UHDE: Nikola Šuhaj byl zloděj a vrah. Fenomén ‚chlapa z Koločavy‘ je živý i sto let po jeho tragické smrti

První významný český loupežník velkolepě ztvárněný byl nepochybně Máchův strašný lesů pán. Jeho příběh však kotvil v existenciálně pojatém osudu, který je spřízněn spíš s králem Oidipem než s pobertou, jenž jde po penězích.

Máchovské dědictví v širším smyslu ztělesnil Jiří Mahen ve svém Jánošíkovi (1910), i když jeho hrdinu motivuje sociální situace: student evangelického bohosloví stane nad mrtvými rodiči a musí jako jediný zbylý člen rodiny převzít robotní povinnost. Zaniká tím panské dovolení studovat. Mladý muž se zprotiví a odchází mezi horní chlapce.

Dramatik nezapomněl, že Jánošík chtěl být duchovním. Příslušnost ke zbojníkům, kteří zabíjejí, jinak budou zabiti, v něm vyvolala vnitřní konflikt. Někdejší kolega v „interním“ kázání pak označil Jánošíka a jeho druhy za sůl země. Tak pojmenoval Ježíš apoštoly. Kazatel uklidnil zbojnické svědomí a pomohl autorovi změnit drama v hagiografii.

Zbojník se ostatně už dávno předtím těšil dobrému přijetí v lidových písních. Loupež se v nich odehrávala jako pochopitelná reakce na sociální nerovnost. Vrcholný plod vydalo loupežnické téma v podobě Vančurova románu Marketa Lazarová (1931). Jeho protagonista Mikuláš dobyl sice adeptku údělu nevěsty Kristovy jako kořist proti její vůli, ale za jedinou noc a skrze znásilnění získal její lásku. Oba skončili na popravišti. Básník sounáležitost s nimi demonstroval i tím, že svou „povídku jako mlat“ postavil do protikladu k „rozkošné churavosti moderní literatury“.

Nesmím přitom zapomenout na Čapkova Loupežníka (1920), který pohrdal konvencemi včetně zákonných, ale kradl hlavně dívčí okouzlení. Čapek se k námětu později vrátil pohádkou: loupežnický synek a zlodějský antitalent uspěl jako úředník, jenž olupuje lidi zaštítěn zákonem.

Teprve po mnichovské katastrofě přišli s programovým odporem proti zbojníkům protektorátní aktivisté, kteří vyčítali české kultuře málo loajální vztah k německé říši a tradici sympatií k asociálním živlům prohlásili za zhoubnou.

Takto literárněhistoricky vybaven jsem se dal do práce na libretu, které s hudbou Miloše Štědroně vstoupilo na jeviště Divadla na provázku dne 7. dubna 1975 pod názvem Balada pro banditu. Za zakázaného literáta vzal autorství na sebe režisér a kamarád Zdeněk Pospíšil. Zadání znělo: zdramatizovat román Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník (1933).

Jeho text působil úchvatně. Paradoxně právě proto jsem se bouřil proti jeho pojetí jako mýtu, který posiluje víru v loupežníka coby rebelující kladné síly dějin. Ač se Olbracht v roce 1929 postavil proti Gottwaldovu vedení KSČ, řka, že se od něj nedá vést ani na stanici tramvaje, zachoval si rebelský postoj k řádu první republiky.

Svázáni nouzí
Stranický sekretariát sedmdesátých let se však k rebelům vztahoval jinak: z obavy, že by inscenace narušila režimní konsolidaci, záměr provázkovské dramaturgie nedoporučil. Paní Olbrachtová, spisovatelova dcera a dědička, odmítla k dramatizaci svolit. Divadlo proto zákaz obešlo rozhodnutím, že inscenaci založí na novinářských reportážích o Šuhajovi.

Pro mě to znamenalo vítanou příležitost zdůraznit motiv nejen zloděje, ale i vraha: Nikola spolu s komplicem zabijí celkem bezdůvodně čarodějnici, která oběma přikouzlila nezranitelnost střelnými zbraněmi. Mytický motiv tak dostal ambivalentní význam a táž ambivalence zabarvila Nikolovu lásku k Eržice: miluje ji bezvýhradně, ale ani sebemíň se nepokusí splnit její sen o tom, že budou spolu žít jako jiní. „Jiní jsou jiní, a já jsem já,“ zní jeho krédo hrdého samotáře, pro něhož nejsou ničím ani sousedské předsudky, ani ženiny úzkosti, nemluvě o respektu k cizímu majetku a k zákonům státu.

Šuhaj-zloděj byl pro mě voják první světové války, který snadno překonal prastaré dilema zabijáků. Zkušenost zběha ho naučila brát svůj život do vlastních rukou. Lišil se tak od vesničanů, s nimiž ho svázala nouze, nikoli kamarádství a jejichž vazba k němu spočívala na stejném pocitu. Přečníval Koločavu v dobrém i ve zlém. Proto ho spolupachatelé nejprve využili, ale když se mocenský nátlak stal nesnesitelným, nelítostně se ho zbavili. Krčmář Mageri se na té historii vydatně přiživil, ale předtím Nikolovi pomáhal, a jestli někoho nesporně poškodil, pak jen dvojí pokladnu: státu a okradených boháčů.

Pochopení zbojnické krutosti
Děj jakoby sám o sobě a navzdory komickým a groteskním epizodám nabýval tragického ladění: nikdo nic jednoznačně nezavinil, a přesto se události dovalily ke špatnému konci. O účinný podtext se přitom zasloužily písničky. Čerpaly z folkloru. Nezamlčovaly zbojnickou krutost, ale byly vůči ní plné pochopení, které jsem sdílel. Nikolu tím zalilo jímavé světlo, o které ho nebylo možné připravit. Zlodějova násilná smrt vyzněla nečekaně dojemně a smírně. Nejméně tři spřátelené brněnské rodiny pokřtily syny loupežníkovým jménem. Vykládal jsem si to jako část odměny utajenému dramatizátorovi, kterou ho obdařila neviditelná ruka divadla.

Zpřítomnil jsem si to všechno znovu poté, co mi pan redaktor Lidových novin Zbyněk Petráček připomněl, že 16. srpna uplynulo od Šuhajovy smrti sto let.

Milan Uhde

Zdroj: 
https://www.lidovky.cz/nazory/nikola-suhaj-byl-zlodej-a-vrah-fenomen-chlapa-z-kolocavy-je-zivy-i-sto-let-po-jeho-tragicke-smrti.A210815_163351_ln_nazory_lros

Foto: 
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikola_%C5%A0uhaj