V Londýně se rodí odveta. Jak se připravovala operace Anthropoid

To, co po svém nástupu rozpoutal zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, rozhodně nemohlo zůstat bez odezvy. V exilu se začala rodit myšlenka, která později vešla do dějin jako jediný úspěšný atentát na takto vysoce postaveného nacistu. Ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem pokračujeme v popisu událostí, které s atentátem bezprostředně souvisejí.

Svobodný svět i československý exil byl Heydrichovým nástupem překvapen a zasažen. Exil mohl reagovat na vyhlášení stanného práva a následné represálie jen omezeným způsobem.

Možnosti propagandistické i vojenské odezvy
Politici mohli oslovit své krajany doma především prostřednictvím rozhlasových vln. Rozsah vysílání byl na podzim 1941 ještě dosti omezený. Současně bylo zahraniční vysílání na území protektorátu okupanty tvrdě trestáno.

I vojenská odplata československého zahraničního vojska mohla být v této fázi války jen krajně omezená. Vývoj války se teprve začal pomalu otáčet a významné pozemní operace probíhaly jen v SSSR. Proto se více mohli zapojit do boje jen českoslovenští letci ve Velké Británii. Pozemní vojsko na Západě nemělo dosud kde bojovat. Na středním východě se malá československá jednotka (11. pěší prapor – východní) právě přesouvala ze Sýrie do Tobrúku, kde v říjnu 1941 zaujala obranu.

V SSSR se vznik československé jednotky teprve začal připravovat. Dne 18. července byla sice podepsána mezistátní smlouva obsahující dohodu o zformování jednotky. K zahájení výstavby došlo 8. prosince 1941 ovšem až o více než rok později, v lednu 1943, vyrazil čs. samostatný prapor na frontu. V této chvíli bezmoci se zrodila myšlenka vyslat tajně vojáky z Velké Británie s úkolem pomstít zavražděné vlastence.

Vysílání z Londýna
Londýnské vysílání vytvářeli lidé, kteří ještě tři roky před tím žili v republice a mnohdy osobně znali oběti nacistické perzekuce. Kromě zpráv získávaných z vlasti obtížně zpravodajskými cestami využívali především monitorování německého i protektorátního rozhlasového vysílání.

Vysílání britského rozhlasu BBC v češtině a slovenštině začalo již na podzim 1939. Československé státní zřízení v Londýně si bylo vědomo významu rozhlasu. Proto ministerstvo zahraničních věcí zřídilo někdy na podzim 1941 rozhlasové oddělení. Od 11. srpna 1940 (po sovětském uznání československé exilové vlády a britském uznání 21. července) se začala vysílat nová, čtvrthodinová večerní relace, nazvaná Hovory s domovem; následovala po rovněž čtvrthodinovém zpravodajství BBC European Service v češtině a slovenštině. Hovory s domovem začalo již připravovat rozhlasové oddělení československého exilového ministerstva zahraničí.

Kromě obvyklých zpravodajských relací tvořily československé programy především komentáře. Hlavním leitmotivem bylo povzbuzování k vytrvalosti a víře v budoucnost. 

Komentátoři v rozhlasových relacích z Londýna se nacházeli v těžké pozici. Nabádání k síle a vytrvalosti vyslovovali z relativního bezpečí, ale při vědomí bezmoci a nemožnosti jakkoliv pomoci posluchačům doma. Cítili, že je těžké najít účinná slova útěchy.

Jedním z úspěšných komentátorů byl blízký spolupracovník prezidenta Beneše Prokop Drtina. Ve vysílání vystupoval pod pseudonymem „Pavel Svatý“. Ve vystoupení z 12. října 1941 konstatoval, že zpráva o příjezdu Heydricha a vyhlášení stanného práva obletěla svět v době třetího výročí rozbití Československa. Drtina upozorňoval, že žádné opatření v protektorátě nezastaví neodvrtanou německou prohru. Nabádal k vytrvalosti a pevnosti postojů. 

