Účtování s časem generála Kričfalušiho

Bylo mu osmnáct, když utekl z rodné Podkarpatské Rusi do Sovětského svazu. Ocitl se v gulagu, kde přežil tři roky. Odtud se mu poštěstilo dostat se do čs. vojenské jednotky v SSSR. Na podzim 1944 byl s desantem Borkaňuk vysazen na Slovensko. Stalin mu mezitím ukradl vlast. Po válce se stal generálem a velitelem výsadkové divize. V srpnu 1968 se postavil proti okupantům a v roce 1977 podepsal Chartu.

Svoje životní osudy Michal Kričfaluši (1921-1994) sepsal formou beletrizovaných vzpomínek a přinesl je počátkem devadesátých let do Společnosti Rusínů a přátel Podkarpatské Rusi. Několik stovek strojopisných stran zpracoval historik Karel Richter a nedávno je tato společnost vydala pod názvem Účtování s časem.

Matka překazila plán
Michal Kričfaluši se narodil v Kričově na Podkarpatské Rusi, součásti tehdejší Československé republiky. Bylo mu šest, když mu zemřel otec a matka zůstala sama s dvěma dětmi. Neměl dětství, ani mládí. Vyrůstal v chudobě a těžké práci. Přesto měl na základní škole pořád jedničky a po jejím ukončení nastoupil v roce 1936 na dvouletou hospodářskou školu. Tam padl do oka řediteli školy, bývalému bělogvardějci Vasilu Babičenkovi. Často spolu debatovali. Naléhal na jeho matku, aby ho dala dál studovat. Nechtěla o tom ani slyšet - musela by prodat nějaká pole a rodina by neměla z čeho žít.

Nadešel březen 1939 a konec Československa. Slovenský sněm vyhlásil samostatnou Slovenskou republiku a spojení Podkarpatské Rusi s českými zeměmi bylo nenapravitelně přerušeno. Její území začali obsazovat Maďaři. Babičenko mladíkovi radil: „Nikam se nehrň, dělej, jen co musíš a snaž se, aby tě nezatáhli do ničeho nečestného.“ Když si po vypuknutí války Hitler se Stalinem v září 1939 rozdělili Polsko, vyvstala před tisícovkami Rusínů osudová příležitost k rozhodnému životnímu kroku. Obsazením západoukrajinského území posunula Rudá armáda sovětské hranice až na hranici Podkarpatské Rusi, která nyní byla státní hranicí maďarskou. Nedalo by se přejít a začít v Rusku nový život? „O Sovětském svazu jsem téměř nic nevěděl, ačkoliv jsem se všemožně snažil informace získat,“ přiznává Kričfaluši. „Často jsem přemítal, co mám dělat. Zdrhnout, nebo se na to vykašlat? Moji vrstevníci se vytráceli jeden za druhým. Doma zůstávali jen blbci, povaleči a synové bohatších sedláků.“

Nakonec se dala z Michalovy iniciativy dohromady čtveřice kluků a domluvili se, že utečou. Kričfalušiho matka však jejich záměr odhalila a pohrozila jim, že je půjde udat. Nedalo se nic dělat, svou akci odložili. V dubnu 1940 nastoupili všichni čtyři na lesnickou práci na hranicích.

Se srdcem na dlani
Přitom zkoumali terén a zjišťovali, jak fungovala maďarská ostraha hranic. Asi po měsíci využili příležitost - když měli pohraničníci po jakési pohotovosti volno - a vydali se přes zasněžený hřeben Poloninských Karpat. Na vrcholu nejvyšší hory Haverly se v ranním slunci - při pojídání krajíců chleba se špekem a zapíjených brynzou -loučili s vlastí. Potom prošli dolů pásem kosodřeviny a vstoupili do lesa. Po dvaceti minutách se před nimi ozvalo hlasité: „Stoj! Ruky v verch!“ Byli odvedeni na strážnici. Tam předložili dokumenty, které měli s sebou. „Přišli jste z Maďarska. Jak to, že máš ukrajinské vysvědčení? A tady je napsáno Československá republika. Žádný takový stát není. Kde máš nějaký dokument, že jsi občan Maďarska?“

Marná byla argumentace mladíků, že byli na práci a žádné dokumenty nepotřebovali. „Lžeš, jsi mezinárodní špión! Když se přiznáš, bude to polehčující okolnost. Kdo tě poslal? Jaký máš plnit úkol? Mluv!“ křičeli jeden přes druhého.

