Vasil Rusnak: Podkarpatská Rus - ČSR. O tragédii s humorem. Fejeton.

Rusíni žili pod Karpatami ještě před svatým Václavem. Mají i svou figurku bohyně plodnosti; není horší než ta česká, i formy její jsou velmi, dokonce... erotické, z doby neolitu. I Bílí Chorvati k nim mají přímý vztah. A Cyril i Metoděj, poté co je kníže Svatopluk z Říše Velkomoravské roku 885 poprosil, vštěpovali pod Karpatami cyrilické písmo a křesťanství.

Tudíž podkarpatští Rusíni byli pionýry, průkopníky kulturního a náboženského pokroku ! A schopni byli tehdy pod sebe vzít konečně i celou Kyjevskou Rus a dovést ji do panství Božího.

Jenže jako naschvál ze severního Uralu přitáhly hordy maďarských kočovníků, kteří knížete Laborce přímo na řece Laborec chytili a zabili, usadili se velmi komfortně v údolí Tisy a Dunaje a řídili tady všechny dějiny skoro tisíc let. Roku 1241 utrpěla Evropa další nápor tataro-mongolského útlaku. Tentokrát právě Rusíni hrudí svou zadrželi Asiaty, hájili přece evropsko-atlantickou civilizaci. Nato by si NATO mělo vzpomenout... Aspoň pomníček kdyby byl ! Z plastů, dnes je to levné…

V ranném středověku tam přišli Taliáni Drugety a přestavěli chrámy s freskami a tvrze na gotický vkus. Celá století maďarsko-italská šlechta jen intrikovala, zrazovala, trávila a věznila blízké i vzdálené příbuzné. Sjednotila se pouze, když potřebovala došlápnout na příliš si dovolující lůzu.

V těch dobách Rusínům bylo úplně fuk komu se klanět. Ať už společně se Slováky a Maďary Vladislavu II Jagelonskému či Ferdinandu I Habsburskému. Namísto nastolení jediné habsburské národnosti, vlády se zabývaly třicetiletými válkami o čtvereční míle a o poddané duše. Národnost se objevila až s epochou osvícenství. Roku 1777 Marie Terezie nařídila učit děti svých věrných na školách v rodné řeči.

S nacionalismem se střetli Rusíni až na „jaře národů“ ve krvavých revolucích 1848-49. Jako první o zájmech svého národa promluvili Maďaři. S asijskou úporností se rozhodli ukázat světu Velké Maďarsko ve vší demografické kráse. A Rusíny začali překovávat na Maďary, a to po celé další století. Když Rakousko požádalo cara o bratrskou pomoc při potlačení Budapešťského jara, které se vydalo cestou demokracie, táhla přes Dukelský průsmyk ruská vojska. A ukázalo se, že okupanti i Rusíni se mezi sebou domluví, a co horší, ještě i sympatizují ! To byl přestupek...

Maďarizace Rusínů dostihla svého vrcholu před 1. sv. válkou. Roku 1913 v Maramorošské Sihotě Maďaři soudili 94 vesničanů od 17 do 64 let za vlastizradu - konvertovali totiž z řecko-katolického náboženství na pravoslaví. Cíl oni měli geopolitickou – připojení k Rusku! Vůdcem russischer Bande byl pravoslavný kněz Alexej Kabal´uk. Byli to romantické časy. Na obranu povstalců přijelo 17 advokátů, placených zednáři z Budapešti, z Trenčína se objevil top-právník Juraj Janoška, ve Vídni vystoupil poslanec Václav Klofáč, Čech. Avšak přesvědčivým důkazem posloužila bible vytištěná - v Moskvě !! 33 z nich dostalo 37 let vězení.

Jenže po válce v Rusku zvítězili bolševici a Rusíni se pootočili k západu. Podporoval je v tom Masaryk. Jak by taky ne, získat takový strategický kousek - klín mezi nepříliš přátelským Polskem a Maďarskem táhnul se až k bratrskému Rumunsku.

Podle Saint-Germainské i Trianonské smlouvy Rusíni připadli Čechům, do křesla gubernátora zasedl Američan Žatkovič, čeští úředníci zakládali státní úřady, v ruském amatérském divadle hostovaly i hvězdy Moskevského Uměleckého divadla, zatímco ještě ne filmový herec Jan Marvan makal na poště v Užhorodě a dojatý "československým Tahiti" Ivan Olbracht psal klasický román "Nikola Šuhaj loupežník". Židé půjčovali Rusínům peníze, šili moderní kalhoty, uspokojovali životní potřeby obyvatelstva v slivovici a současně utvrzovali víru zapomenutých hassidských menšin. Romové, tehdy zvaní ještě Cikání, jezdili s táborem, hádali karty, hráli na housle, dělali saman, ba i kradli a pyšnili se svým juristou a politikem Pavlem Ciberle. Ruští inženýři, emigranti z velké imperie, stavěli pro Rusíny kanály, mosty a elektrárny. Babička ruské revoluce Jekatěrina Breško-Breškovskaja zvyšovala politickou úroveň kraje svou "Karpatoruskou dělnickou stranou" a zaopatřila vším nezbytným studenty množství nevídaného (100). Inteligenti z Haliče, uprchlíci ze surového Polska, horlivě převychovávali Rusíny na Ukrajince. Dokonce i Maďaři pozapomněli své sny o slávě vlasti a pokusili se být užitečnými členy pestré podkarpatské společnosti.