Povšiml si zvrácené logiky německé a protektorátní propagandy, podle níž byli represáliemi vinni příslušníci národa, kteří se vzepřeli násilí, bránili stát, národ a čest. Nezpronevěřili se své přísaze. Popravy během stanného práva nebyly tedy podle Drtiny popravami, ale vražděním. Odpovědnost Němci přenášeli na vojáky, komunisty, londýnský či moskevský rozhlas, ale i na české obchodníky či řezníky. Připomínal i popravu 21 českých pánů, od jejichž smrti právě uplynulo 320 let. Drtina přiznával, že se mu ještě nikdy tak těžko nemluvilo: „Každé slovo musí znít dutě. V tomto okamžiku opravdu není člověku do řeči. Tady je na místě ne mluvení, ale mlčení. Mlčení, které řekne více než jakékoliv slovo.“

Dalším hlasem v éteru byl populární Jan Masaryk, tehdy ministr zahraničních věcí v exilu. Jeho proslov 1. října 1941 ke spoluobčanům byl osobnější a expresivnější. Nejprve ovem tlumočil slova prezidenta Beneše, který sliboval především tvrdou odplatu zločincům. „Trochu se dnes stydím k vám mluvit odtud, kde jsem v bezpečí. Ale víte, jak horoucně jsem s vámi a jak přísahám Bohu Všemohoucímu a se mnou všichni Londýnští, že pomstíme Bílého a jeho druhy mučedníky. Sto Němců za jednoho a to bude málo. Prosím vás, nedejte se strhnout k akcím, na něž krvavé ruce Heydrichovy čekají. Nedejte teď Heydrichovi příležitost. Ukázali jste celému světu, jak jste nezdolní, to zatím stačí. Není ani vaší ani naší vinou, že se v Praze vraždí. Orgie gestapáků jsou na vrcholu po celé Evropě a vy jste v nich nesměli chybět. Proto žádné stávky, žádné nepředložené demonstrace a manifestace. Těžko je mi přát vám dnes dobrou noc,“ pokračoval Masaryk.

Výmluvné svědectví
Londýn se sice snažil reagovat na represálie a popravy po Heydrichově nástupu, ale obával se nebezpečných kroky okupantů směřující k rozklížení jednoty a odhodlání. Londýnu byla jasná Heydrichova taktika výběrově likvidovat elitu národa a zastrašit masy, ale také jim nabídnout zdánlivou cestu: obyčejný člověk se nemusí bát, pokud bude řádně pracovat.

Pro vysílání v té době napsal řadu komentářů i JUDr. Josef Korbel, před válkou diplomat, v Londýně vedoucí československého rozhlasového oddělení. V programu patnácti minut hovorů s domovem zazněl 8. listopadu 1941 Korbelův komentář. Upozorňoval, že není vrstvy národa, která by nebyla postižena terorem: „Nejdříve skolili prvního úředníka republiky kancléře Přemysla Šámala, poslance Josefa Patejdla, advokáta Ivana Sekaninu a od 28. září vybírali střídavě a plánovitě z řad důstojníků, úředníků, dělníků, sokolů, řezníků, učitelů a rolníků.“

Korbel upozorňoval, že tvrzení nacistické propagandy o nepatrném počtu jednotlivců a hazardérů je lživé a nebezpečné. Snažil se uchovat jednotu národa.

Josef Korbel
JUDr. Josef Korbel (původně Körbel) se narodil 20. 9. 1909 v Kyšperku (dnes Letohrad. Vystudoval práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a promoval roku 1933. Byl v čs. diplomatických službách od ledna 1937 jako tiskový atašé v Bělehradě, odkud byl odvolán v listopadu 1938.

Korbelovi v březnu 1939 odcestovali přes Jugoslávii do Řecka a lodí do Velké Británie, kam dorazili v květnu 1939. Jedna z jeho dcer se jmenovala Magdalena, dnes známá jako Madeleine Albright, politička a bývalá ministryně zahraničí USA. Válku tak strávila s otcem v Londýně.

Josef Korbel byl na exilovém ministerstvu zahraničních věcí v Londýně pověřen vedením rozhlasového oddělení. To mělo na starosti tvorbu programu pro rozhlas BBC a později i pro vládní rozhlas.

