V pátek umučení, v neděli zmrtvýchvstání. A kde se vzalo Velikonoční pondělí?

Jsou to nejvýznamnější křesťanské svátky. Odehrávají se však v dávných pohanských a židovských kulisách. Proč se slaví Velikonoční pondělí, když Kristus vstal z mrtvých už v neděli? Proč nemají Velikonoce pevné datum? A odkud se vynořili zajíček, beránek, kraslice či pomlázka?

Určitě ty slavné verše poznáte: „Mlč, synáčku, mlč, mlč, hochu–cincin! poslyš, jak to cinká–počkej jenom ještě trochu – hned se vrátí zas maminka.“ Ale maminka – jak Karel Jaromír Erben zveršoval v básni Poklad – se nevrátí. 

Je Velký pátek, magické datum, a matka s dítětem cestou do kostela objevila skálu, která se jen jednou za rok – právě v tento den – otvírá a je plná pokladů. Žena zlatému mámení podlehne a dítě v otevřené hoře zapomene. A poklady se matce doma promění v hlínu. Zoufalství a beznaděj však završí – na rozdíl od většiny temných básní z Kytice – šťastný konec. Hora se napřesrok na Velký pátek opět otevře a matka si domů odnáší poklad nejvzácnější. Své dítě. Slavný básník zveršoval jednu z mnoha rozšířených velikonočních pověr o působení probouzejících se temných sil. Kde se takové pověry berou? 

Silnější než smrt
Pro křesťany jsou Velikonoce nejvýznamnějším svátkem. Připomínají klíčový bod jejich víry – umučení Ježíše Krista (Velký pátek) a hlavně jeho zmrtvýchvstání (nedělní Boží hod velikonoční), tedy moment, kdy Spasitel přemohl smrt. A právě tento okamžik je důležitý, protože stejnou myšlenku mají tradiční slavnosti konce zimy a příchodu jara napříč kulturami, jež jsou o stovky let starší než křesťanské Velikonoce. 

Církev dokonce do jisté míry adoptovala i Velikonoční pondělí, které nemá s třídenní liturgií umučení a zmrtvýchvstání Páně vůbec nic společného. Přesto se v pondělí v kostelích konají mše, které připomínají, jak galilejské ženy potkaly vzkříšeného Ježíše a klaněly se mu. A bývá zvykem si do kostela přinést i pomlázku, protože ta k Velikonočnímu pondělí neodmyslitelně patří, byť je její původ výsostně pohanský. Stejně jako malování kraslic a pečení mazanců a velikonočních beránků. I když… beránek má kořeny židovské. Ale vezměme to popořadě! 

Jarní kouzla
Většina velikonočních zvyků pramení z dávných pohanských rituálů. Období kolem jarní rovnodennosti bylo odpradávna magickou dobou, kdy končila tmavá a chladná polovina roku, dny se začaly prodlužovat, slunce nabíralo na síle, rodila se mláďata a začala se objevovat zeleň a květiny. Proto jsou oslavy spojené například s vejci, slibujícími vylíhnutá kuřata, či s roztomilými zaječími mláďaty. 

Zajíc doprovázel germánskou bohyni jara Ostaru, z jejíhož jména si Angličané a Němci vyrobili svůj dodnes používaný název pro Velikonoce (anglicky Easter, německy Ostern). Dávné pohanské kořeny má i pomlázka. Zvyk vyrábět ji z vrbového proutí a šlehat jí děvčata nemá s křesťanskou vírou nic společného. Naopak – jde o evidentní převzetí magických pověr, že síla, která se na jaře probudí ve vrbě (proto tak rychle roste a pučí!), přejde na mrskaná děvčata a ta zůstanou krásná a plodná. Ostatně to značí i slovo pomlázka, jejímž účelem je „pomladit“, tedy udržet dívky mladé a svěží – tak, jako je jaro samo.

Na někdejší pohanské svátky jarní radosti a plodnosti konečně odkazují i pentle. Původně je chlapcům na pomlázku vázaly dívky a barvou vyjadřovaly své city k nim. Červená znamenala lásku, modrá naději, žlutá odmítnutí, zelená sympatie. Což je podobné jako u darovaných vajíček, u nichž je však tradice vystopovatelná mnohem dál než u pomlázky – je známo, že kraslice byly součástí jarních oslav už ve starověkém Egyptě. 

Beránek boží
„Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi…“ říká se v jedné z nejstarších křesťanských modliteb. Beránek je silný křesťanský symbol, a proto se beránci pečou i na Velikonoce. V Janově evangeliu se totiž píše, že když se Jan Křtitel setkal s Ježíšem, prohlásil památnou větu: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa.“

Jenže Jan Křtitel byl Žid, o nějakém křesťanství neměl ani potuchy, ostatně ani mít nemohl, když vzniklo až mnoho desetiletí po jeho smrti. On svým přirovnáním viděl Ježíše jako vyústění dávné židovské tradice. Zaprvé ho srovnal s obětí praotce Abraháma, jemuž Bůh nařídil, aby mu obětoval svého syna Izáka, a až na poslední chvíli ho zastavil a nechal ho, aby mu místo chlapce obětoval berana. Za další a především přirovnal Jan Křtitel Ježíše k oběti, kterou Židé tou dobou už přes tisíc let pravidelně na počátku jara přinášeli jako připomínku významné události, kdy je Mojžíš za pomoci Boží vyvedl z područí egyptského faraona do země zaslíbené. 

Faraon je jakožto těžko nahraditelnou pracovní sílu nechtěl propustit, a tak se Bůh – podle Starého zákona – rozhodl Egypťany potrestat a řekl o tom jen židovskému vůdci Mojžíšovi. Prozradil mu, že osobně projde v noci Egyptem a pobije všechno prvorozené. Pouze domům, jejichž obyvatelé obětují (podobně jako praotec Abrahám) berana a jeho krví pomažou vchodové dveře,se vyhne a prvorozené syny ušetří. 

Svátek, který tuto „velkou noc“– jednu z nejdůležitějších událostí židovské tradice – připomíná, nazývají židé Pesach a na paměť Boží přízně každoročně připravují jehněčí maso. Hospodin také tehdy svému vyvolenému lidu nařídil, jak má datum svátku vypočítat – půjde o první jarní úplněk. A to je také důvod, proč nemají ani křesťanské Velikonoce pevné datum a každý rok se posouvají. Také se totiž – po vzoru židovské tradice – vypočítávají podle jarního úplňku, byť křesťané si své pravidlo po několika staletích hádek upravili, aby odpovídalo pátečnímu ukřižování a nedělnímu zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Proto připadají na první víkend po prvním jarním úplňku. 

Autor: 
-mzw-, magazín Téma 
/krátené/

Zdroj: 
https://www.idnes.cz/xman/styl/velikonoce-magie-jezis-kristus.A200401_214522_xman-styl_rik