritický postoj vůči moci, která do Církve zavádí změny vycházející z protikřesťanských ideologií.

Je možné tedy říct, že starostylní církev je konzervativnější než běžné pravoslavné církve?

Záleží na tom, jak definujeme konzervativismus. Pokud ho chápeme jako odpor vůči revolučním změnám, nebo snahu uchovávat osvědčené hodnoty, tak ano. Uvedu několik příkladů.

Za konzervativní postoj se zpravidla považuje přihlášení se k tradiční nauce o manželství – včetně odmítnutí rozvodů a antikoncepce. Právě v tomto duchu se vyjádřil řecký starostylní synod v USA, který vydal zásadně konzervativní stanovisko odsuzující jak antikoncepci, tak praxi rozvodů, včetně té, kterou toleruje většina místních pravoslavných církví.

Na druhé straně však bývá za konzervativní považováno i lpění na určitých formách, i když jsou pro současné věřící nesrozumitelné. V tomto ohledu představuje řecká starostylní církev spíše otevřenější postoj, protože podporuje používání lidových jazyků v liturgii na misijních územích. Řada duchovních a biskupů Ruské pravoslavné církve v zahraničí se přizpůsobila západnímu prostředí – nejen tím, že používali jazyk místních věřících, ale také tím, že sloužili v západních obřadech.

Velkou roli při vzniku církve měl odpor proti ekumenismu. Jak smýšlejí starostylní věřící o jiných pravoslavných křesťanech a jak smýšlejí o křesťanech jiných vyznání?

Na tuto otázku není snadné odpovědět. Neznám žádnou studii, která by mapovala názory starostylních věřících v těchto otázkách. Máme však k dispozici oficiální prohlášení biskupů, z nichž lze vyvodit několik klíčových postojů.

Starostylní biskupové jednoznačně zvou jak nekřesťany, tak křesťany jiných vyznání, aby se sjednotili s pravoslavnou Církví. Klíčové je přitom slovo „pozvání“. Jedná se vždy pouze o pozvání, nikoli o nátlak nebo přesvědčovací kampaň. Samozřejmě se nepěstují společná liturgická slavení s nepravoslavnými, ale to nijak nebrání rozvíjení láskyplných mezilidských vztahů. Není zde žádná doktrína budování uzavřených komunit nebo vyhýbání se těm, kdo z Církve odešli. Na církevní akce chodí často opakovaně lidé, kteří nejsou pravoslavní a kteří někdy nejsou ani křesťané, a jsou vítání. Někteří se pak k Církví přidají a jiní s ní pouze sympatizují, aniž by se k ní přidali.

Pokud jde o vztah mezi pravoslavnými, tak existují starostylní, kteří tvrdí, že věřící pod vedením pro-ekumenických pravoslavných hierarchů již vlastně nejsou pravoslavní. Tento radikální postoj však nezastává Řecká pravoslavná starostylní církev. Prohlásit, že nějaká místní církev jako celek zcela odpadla od církve, může pouze sněm. Žádný jednotlivý biskup ani synod k tomu nemá legitimní pravomoc.  Z tohoto důvodu Řecká pravoslavná starostylní církev považuje za platná svěcení i svátosti udílené místními pravoslavnými církvemi – pokud jsou udíleny v souladu s pravoslavnou praxí. To však není vždy samozřejmostí. Starostylní kněží nekoncelebrují s duchovními z novostylních jurisdikcí ne proto, že by je považovali za jinou konfesi, ale proto, že tím vyjadřují nesouhlas s jejich postoji. Například Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku je řádným členem Ekumenické rady církví, což starostylní považují za zásadní problém. Podle jejich teologického chápání totiž pravoslavná Církev je jedinou svatou a apoštolskou Církví, a nemůže být jednou z mnoha rovnocenných vyznání, jak to naznačuje členství v ekumenickém sdružení.

To samozřejmě vylučuje ekumenickou spolupráci.

