Ústava ČSR a Podkarpatská Rus

 

Prozatímní národní shromáždění přijalo 29. února 1920 Ústavní listinu Československé republiky. Do nejvyššího zákona státu byla zakotvena i autonomie Podkarpatské Rusi, což mělo demonstrovat význam svrchované státní moci Československa na podkarpatoruském území. Toto rozhodnuti mělo velký význam i pro Podkarpatskou Rus a zaujalo přední místo v dějinách Rusínů. Poprvé ve svých tisíciletých dějinách byli uznání jako svébytný, svobodný, státotvorný národ. O své ústavní právo Rusíni usilovali od „jara národů“ – od revoluce 1848-1849.
 
První rusínský politik Adolf Dobrjanský v té době vytvořil ucelený státní rusínský program, dokonce v několika modifkacích, jenž předpokládal uznání Rusínů jako svébytného středoevropského národa a reorganizaci Rakouské říše, od roku 1867 Rakousko-Uherské monarchie, ve federaci svobodných národů. Bohužel Dobrjanský vyslyšen nebyl, ke škodě samotné monarchie a všech jejích národů. To také bylo jednou z příčin, proč Rusíni nepřijali po rozpadu monarchie v roce 1918 mlhavý projekt autonomie nabídnutý jim maďarskou vládou. V rozhodujícím momentu evropských dějin, po rozpadu tří říši – Rakousko-Uherské, Ruské a osmanské – a uspořádání nové Evropy na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 se Rusíni rozhodli pro nový stát, Československou republiku Ta jim ústy svých zakladatelů, hlavně T. G. Masaryka, slíbila postavení rovnoprávného, svébytného, státotvorného národa.
Dne 10. 9. 1919 byla podepsána vítěznými státy s Rakouskem mírová smlouva v Saint--Germain-en-Leye. Součástí smlouvy byla tzv. malá minoritní smlouva, podle níž, zejména článků 10. až 13., byla Podkarpatská Rus právoplatně začleněna do Republiky československé. Musíme zopakovat podmínky tohoto začlenění, protože v zákoně č.121/1920 pak byly podstatně modifkovány.

Podle 10. článku mírové smlouvy se Československo zavazovalo, že: 1) zorganizuje rusínské území jižně od Karpat v hranicích, určených hlavními mocnostmi, jako autonomní jednotku v československém státě a udělí mu nejvyšší míru samosprávy, jaká se může srovnat s jednotou státu československého; 2) území Rusínů jižně od Karpat bude mít svůj zvláštní sněm. Ten bude vykonávat zákonodárnou moc ve všech jazykových, školských a náboženských otázkách, ve věcech místní správy a v ostatních otázkách, kterými jej pověří zákony Republiky československé. Guvernér území Rusínů, který bude jmenován prezidentem republiky, bude odpovědný rusínskému sněmu. Ustanovení 12. článku mírové smlouvy požadovalo, aby úředníci na území jihokarpatských Rusínů byli vybíráni pokud možno z obyvatel tohoto území. 13. článek mírové smlouvy požadoval, aby Podkarpatská Rus měla spravedlivé zastoupení v zákonodárném sboru ČSR. Mírová smlouva ale neurčila lhůtu, ve které měla být autonomie Podkarpatské Rusi uskutečněna.

Ustanovení minoritní saintgermainské mírové smlouvy o autonomii Podkarpatské Rusi však nebyly doslovně převzaty do Ústavní listiny. V komplexní podobě byly obsaženy v ustanoveních první kapitoly § 3, odstavce 2–9, ústavního zákona č. 121/1920 Sbírky zákonů a nařízení. Zákonodárným orgánem měl být na Podkarpatské Rusi sněm (§ 3, odstavec 3, Ústavní listiny). Avšak volební předpisy upravující volby do rusínského sněmu vydány nebyly. Sněm byl oprávněn vydávat zákony v otázkách jazykových, vyučovacích, náboženských a místní správy. Podle závěrečného ustanovení § 3, odstavce 4, Ústavní listiny se zákony autonomního sněmu stávaly platnými až po jejich podpisu prezidentem republiky, což bylo odklonem od ustanovení mírové smlouvy. Dalším omezením zákonodárné moci autonomního sněmu bylo ustanovení článku 2 uvozovacího zákona (kterým byla uvozena Ústavní listina), podle nějž byl ústavní soud kompetentní rozhodovat o platnosti či neplatnosti zákonů vydávaných sněmem Podkarpatské Rusi. V čele výkonné moci na Podkarpatské Rusi měl být podle § 3 Ústavní listiny guvernér, jmenovaný prezidentem republiky na návrh vlády. Byla to další odchylka od formulace mírové smlouvy, podle které měl byt guvernér autonomního území odpovědný rusínskému sněmu. Podle ústavy se sice guvernér stal vysokým státním úředníkem, ale úplně závislým na čs. vládě. V modifkované podobě byl v ústavě zakotven článek mírové smlouvy požadující spravedlivé zastoupení Podkarpatské Rusi v parlamentu republiky. V ustanovení § 3, odstavec 5, Ústavní listiny se hovoří pouze o zastoupení přiměřeným počtem poslanců a senátorů v mezích příslušných čs. volebních předpisů. To znamenalo, že sněm Podkarpatské Rusi nemohl určovat ani počet poslanců a senátorů, ani způsob jejich volby. Autonomnímu sněmu bylo rovněž odepřeno právo posílat své zástupce do Národního shromáždění.