Michal Kričfaluši vzkypěl zlostí: „Co to po mně chcete? Nemám se k čemu přiznávat! Nejsem žádný špión! Nikdo mě nikam neposlal! Ani nikoho jiného z nás! Utekli jsme před Maďary, protože nechceme žít pod jejich nadvládou!“

Výslechy dalších tří mladíků byly podobné. Vyšetřovatele to jen utvrdilo v přesvědčení, že přicházejí nejspíše ze západní Ukrajiny s antisovětským posláním. Mokré a hladové je zavřeli do stodoly. Druhý den odvezla eskorta celou čtveřici do vězení v Nadvorné. Tam se kluci ocitli v přeplněných celách mezi hladovými, špinavými a zavšivenými lidmi, kteří byli týdny a měsíce drženi za mřížemi, aniž věděli proč. „Ani největší nepřítel bolševismu nemohl si snad vymyslet horší obžalobu sovětského režimu,“ zdůrazňuje Kričfaluši, „než jakou bylo zacházení v sovětských věznicích. Poznal jsem to už po pár hodinách, přičemž to nejhorší na nás, jako na všechny Podkarpatorusy, kteří se srdcem na dlani utíkali přes hranice do Sovětského svazu, teprve čekalo.“

Z gulagu do Buzuluku
Po několika týdnech pobytu v Nadvorné čekal kluky transport do Ivanofrankovsku a potom do Starobělska. Po cestě nedostali dva dny žádné jídlo, potom jen slanou rybu bez chleba a bez vody. A v každém vězení kvanta štěnic. „Žraly nás zaživa, byla to hrůza,“ připomíná Kričfaluši.

Ve Starobělsku přišlo rozuzlení. Bachař je odvedl ve skupině asi patnácti lidí do kanceláře v budově velitelství. Jeden po druhém byli předvoláváni ke stolu, za nímž seděl příslušník NKVD. Každému přečetl ortel, který vynesl tříčlenný tribunál, s jehož členy se však neměli vůbec příležitost seznámit. On a Ivan Kričfaluši (jiný ze čtveřice kričovských uprchlíků) byli odsouzeni na tři roky. Podobně dopadli i další věznění Rusíni. „Přistrčili mi papír s rozsudkem. Chtělo se mi odmítnout podpis, ale usoudil jsem, že bych si nepomohl. Spíš naopak, mohli by mi napařit dvakrát tolik. Rozčilenou rukou jsem na papír načmáral své jméno.“ Následoval transport daleko na sever, do jednoho z pověstných pracovních táborů ve Vorkutě. Když tam po strastiplné cestě dobytčími vagóny dorazili, čekalo je 35 stupňů pod nulou - a kavalce plné štěnic.

„Naučil jsem se žít v daných podmínkách, jak nejlíp se dalo,“ shrnul pobyt v gulagu po obsáhlém vylíčení úděsného každodenního života. „Byl jsem z domova zvyklý na těžkou práci, takže se mi podařilo nejenom plnit, ale i překračovat normu, což byla základní podmínka přežití. Dokonce jsem to dotáhl na stachanovce, takže jsem mohl přebytečnými kubíky i stravními přebytky držet nad vodou polského kamaráda Jacka.“ O dění za dráty vězni nic nevěděli. Noviny nedostávali. Někdy v červenci 1941 se dověděli, že Německo napadlo Sovětský svaz. Kričfaluši neměl ponětí o tom, že v Moskvě začala působit čs. vojenská mise vedená Heliodorem Píkou, natož o jeho úsilí dosáhnout propuštění všech čs. občanů z internačních i pracovních táborů, aby mohli být zařazeni do jednotek vznikající čs. armády.

