Tvůrci ruské duše

Chcete pochopit Rusko? Přemýšlejte o Čingischánově Mongolsku. 

Mongolové přeťali spojení Ruska s Evropou právě v době, kdy se začala mohutně vyvíjet evropská kultura a vzdělanost. Fatální důsledky tohoto dávného rozštěpení nás pronásledují dodnes a jsou jedním z důvodů současného otevřeného střetu mezi Ruskem a Západem. Ale pokud by čtenáře geopolitika a poněkud krvavá přítomnost nezajímala, užije si tuto knihu jako fascinující přehlídku ruských dějin, jež jsou s kulturou a náboženstvím propojeny

Chcete pochopit Rusko? Přemýšlejte o Mongolsku. Ne o tom dnešním, které je mnohem demokratičtější než Putinův režim, ale o tom Čingischánově ve 13. století. Mongolové připojili většinu tehdejší Kyjevské Rusi ke své obrovské říši a téměř na tři staletí přeťali spojení Ruska s Evropou. Stalo se to právě v době, kdy se začala mohutně vyvíjet evropská kultura a vzdělanost. Mongolská éra je odpovědná za tzv. ruské zpoždění – za to, že Rusko vybočilo „z linie společného evropského vývoje“. Fatální důsledky tohoto dávného rozštěpení nás pronásledují dodnes a jsou jedním z důvodů současného otevřeného střetu mezi Ruskem a Západem.

Toto a mnoho jiného pochopí o současném Rusku čtenář knihy Martina C. Putny Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Ale pokud by ho geopolitika a poněkud krvavá přítomnost nezajímala, užije si tuto knihu jako fascinující přehlídku ruských dějin, jež jsou s kulturou a náboženstvím propojeny tak úzce jako snad žádné jiné. A profesor Putna ho jimi provází s citem pro historické postavy a jejich příběhy, které díky encyklopedické znalosti tématu s jistotou vytahuje tak, aby čtenář mohl bez obtíží sledovat interpretaci klíčových událostí a jevů. Autor postupuje chronologicky, a tudíž začíná – Krymem, kam připluli už antičtí Řekové. Založili tady bosporské království, jež se pak dostalo pod vliv křesťanského Říma. Působili zde i Cyril a Metoděj v roce 860, pak se po vpádu Mongolů stal Krym na pět století „výspou muslimského světa“ – a až v roce 1783 ho ruská carevna Kateřina II. po dobytí přičlenila k ruské říši. Tolik k údajnému ruskému nároku na tento poloostrov.

Pravoslaví proudilo do Ruska – stejně jako na naše území – z Bulharska přes Bibli přeloženou do „církevní slovanštiny“, ale ještě po celá staletí měli ruští klerikové k dispozici jen Nový zákon a pouze malou část Starého zákona. Přesto je tehdejší Kyjevská Rus – i díky životopisům křesťanských mnichů a mučedníků a díky kronikáři Nestorovi (počátek 12. století), který je ruskou verzí našeho Kosmy – „okrajovou, ale přece jen součástí tehdejšího křesťanského světa“. Pak přišli Mongolové. Nepřátelská Moskva

Jedním z výkladů dnešní kulturní i politické povahy Ruska je ten, že Rusové sice o pár století později Mongoly porazili, ale pouze proto, že sami v mnohém převzali „mongolskou výuku“ – to jest krutost a bezohlednost v prosazování svých zájmů, absolutistické postavení panovníka a „podřízení náboženství mocenských účelům“. Ivan Hrozný byl v jistém smyslu ruskou variantou mongolských vládců. Ruská říše se sídlem v Moskvě se od svých západních alternativ, jako bylo třeba britské impérium, neliší v mocenských ambicích, ale odlišuje ji od nich „propast, která dělí onu ambici od reality kulturního a společenského života“, píše Putna.