Schválení Ústavy Republiky československé znamenalo rovněž začátek nové etapy v organizaci čs. správy Podkarpatské Rusi. Nařízením č. 356 Sbírky zákonů a nařízení ze dne 26. dubna 1920 se čs. vláda usnesla o změně Generálního statutu. Do čela místní výkonné moci byl nyní místo administrátora postaven guvernér, jmenovaný prezidentem na návrh vlády, a to na dobu, než se ustaví sněm Podkarpatské Rusi. De iure měl guvernér nejširší pravomoc: měl zastupovat Podkarpatskou Rus na jednáních s ústřední vládou, potvrzovat nařízení a rozhodnutí civilní správy, jmenovat úředníky do státních a církevních úřadů, jmenovat pracovníky soudů, státních orgánů s výjimkou pošt, železnice a celní správy. Civilní správa a viceguvernér měli povinnost informovat guvernéra o své činnosti.

Do pravomoci guvernéra spadalo rozhodnutí ukončit platnost nařízení viceguvernéra, jestliže je považoval za škodlivé pro Podkarpatskou Rus. Přitom se ale musel obrátit na vládu a žádat o schválení svého postupu. Místo Direktoria byla nyní zavedena Guberniální rada, jež měla velmi malé kompetence. Podle §4 změněného statutu volili 10 členů této rady obecní starostové, čtyři jmenovala vláda a v čele stáli guvernér a viceguvernér. Rada mohla jednat o věcech, které jí vláda nebo guvernér předloží k jednání. Statut však výslovně zdůrazňoval, že nařízení mohou být v naléhavých případech vydána i bez slyšení guberniální rady. Takto bezmocný orgán nemohl splnit ani stínovou úlohu sněmu.

Prezident republiky T. G. Masaryk jmenoval na návrh vlády dočasným guvernérem amerického Rusína Grigorije Žatkoviče, Čecha Petra Ehrenfelda viceguvernérem a Františka Bláhu administrátorem civilní správy Podkarpatské Rusi. Skutečná moc v zemi tak byla v rukou českého úředníka, viceguvernéra Petra Ehren-felda. Viceguvernér byl přímým nadřízeným všech civilních státních úřadů, zprostředkovával styk mezi vládou a úřady Podkarpatské Rusi a spolupodepisoval všechny guvernérovy akty. Viceguvernér měl samostatnou rozhodovací moc a guvernér se mohl pouze odvolat k vládě. Bylo jen otázkou času, kdy mezi guvernérem Žatkovičem a viceguvernérem Ehrenfeldem vzniknou nepřekonatelné rozpory.

 