Je třeba ještě podotknout, že pojem ekumenismus je velmi široký a lze pod něj zahrnout různé aktivity. Stejně tak existují různé přístupy k tomu, co je vlastně cílem ekumenismu. Mnozí pravoslavní teologové vstupovali do ekumenických aktivit proto, aby ostatním křesťanům zvěstovali pravoslaví. Jaké měla a má tato „evangelizace“ ovoce, je patrné už dnes. Dále existují – a to lze říci, že jde pravděpodobně o většinu pravoslavných – ti, kteří do ekumenických hnutí vstupují proto, aby zajistili organizační spolupráci pravoslavné církve v rámci státem zaštítěných struktur.

Jak je tedy vidět, samotný pojem ekumenismus je velmi komplexní a mnohoznačný. Hlavním předmětem kritiky ze strany starostylních církví je eklesiologie popírající exkluzivitu pravoslavné církve, dále účast pravoslavných církevních představitelů ve strukturách vedených nepravoslavnými vizemi, a nakonec – a to je nejzávažnější – vytváření ideologií, které mají nahradit evangelium.

Jména jako svatý Jan Šanghajský a Sanfranciský nebo svatý Filaret Newyorský mi znějí zvláštně. O jaké lidi se jedná?

Titul biskupa zpravidla odráží místo jeho působení. V případě biskupů působících v diaspoře se stává, že během života vystřídají více míst. Tak například svatý Jan (před vstupem do mnišství Michal Borisovič Maximovič) sloužil v Šanghaji, poté v San Francisku a rovněž v západní Evropě. Svatý Filaret Newyorský (Georgij Nikolajevič Voznesenskij) byl stejně jako sv. Jan biskupem Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Zastával úřad prvního hierarchy jejího synodu v období, kdy tento synod vyhlásil odsouzení (anathema) ekumenismu. V obou případech byli tito biskupové vnímáni nejen jako výjimečné osobnosti, ale také jako duchovní lidé, u nichž se působení Ducha svatého potvrdilo znameními před jejich fyzickou smrtí i po ní.

Jan Šanghajský a Sanfraciský byl prohlášen za svatého i v rámci Moskevského patriarchátu, zatímco svatý Filaret je uctíván pouze v některých farnostech Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Není to ovšem nijak neobvyklé: například novomučedník vladyka Gorazd II. byl nejprve svatořečen v Srbsku a teprve později i v České republice.

Jak zmíněné odsouzení ekumenismu, tak život obou hierarchů si zaslouží samostatné pojednání. Něco málo na toto téma již publikovala i Řecká pravoslavná starostylní církev v Česku.

Zvláštní se mi zdá i to, že řecká církev zřídila moravskou eparchii. Předpokládá se, že se starostylní církev u nás časem osamostatní (získá autokefalitu)? Zdá se mi, že početně roste.

Je třeba nejprve upřesnit, jak Řecká starostylní církev chápe Moravskou eparchii. Ta byla zřízena papežem Janem VIII. (asi 820 – 882) jako arcibiskupské sídlo svatého Metoděje. Ve druhém tisíciletí však nebyl jmenován žádný moravský biskup, takže stolec byl uprázdněný.

Řecká starostylní církev má dnes misie po celém světě, které spravují buď její biskupové přímo na místě, nebo na dálku – z Řecka. Vzhledem k tomu, že v Česku, na Slovensku a v Polsku nebyl  vhodný domácí kandidát, byla správa mise svěřena vladykovi Klimentovi, který tuto oblast historicky spadající pod Moravskou eparchii spravuje, ne jako sídelní biskup, ale jako „administrátor Moravské eparchie“.

Autokefalita představuje nejvyšší formu církevní samostatnosti, které předchází autonomie. K oběma musí konkrétní církev dorůst, a to nejen organizačně, ale především duchovně. Jak ukazuje historie, předčasné nabytí právní samostatnosti bez duchovní zralosti mívá zhoubné následky.