Západním pozorovatelům, kteří ve „zlaté éře“ mezi 15. a 17. stoletím jezdili do Moskvy za byznysem, se toto město jeví jako „cizí, barbarské, nekultivované a nepřátelské“. V Rusku v té době prakticky neexistuje žádná „krásná literatura“, o vědě či školství nemluvě. Moskevská Rus 16. století postrádá analogii k západní renesanci, zato je podle Putny „krutým paradoxem“, že si z Evropy přivezla díky diplomatu Fjodoru Kuricynovi politickou nauku Machiavelliho o tom, že „vládci je k dosažení jeho cílů dovoleno vše“.

Mongoly Rusové porazili, protože převzali jejich metody.

Samozřejmě, existuje i jiné Rusko, v němž géniové i světci usilují o lepší svět a mnozí pro něj obětují své životy. Tato „svatá Rus“ je však podle Putny do nemalé míry „projekcí, kterou vytvořila pravoslavná romantika a zpopularizovalo ji ruské umění a myšlení 19. a 20. století“. Nicméně tato „kontrakultura“ a tíhnutí k duchovnímu životu opravdu do jisté míry žily – díky síti klášterů, z nichž nejslavnější je na Soloveckých ostrovech, daleko na severu v Bílém moři. Legendárním se stal mnich Maxim Řek (1470–1555), který strávil mládí v italské Florencii a pak po zbytek života v Rusku neúnavně psal a „trpělivě Rusům vysvětloval“, proč například nemají věřit astrologii, čím se liší islám od křesťanství, ale také že byla objevena Amerika a že existuje něco jako egyptské pyramidy.

Spisovatelé a jurodiví
Jenže v souhrnu je Putnova kniha spíše přehlídkou marných pokusů vnést do ruské společnosti západní myšlení nebo ji kulturně a politicky pozvednout vlastními silami. Součástí těchto hnutí byli ruští „jurodiví“ jako třeba Vasilij Blažený (na jejich tradici navazují Pussy Riot) nebo město Novgorod na severu. To mělo štěstí, že až k němu se Mongolové nedostali, a tak zde přežívala kulturní a náboženská tradice Kyjevské Rusi. Jenže co neudělali Mongolové, vykonal moskevský kníže Ivan III., když roku 1478 Novgorod dobyl, vypálil a vyvraždil jeho elity.

Pro čtenáře, který strávil mládí četbou Dostojevského či Tolstého a z jejich knih si utvářel představu o Rusku, má Putna doporučení číst neprávem opomíjené další autory: od Nikolaje Leskova přes Ivana Turgeněva až po filozofa Nikolaje Berďajeva nebo třeba současného spisovatele Vladimira Sorokina. Ostatně, celá kniha je přehlídkou stovek umělců, jejichž díla pro čtenáře objevuje a zařazuje do historického a myšlenkového kontextu.

Pokud chováme naději, že Rusko se pod dnešní Putinovou vládou ocitlo jen na vedlejší či slepé uličce a jednou se nevyhnutelně vydá logickou evropskou cestou, pak kulturní a náboženské dějiny této země dávají této naději dost malé šance. Putna si v závěru klade tuto otázku po naději a připomíná, že to byl Alexandr Solženicyn, v očích Západu i mnoha Rusů „nesmiřitelný obhájce lidské svobody“, kdo na Putina ukázal prstem jako na opravdového zachránce Ruska. Není to náhoda: Solženicyn ve svém rozsáhlém a poněkud zmateném románu Rudé kolo dochází k závěru, že Rusko potřebuje spíše autoritářského vládce než demokracii.

Dnešní Rusko navazuje na všechny své staré zápasy mezi „dvěma pojetími vlastenectví a svatosti“, na soupeření mezi východním a západním Ruskem, píše Putna. A odkud tedy brát onu naději? Na Ukrajině, která je „věru víc než jen Ukrajina“ a Západ ji stále nebere dostatečně vážně. Tato země, území Kyjevské Rusi, totiž dnes představuje „velmi vzdálenou naději i pro samotné Rusko“.

Martin M. Šimečka, autor 

Článek vyšel v Respektu (2015)

zdroj: 
https://www.iliteratura.cz/clanek/34577-putna-martin-c-obrazy-z-kulturnich-dejin-ruske-religiozity-in-respekt

foto: 
Putna, Martin C.: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity