Sté výročí jedinečného rozhodnutí Rusínů 

 
V celé Evropě, a ve střední Evropě zvlášť, se nejdůležitější události po 1. světové válce konaly v  roce 1918: konec Velké války, rozpad Rakouska-Uherska, vznik nových států, občanská válka v  Rusku. Zvláštním způsobem se probudila také podkarpatská rusínská společnost. Na  území od  Popradu po  Jasiňu vznikla celá řada tzv. národních rad různé orientace. Na  schůzi představitelů rusínských obcí komitátů Spiš a  Šariš byla v  listopadu 1918 zvolena Ruská národní rada proukrajinské orientace. V tyž den na druhém konci rusínského území v Jasině vznikla na velkém shromáždění Huculů Huculská národní rada, která dokonce vyhlásila tzv. Huculskou národní republiku a pokusila se o spojení se Zapadoukrajinskou republikou (ZUNR), vyhlášenou ve Lvově. V Užhorodě byla zvolena Uhro-Ruská národní rada promaďarského směru v čele s Vološinem. V Chustu byla ustavena místní Národní rada vedena advokátem Braščajkem, která se vyslovila pro spojení Podkarpatské Rusi s Ukrajinou. Ľubovňanská Národní rada přenesla 19. listopadu své sídlo do  Prešova. Její vedení postupně ovládla skupina rusofilů kolem advokáta Antona Beskida.
 
Rusofilové pochopili, že varianta spojení s Ruskem je kvůli bolševickému převratu zcela ztracena. Beskid proto navázal spojení se Slovenskou národní radou v Martině a zvolil praktičtější variantu – připojení Podkarpatské Rusi k  Československu. Ve  Svaljavě vznikla Karpatská ruská národní rada v čele s Michailem Komarnickým, která ostře odsoudila promaďarskou orientaci užhorodské rady. Tato tzv. Svaljavská rada schválila memorandum, s nímž se chtěla obrátit na mírovou konferenci a požádat o „osvobození ruského lidu a jeho sjednocení s Ukrajinou“. Zanedlouho – i pod dojmem vývoje situace na  Ukrajině, kterou zmítal chaos a  hrozilo bolševické nebezpečí – však změnila Svaljavská rada svou orientaci a přiklonila se také k variantě připojení Podkarpatské Rusi k  Československu. Další rada proukrajinské orientace vznikla v Marmarošské Sihoti…
 
Množství „rad“ a  jejich různá stanoviska byly důkazem politické dezorientace na Podkarpatsku po pádu Rakouska-Uherska. Orientaci na  Československo jednoznačně prosazovala Rada Rusínů v USA pod vedením G. Žatkoviče. Nakonec i pod vlivem situace v Rusku a na Ukrajině převážilo mínění, že pro Rusíny bude nejlépe orientovat se na vznikající Československo. T. G. Masaryk vyslal do  Užhorodu své osobní zástupce, kapitány Píseckého a Vaku, kteří měli odevzdat podkarpatským činitelům memorandum obsahující zprávu o usnesení amerických Rusínů. Měli se také pokusit konsolidovat rusínské „národní rady“, aby se shodly na  připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Právě z Masarykovy iniciativy přijela na mírovou konferenci do Paříže delegace amerických Rusínů v čele s Žatkovičem. O rusínské otázce informovali plukovníka E. M. House, který vedl v nepřítomnosti prezidenta Wilsona delegaci USA, a  setkali se i  s  členem francouzské delegace A. Tardieuem. Poté Žatkovič s  Beskidem vytvořili Rusínskou komisi (Rusku komisiju), která vystupovala jménem všech Rusínů doma i v zahraničí.
 
Začátkem března na radu prezidenta Masaryka odjela delegace amerických Rusínů (G. Žatkovič, T.  Žatkovič, J. Gardoš, I. Drimák, M. Gančin) z Paříže do Užhorodu. V  Prešově Žatkovič jednal s  představiteli Karpatoruské národní rady, která ho zmocnila, aby pracoval na spojení všech tří národních rad – prešovské, užhorodské a chustské – na  základě Čtrnácti bodů o  připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Také proto jednání v  Užhorodě skončilo v  polovině března úspěšně. Užhorodská rada schválila podmínky připojení území k  Československu, vypracované Žatkovičem. Jednání o budoucí správě regionu probíhalo i na mírové konferenci v Paříži. Představitelé Československa (K. Kramář, E. Beneš) předložili řadu memorand. Situace ve střední Evropě na  jaře 1919 napomáhala urychlení procesu připojení Podkarpatska k  Československu a  usnadnila rovněž práci delegace amerických Rusínů ve  směru sjednocení podkarpatorusínských rad. Orientace Rusínů na Rusko odpadla kvůli strachu z  bolševismu, ukrajinské státy ZULR a ULR se neudržely na mezinárodní scéně v důsledku své vnitřní slabosti. Promaďarští činitelé byli v rusínském prostředí eliminováni, neboť po komunistickém převratu v Maďarsku ztratili oporu. Idea připojení k Československu se pro většinu politicky aktivních Rusínů stala doslova spásnou nutností.
 
8. května se v  Užhorodě konala schůzka zástupců užhorodské, prešovské, chustské národní rady a delegace amerických Rusínů (200 delegátů plus hosté) za předsednictví A. Vološina. Na  této schůzce bylo rozhodnuto o  vytvoření Centrální ruské národní rady (CRNR) – nového společného orgánu všech tří uvedených národních rad i zástupců emigrace. Předsedou CRNR byl zvolen A. Beskyd, místopředsedy A. Vološin, M. Stripský a  M.  Braščajko, členy výboru J. Kaminský, J. Braščajko, A. Gagatko, D. Vislocký a další. Čestným předsedou CRNR byl zvolen G. Žatkovič. Bylo to jediné svobodné rozhodnuti v dějinách Rusínů Začátkem září 1919 mírová konference v Paříži definitivně vyřešila problém Podkarpatské Rusi, mezi státy Dohody a Rakouskem byla 10. 9. 1919 podepsána mírová smlouva v  Saint Germain-en-Leye. Současti smlouvy se stala tzv. malá minoritní smlouva, podle jejíchž článků 10 až 13 byla Podkarpatská Rus právoplatně začleněna do  Republiky československé.
 
prof. IVAN POP