Po desetiměsíčním fungování v úřadu guvernéra podal G. Žatkovič demisi. V obsáhlém dopise vysvětlil prezidentu své důvody. Demise představovala jistou formu protestu proti postupu pražské vlády na Podkarpatské Rusi, a to jak v otázce autonomie, tak i v postavení guvernéra, který je „guvernérem jen podle jména“. Žatkovič, vychovaný v právních normách přísného amerického federalizmu, zaručujícího rozsáhlou pravomoc guvernérů jednotlivých států, to nemohl tolerovat. Svou demisi doprovodil veřejným prohlášením, že jejím hlavním důvodem byla snaha použít každého prostředku, který může napomoci tomu, aby se přislíbená autonomie uskutečnila co nejdříve. Naznačil rovněž, že by mohl rozpoutat i zahraniční agitaci, a dokonce pohrozil, že v případě zamítnutí své demise zveřejní dokumenty kompromitující vládu a některé další československé činitele. Žatkovičova demise nebyla vládou přijata ihned, do konce března o tom vláda dokonce neinformovala ani prezidenta. Žatkovič opětovně žádal o přijetí demise a informoval o tomto svém kroku prezidenta republiky a novináře. Teprve potom tehdejší úřednická vláda Jana Černého začala se Žatkovičem vyjednávat. Jednání však nevedla k cíli, neboť vláda nehodlala přijmout ani jeden z jeho požadavků. Navíc v Maďarsku probíhal pokus excísaře Karla I. o monarchistický převrat a vláda, která v prosinci 1920 odrazila pokus o domácí komunistický puč, se obávala projevit jakoukoliv „slabost“. Dne 16. dubna 1921 prezident republiky T. G. Masaryk Žatkovičovu rezignaci přijal.

Vláda se domnívala, že Žatkovičovo odstoupení zjednoduší politickou situaci na Podkarpatské Rusi a že její přímá jednání se zástupci tamních politických stran budou úspěšnější. Ministerský předseda Černý pozval k poradám do Prahy představitele podkarpatských politických stran včetně maďarských. Jednání byla zahájena 22. dubna a trvala celý týden. Nepřinesla však žádoucí výsledek ani pro vládu, ani pro podkarpatské politické činitele. Všechny podkarpatské politické strany prosazovaly v podstatě obdobné autonomistické požadavky jako Žatkovič. Jejich uskutečnění pražská vláda považovala za předčasné. Byla si přitom vědoma skutečnosti, že podkarpatské strany neměly masovou základnu. Většina obyvatelstva, zbídačelá válkou a okupací maďarskou komunistickou a rumunskou královskou armádou, byla politicky apatická. Proto si mohla vláda dovolit po neúspěšných jednáních nechat křeslo guvernéra Podkarpatské Rusi neobsazené až do roku 1923 a veškerou moc odevzdat do rukou viceguvernéra P. Ehrenfel-da. Ten, a rovněž i jeho nástupce A. Rozsypal, se soustředili na řešení palčivých sociálních problémů, agrární a školskou reformu, na budování moderní infrastruktury.

Demise G. Žatkoviče sice upozornila na nesrovnalosti v právních otázkách postavení Podkarpatské Rusi mezi zněním mírové smlouvy a Ústavou ČSR, ale v té době jejich řešeni podle představ G. Žatkoviče a podkarpatské politické scény nebylo možné. Na Podkarpatské Rusi byl v důsledku války hospodářský a společenský život rozvracen, společnost byla v patriarchálním stavu, politické strany se podobaly spíš zá-
jmovým klubům bez masové členské základny. Do země se nastěhovala spousta zkrachovalých maďarských komunistických snílků, kteří ani po svém debaklu v Maďarsku nepřestali agitovat pro „světovou revoluci“. Navíc Československá republika zdědila po monarchii komplikované národnostní problémy, i když v menším rozsahu. V případě uskutečnění autonomie Podkarpatské Rusi v plném rozsahu se vláda i prezident proto obávali vzniku řetězové reakce požadavků představitelů početných národnostních menšin. Nikoli náhodou snil prezident T. G. Masaryk o 50 letech trvání Československé republiky; teprve potom by se podle jeho názoru tyto problémy mohly řešit bezbolestně. To platilo i pro Podkarpatskou Rus. Ta potřebovala nejméně 50 let pro srovnání své civilizační úrovně s ostatními zeměmi ČSR, hlavně pro zformování početnější majetné střední vrstvy, která by převzala odpovědnost za vedení společnosti bez národní a sociální demagogie, v jejíž pavučině se nacházeli v té ambiciózní době podkarpatští politici. Bohužel doba, vyměřena demokratickému Československu, a s ni i Podkarpatské Rusi, byla příliš krátká, necelých 20 let. Přesto její dědictví zůstalo trvalou hodnotou, zvlášť pro Rusíny, pro něž další historicko-politické zkušenosti byly cestou od špatného k horšímu, a od horšího k dnešnímu chaosu politickému, národnostnímu, hospodářskému a kulturnímu. Východisko z něj je podle mého názoru v nedohlednu.

IVAN POP