Byl pořízen seznam třicítky lágrů, v nichž bylo vězněno přes dvacet tisíc Podkarpatorusů. Píka neúnavně intervenoval (dokonce až u samého Beriji), aby byli všichni propuštěni. Nakonec se jich do čs. vojska dostala sotva pětina. Michal Kričfaluši měl štěstí, že byl mezi nimi.

Frontový hrdina
Přijel společně s dalšími 27 propuštěnci - opět dobytčákem - 12. února 1943 do přiuralského Buzuluku. Po výcviku se stal příslušníkem nově zřizovaného záložního pluku. Osvětovému důstojníkovi řekl: „My všichni z Podkarpatské Rusi jsme přišli jako upřímní přátelé SSSR! Já jsem byl dokonce na nejlepší cestě, abych se stal komunistou. Jenže enkávédisti mě přivedli k rozumu. Všechno přátelství ve mně zničili.“ „Na všechno zlé musíte zapomenout a vyrovnat se s tím. Kdybyste vedl takové řeči na potkání, působil byste velké škody jako rozvratník, který poškozuje naše spojenectví se Sovětským svazem,“ odpověděl mu kapitán Procházka. „Nic takového se za války nemůže trpět, protože to slouží nepříteli. A to vy jistě nechcete.“ Nechtěl, a tak se snažil mlčet a zapomenout. V květnu 1943 odjel do Novochoperska, kde se formovala 1. čs. brigáda. Na podzim téhož roku byla nasazena na frontě. Kričfaluši se zúčastnil bojů o Kyjev a později také u Bílé Cerkve. Byl několikrát vyznamenán Válečným křížem 1939 i medailemi Za chrabrost. Jak vzpomíná, nejhezčím dnem jeho života byl 22. leden 1944, když mu generál Hasal vyznamenání uděloval.

Netušil, že za 24 let bude všechna sovětská vyznamenání rozhořčeně strhávat z blůzy a sovětskému generálovi, který vstoupí do kanceláře na velitelství divize, vychrlí 22. srpna 1968 do očí: „Jste obyčejní okupanti! Pošlapali jste všechno, zač jsme na frontě společně bojovali a prolévali krev!“

Ovšem tehdy, na jaře 1944, se těšil, že právě postavený 1. čs. armádní sbor bude co nejdříve zasazen do operací při osvobozování Podkarpatské Rusi, jak o to velení sboru požádalo.

V desantu Borkaňuk
Kričfalušiho ale čekala trochu jiná budoucnost. Na podnět nadřízených se jako dobrovolník přihlásil do roty ZU (zvláštního určení) a po parašutistickém výcviku a dalším speciálním vyškolení byl zařazen (společně s dalšími čtrnácti Čechoslováky rusínské národnosti) do zpravodajsko-diverzního desantu Borkaňuk. „V místech vysazení budete organizovat partyzánské oddíly, které postupně na celém území republiky připraví všeobecné povstání tak, abychom se pokud možno ještě před příchodem spojeneckých vojsk dokázali osvobodit sami,“ uslyšel koncem května 1944 od plukovníka Přikryla. „Budete ovšem podřízeni sovětskému partyzánskému štábu, protože naše vláda a velení požádaly SSSR o pomoc při rozvoji partyzánského hnutí.“