Po návratu do vlasti se vrátil i do diplomatických služeb. Dne 28. září 1945 odletěl znovu do Jugoslávie jako mimořádný a zplnomocněný velvyslanec. Účastnil se v červnu až srpnu 1946 v rámci čs. delegace také mírové konference v Paříži. Od ledna 1948 byl jmenován zástupcem ČSR v komisi pro vyřešení sporu o Kašmír. Proto se mu bez ohledu na únorový převrat v červenci 1948 podařilo i s rodinou odcestovat do Pákistánu.

Koncem roku 1948 odjel do USA na jednání OSN, kam mezitím jeho rodina přicestovala a Josef Korbel 14. 2. 1949 požádal v USA o azyl. Byl potom dlouholetým profesorem na Denverské univerzitě a tamní škola mezinárodních vztahů nese jeho jméno. Zemřel 18. července 1977 v USA.

Dne 25. listopadu 1941 vysílal londýnský rozhlas projev prezidenta Beneše na zasedání československé Státní rady v Londýně. Prezident spojil vzpomínku na nedávné padlé z domácí fronty s těmi na Bílé hoře i legionáři prvního odboje. Využil dané situace k politickému vyrovnání s protektorátními představiteli. Odsoudil ústupnost protektorátních loutek. Podobně také Beneš odsoudil kolaborantský režim na Slovensku. 

Upřel pozornost na budoucnost, která z mučednictví vzejde: „Ta nacistická zvěrstva, ty šílené teroristické popravy, ty gestapácké tortury a prušácké vládní metody – se vší tou pomocí, které jim ten nepatrný hlouček našich quislingů poskytuje v takzvaných českých novinách – to je úžasně výmluvné a krásné svědectví, dané našemu hrdinnému lidu, celému národu a celé naší odbojové akci. Jak jsem řekl, doma je fronta, fronta hlavní, a také tam teče krev. Ale to je krev, ze které roste nový, svobodný život národa a státu.“

Příprava vojenské odvety
Dne 3. října 1941 se konala u přednosty zpravodajského odboru londýnského MNO plk. gšt. Františka Moravce za účasti jeho spolupracovníků pplk. Josefa Bartíka, mjr. Karla Palečka, mjr. gšt. Krčka schůzka s vybranými vojáky: rotmistrem Jozefem Gabčíkem a rotným Karlem Svobodou. 

Moravec vojákům sdělil, že vzhledem k vraždění ve vlasti je třeba domácí odboj podpořit zvenčí a připomenout nadcházející národní svátek útokem na Karla Hermanna Franka nebo Reinharda Heydricha. Úkol provedou oba muži sami, poté mohou využít pomoci a ochrany domácího odboje. Způsob a dobu si stanoví na místě sami, a to podle okolností. Budou vybaveni nejlépe, jak je jen možné. Měli odletět kolem 10. října.

Úkol oba vojáci přijali. O dva dny později se ovšem rotný Svoboda zranil při cvičném nočním seskoku a byl na návrh Jozefa Gabčíka nahrazen rotmistrem Janem Kubišem.

Po poradě s plk. Moravcem 7. října 1941 však prezident Beneš akci zastavil. Nechtěl ji provést bez dohody s domovem. Obával se, že: „… kdyby to prasklo, že to dělal Londýn, mohli by Němci postřílet víc lidí a říci rozhlasem, že to je odpověď Londýnu,“ zaznamenal si do svého deníku Karel Paleček, velitel výcviku paradesantních skupin vysílaných do protektorátu. Plán útoku byl zjevně obnoven koncem roku 1941.

Reakce zahraničního odboje přitom byla limitována vzdáleností, omezenými materiálními i lidskými zdroji, relativně ranou fází války a také obavami z dalších obětí. Exil mohl zatím jen bezmocně sledovat řádění okupantů ve vlasti a posilovat víru spoluobčanů v budoucnost.