Starostylní církev v ČR je v současnosti misí, jejímž cílem je pastorační péče o věřící, kteří z důvodu vážných překážek ve svědomí nemohou akceptovat směřování místní církve. Bez této objektivní potřeby by působení starostylní církve představovalo nepřijatelný zásah na území  autokefální Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.  Z toho je jasné, že cílem není zakládat paralelní (konkurenční) místní církev. Otázka nějaké starostylní autokefality tak vůbec není teď ani v blízké budoucnosti aktuální.

Jaké jiné starostylní církve jsou kromě té řecké?

Ve světě dnes existuje množství skupin, které se označují jako „starostylní“, „pravé pravoslavné“, „tradiční pravoslavní“ apod. Čítají od několik jednotlivců až po desítky tisíc členů. Dá se říct, že v každé místní pravoslavné církvi existují frakce nebo jednotlivci, kteří odmítají směřování oficiální hierarchie a hlásí se k těmto „tradičnějším“ směrům.

Zcela jinou otázkou je ovšem spolupráce a eucharistická jednota mezi těmito skupinami. Jedná se o komplikovanou problematiku, obzvlášť v post-sovětském prostoru a v diaspoře. Situaci na přehlednosti nepřidává ani působení různých „starostylních“ duchovních, u nichž existují závažné pochybnosti o tom, zda vůbec obdrželi platné svěcení.

Na tomto pozadí je třeba zdůraznit, že Řecká pravoslavná starostylní církev je společenství, u něhož je prokazatelná jak věroučná kontinuita, tak apoštolská posloupnost. Její diachronní jednota (tedy historická kontinuita) je tedy jasně doložena.

Co se týče synchronní jednoty (tedy jednoty s dalšími pravoslavnými skupinami ve stejné době), Řecká pravoslavná starostylní církev je v eucharistické jednotě s Rumunskou a Bulharskou starostylní církví a s Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí – přesněji řečeno s částí této církve, která se sdružuje kolem metropolity Agafangela v Oděse. Ten odmítl sjednocení s Moskevským patriarchátem, které učinila Ruská pravoslavná církev v zahraničí v roce 2007, protože Moskevský patriarchát neprošel důslednou desovětizací a nezanechal ekumenické aktivity, které byly zahájeny ještě v období Stalina.

Od zřízení moravské eparchie v roce 2014 se mi zdá, že starostylní církev je alternativou k Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku, jejíž pražská eparchie je hodně orientovaná na ruské pravoslaví. Vidíte to také tak?

Nelze na tuto otázku odpovědět jednoznačně. Je pravda, že značnou část pravoslavných věřících v Česku tvoří ruskojazyční pravoslavní a také řada kněží pochází právě z tohoto prostředí. Tomu se přirozeně přizpůsobuje i pastorace. Ovšem ruskojazyčný neznamená ruský a ruský není totéž co Rusko a už vůbec ne současný režim Ruské federace.

Situace v Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku sama ukazuje pluralitu postojů. Například Pražská eparchie udržuje přátelské vztahy s Moskevským patriarchátem, zatímco vedení Olomoucko-brněnské eparchie má blízké vazby na Ekumenický patriarchát.

Samozřejmě starostylní církev může představovat alternativu pro ty, kdo nesouhlasí s ideologií „ruského světa“, odmítají propojení světské a církevní moci, jak se realizuje např. v současném Moskevském patriarchátu a nesouhlasí s jakoukoliv formou politizace církevního života. Je to proto, že starostylní církev stojí na pozicích, které vymezila Ruská zahraničí a katakombní církev. Ty oficiálně odsoudily kolaboraci s komunistickými režimy.

Dále může být starostylní církev cestou pro ty, kdo nesouhlasí se zavedením nového kalendáře, odmítají zapojení svých biskupů do ekumenických aktivit, odmítají indiferentismus – tedy názor, že není podstatné, zda je člověk křesťanem pravoslavným, nebo jiným. Nebo jsou zbavováni možnosti přijímat Svatá tajemství (svátosti) v jejich plné pravoslavné podobě.