V Ukrajinském štábu partyzánského hnutí si zavolali Kričfalušiho k důvěrného pohovoru a sdělili mu, že se s ním počítá na místo politického komisaře výsadku. „Pro takovou funkci je žádoucí mít autoritu člena strany,“ řekl mu kapitán Kuzněcov. „Byl bych rád, kdybyste podal přihlášku do naší VKS(b). Vyplňte ji hned tady na místě a já ji předložím mimořádné schůzi naší organizace ke schválení.“ „Zachvátil mne zmatek, jaký jsem dlouho nezažil,“ píše Kričfaluši. „Vstup do komunistické strany, ke všemu ještě sovětské, byl v příkrém rozporu s mými nedávnými zážitky. Jak se mám zachovat? Začal jsem logicky uvažovat. Ujasnil jsem si, že přihlášku nemohu odmítnout. Podřídím se nezbytnosti. Musím se zapřít. Své názory si nechat pro sebe a tvářit se, že jsem takový, jakého mě chtějí mít.“

Kričfaluši vyplnil dotazník a o své deziluzi po vstupu na sovětské území samozřejmě pomlčel. Po přijetí mu Kuzněcov připomněl: „Otázka vašeho členství je tajná, nikomu z vašich druhů se nesvěřujte.“ A těsně před odletem mu podplukovník Bovkun mezi čtyřma očima řekl, že ho jako člena VKS(b) považují za důvěrníka rozvědky a že od něho centrála očekává důvěrné informace o politické situaci, vztahu obyvatelstva k SSSR a tak dále.

Střepina do prsou
I když si tehdy nedokázal dát všechny souvislosti přesně dohromady, chápal, že se ocitl v rukou NKVD, která se na podkarpatském území více než na boj proti nacistům a maďarským fašistům zaměřovala prostřednictvím svých agentů na rozdmýchávání protičeskoslovenského odtrženeckého hnutí. „Uvědomil jsem si, že se tu vlastně chystá velké spiknutí proti naší vládě, do něhož jsem byl vtažen i já, stejně jako moji kamarádi,“ píše v pamětech. „V dobré víře jsme nastoupili do vlaku, z něhož se za jízdy nedá vyskočit. Sužovaly mě výčitky svědomí, někdy až nesnesitelné.“ Kričfaluši jen s velkým sebezapřením setrvával v řadách desantu Borkaňuk, který byl vysazen na východním Slovensku 27. září 1944. S odvahou plnil vojenské úkoly, ale vyhýbal se plnění úkolů politických, jež se příčily jeho vlasteneckému svědomí. Před Vánocemi 1945 přešel oddíl v prostoru Perečína (severně od Užhorodu) frontu a spojil se s Rudou armádou. Poté byl rozpuštěn a Kričfaluši se vrátil do sboru, kde byl znovu vyznamenán.

Stal se velitelem průzkumné čety 4. praporu Klapálkovy 3. brigády. V bojích u Liptovského Mikuláše byl 5. února zasažen střepinou do prsou a probral se až v nemocnici. Válka pro něj skončila.

Zač jsme bojovali
Podporučík Michal Kričfaluši měl 24 let a vůbec nebyl připraven na normální život. Zůstal v armádě a jako důstojník sloužil u parašutistů, později se stal generálem a velitelem výsadkové divize. „Bolestně jsem prožíval, že mi Stalin ukradl mou vlast, mým druhým domovem se stala Morava, na čas slovenský Trenčín a také Praha. Přál jsem si, aby se dceři a synovi vydařil život v lepších poměrech, bez vnitřní rozpolcenosti, v jaké jsem byl nucen žít já.“

V srpnu 1968 se Kričfaluši postavil proti okupantům. Unikl několika pokusům o fyzickou likvidaci, byl obviněn z pobuřování, propuštěn z armády a degradován na vojína. Nevzdal se. Podpis na Chartě 77 z něho udělal psance. Teprve listopad 1989 mu dal odpověď na otázku: Zač jsme bojovali.

„Za svobodu a demokracii,“ píše na posledních řádcích pamětí. „I když republika, která je naším domovem, ztratila svou někdejší tvář, nebojovali jsme nadarmo. Prezidentský dekret podepsaný Václavem Havlem mi vrátil generálskou hodnost (vyznamenání se někde ztratila), ale hlavně mi vrátil víru, že vítězství, které jsme v roce 1945 získali jen jaksi na úvěr, je nyní úplné a konečné.“

Miroslav Šiška