Sedem statočných hrdinov

Jozef Gabčík
Narodil sa 8. apríla 1912 v Poluvsí pri Žiline. Jeho otec cestoval za prácou do Argentíny a USA. Po začiatku 2. svetovej vojny pôsobil ako skladník v sklade bojových plynov v Trenčíne. Predtým, ako mala sklad prebrať nemecká armáda, Gabčík poškodil prepravné zásobníky. Pred zatknutím utiekol do Poľska, kde sa stal členom československej armády. „Pôsobil na mňa viac dojmom chlapca než vojaka či dokonca parašutistu odhodlaného na všetko a kráčajúceho na cestu do pekiel,“ cituje týždenník Život spomienky tajomníka Edvarda Beneša. Gabčík však bol výborne trénovaný vojak, ktorý sa bez zaváhania postavil pred auto s obávaným nacistickým vodcom. Nie nadarmo mal vo svojom záverečnom hodnotení po výcviku v Anglicku túto vetu: „Rázny a disciplinovaný vojak. Je absolútne spoľahlivý a veľmi zapálený.“

Jan Kubiš
Narodil sa 4. júna 1913 v Dolních Vilémovicích. Pôsobil ako vojak v česko-slovenskej armáde. V júni 1939 vyzbrojený granátom ilegálne prešiel hranice do Poľska a v Krakove sa pridal k česko-slovenskej armáde. Bojoval vo Francúzsku a za odvahu bol vyznamenaný Československým vojnovým krížom a francúzskym Croix de Guerre. „Veľmi spoľahlivý a pokojný vojak,“ uvádza sa v jeho záverečnom hodnotení z roku 1941.

Adolf Opálka
Narodil sa 4. januára 1915 v Rešicích u Dukovan. V júni 1939 utiekol do Poľska, neskôr bojoval v cudzineckej légii vo Francúzsku a dostal sa až do Veľkej Británie. Prešiel náročným výcvikom a stal sa veliteľom operačnej skupiny OUT DISTANCE. Do protektorátu dopravil špeciálny navádzací maják.

Josef Valčík
Narodil sa 2. novembra 1914 vo Valašských Kloboukách. Jeho cesta do Francúzska bola náročnejšia. Dostal sa tam južnou trasou cez Maďarsko, Juhosláviu, Grécko, Turecko a Sýriu. Patril do skupiny SILVER A a u veliteľov sa pozitívne zapísal tým, že aj v najkritickejších situáciach si zachoval chladnú hlavu.

Jaroslav Švarc
Narodil sa 11. mája 1914 vo Velkém Ujezdě. Vyučil sa za cukrára. Vojenskú službu absolvoval v Trnave. Do Francúzska odišiel až v januári 1940 a zapojil sa do bojov. Do Anglicka sa dostal na lodi Rod el Farag. Absolvoval kurz útočného boja a bol zaradený do skupiny TIN.

Josef Bublík
Narodil sa 12. februára 1920 v Bánově. Študoval v kňazskom seminári, ale štúdium z finančných dôvodov nedokončil. Ovládal nemčinu, francúzštinu a angličtinu. Poznal sa s Valčíkom a začiatkom roka 1940 utiekol do Francúzska. Patril ku skupine BIOSCOP.

Jan Hrubý
Narodil sa 4. marca v Kunovicích. Základnú vojenskú službu absolvoval v Trebišove. Bojoval vo Francúzsku a získal vyznamenanie. Takisto patril k parašutistickej skupine BIOSCOP.

A jeden zradca
Karel Čurda
Narodil sa 10. októbra v Staré Hlíně. Do Poľska utiekol už v júni 1939. Dostal sa do Francúzska a vstúpil do cudzineckej légie. V Anglicku bol vybraný pre špeciálne úlohy. Ako jediný z vojakov i odbojárov nevydržal strach a obavy o svoj život a zradil. Po vojne sa sám prihlásil úradom, bol súdený a popravený. Odmietol požiadať o milosť.


Článek je převzatý z webu Vojenského historického ústavu a byl redakčně upraven.

Autor: Prokop Tomek, VHÚ
 

Zdroj: 
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/heydrich-anthropoid-parasutisti-londyn-reakce-atentat-priprava.A211005_100853_vojenstvi_alv

Foto: 
Hrdinové z kostela sv. Cyrila a Metoděje v Ressklově ulici v Praze