Na druhou stranu je třeba říci, že starostylní církev nenabízí žádné materiální výhody. Proto není alternativou pro ty, kdo by chtěli využít církevní službu k vlastnímu materiálnímu zabezpečení.

Pravoslavných církví u nás působí více. Jaké to vlastně jsou? Mohl byste nám v nich udělat trochu pořádek?

Teologicky je pravoslavná Církev jedna. Dělení na místní církve představuje spíše církevněprávní a religionistický pohled. To, ke které místní církvi konkrétní shromáždění patří, se pozná podle toho, za jakého biskupa se modlí během svaté liturgie.

Největší a nejpočetnější autokefální pravoslavnou církví u nás je Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku. Má dvě eparchie v České republice a dvě na Slovensku. Toto spojení dvou výrazně odlišných celků, lišících se sociokulturně, etnickým složením věřících, historií i právním rámcem vztahu ke státu, je pozůstatkem bývalého Československa. Kněží, kteří ve svaté liturgii zmiňují pražského arcibiskupa Michala, spadají pod Pražskou eparchii, zatímco ti, kteří se modlí za vladyku Izaiáše, náleží k Brněnsko-olomoucké eparchii.

V České republice působí rovněž Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v České republice. Je to církevní struktura s centrem v Karlových Varech“, která spadá přímo pod Ruskou pravoslavnou církev.  Pouze tyto dvě pravoslavné církve jsou v ČR zaregistrovány jako samostatné právnické osoby – náboženské společnosti.

To však neplatí pro Řeckou pravoslavnou starostylní církev, o které zde hovoříme. Ta má v České republice šest chrámů (Praha, Jezdovice u Jihlavy, Brno-Modřice, Olbramovice, Boskovice a Velké Meziříčí) a pokrývá území hlavního města, Vysočiny a Moravy. Při bohoslužbách se modlí za vladyku Klimenta, metropolitu lariského a platamonského a zároveň administrátora Moravské eparchie.

Kromě toho se v Česku můžeme setkat s pojmem „Pravoslavná církev patristického kalendáře“. Jde o misi vedenou doktorem Milanem Kučerou (v mnišství arcibiskupem Gavrilem), který je členem jednoho z menších samostatných synodů v Řecku, konkrétně ve městě Avloně. Tato aktivita je však zcela nezávislá na všech výše zmíněných církvích, včetně Řecké pravoslavné starostylní církve.

V České republice působí i několik kněží, kteří mají kolem sebe pravoslavné věřící, ale nehlásí se k žádné jurisdikci na našem území. Vyjma kněží, kteří slouží při ambasádě Ruské federace v Praze a kteří jsou pod přímou kontrolou Moskevského patriarchátu, vystupují většinou bez oficiální církevní institucionalizace.

Pro úplnost je nutné zmínit i Řeckokatolickou církev, která používá, stejně jako čeští pravoslavní, byzantský obřad a navenek tak vypadá jako pravoslavná. Nejvyšším představitelem řeckokatolíků je ovšem římský papež, a tudíž je to zcela jiná denominace. To je ale jasně komunikováno a řečtí katolíci se (až na výjimky) jako pravoslavní ani sami neoznačují.

Vy máte za sebou vysokoškolské studium pravoslavné teologie. Co pro Vás osobně znamená pravoslaví?

Asi to nutně vyzní jako vyhýbavá odpověď, musím říct, že se to nedá vyjádřit výstižně a stručně slovy, tak, aby to nebylo klišé. Myslím, že vztah s Ním je možné zažít a je potřeba o něm mluvit pouze tak, aby to ostatní přinejhorším nedemotivovalo Jej hledat. 

A co Vás vedlo k tomu, abyste se v rámci pravoslaví připojil ke starostylní církvi?

Pravda.

Děkuji za rozhovor.

zdroj (text, foto) :
https://info.dingir.cz/2025/08/35717/