Idyla brzo začala se kazit. Praha dočista zapomněla na autonomii. Navíc ještě ministr Beneš neobezřetně namítnul, že Rusíni jsou kulturně zaostalí a politicky nedozrálí a ke všemu jejich jurista je Cikán ! Přímo na zasedání vlády v Praze byl zatčen Brody, hlava Podkarpatské Rusi. Nový prezident Vološin po východu z německého konsulátu zakázal všechny politické strany, kromě té své a kromě fašistické, založil koncentrák "Dumen", kam posadil své bývalé přátele ať už ruské, tak i rusínské. 92,5% nadšených voličů vhodilo do urny jednotnou kandidátku. Baťka Vološin se obrátil k strejdovi Adolfu s prosbou o přijetí do Rajchu a 15. března 1939 pro jistotu vyhlásil nezávislost "Karpatské Ukrajiny". Ale večer v budově Chustského gymnázia (sídlo vlády) se objevil maďarský oficír a pravil : "Kdo je tu dočasně, lezte ven !" Vůdce daroval pochybný ukrajinský Piémont věrnějším Maďarům...

Během okupace režimem Horthyho, na "Karpatském území" aktivně fungovala Podkarpatská Společnost Věd, Svaz maďarsko-ruských spisovatelů, Svaz maďarsko-ruských umělců, Maďarsko-ruské divadlo. Na ruském a rusínském jazyce se vydávaly kalendáře, učebnice, beletrie. Místní škola malířská dosáhla během války (!) svého vrcholu : Kondratovič, Manajlo, Erdelí, Kocka, Šoltes, Bokšáj – to jsou jména!

Ovšem, chytili i ruské špiony. V dubnu 1944 soud ve hrůzoslavné Maramorošské Sihotě odsoudil k smrti zastřelením 33 rusínských studentů. Avšak rudé podzemí se připravilo k příchodu Rudé armády a jakmile se objevila, svezlo do Mukačeva delegáty na první a poslední sjezd národních komitétů. A tak, 25. listopadu 1944 na území suverénního Československa, pod ochranou armády, 600 delegátů vesele přijalo manifest o obnovení jednoty Zakarpatské Ukrajiny se Sovětskou - obnovení toho, co nikdy neexistovalo. Jdou řeči i o tom, že tato tragická opereta byla uplácána kulturními pracovníky ukrajinské fronty Lvem Mechlisem a Leonidem Brežněvem. Aj NKVD.

Blahorodná emigrantská vláda ČSR byla postavena před hotový fakt. Vychytralý komisař Molotov a nešťastný premiér Fierlinger podepsali Smlouvu o předání. - "Rusínský Mnichov !" "O nás bez nás !" Nejsou to báchorky pro školní dítka. Podkarpatská Rus, kterou Češi dostali jen tak, se stala výměnnou mincí ve velké hře. Rusíny prodali... Šlo o deportaci sudetských Němců. Bez podpory otce národů Stalina přestěhovat viníky války nešlo. V srpnu 1945 už President Beneš podepsal antikonstituční dekret č. 60, zbavující podkarpatské Rusíny a Židy státní příslušnosti ČSR. Potom sběratel ukrajinských zemí Stalin rovněž zbavil Rusíny své národnosti a všem nařídil nazývat se Ukrajinci.

Život Zakarpatí v době sovětské byl růžovou kopií života kteréhokoliv sovětského nebo československého kraje. Jak i ČSR za první republiky, tak i SSSR za budování komunismu, nově získaným guberniím chtěli ukázat své samé dobré lidské črty. Obzvlášť kladným se jevilo, když občané tancují a pějí. Chóristů a tanečníků na obou stranách hranic bylo jako máku. Připočítejte k nim ty, kteří byli nuceni se koukat a poslouchat, a máte celý národ. Mizerná část obyvatel, která nechtěla se účastnit lidového plesání, šla do lágru v Kirovské oblasti nebo do Jáchymova. O přestávkách mezi koncerty Rusíni, chci říct zakarpatští Ukrajinci, stavěli plynovod Urengoj-Užhorod, čtvrtě paneláků, ba i solidní soukromé vily na státem přidělených maličkých parcelách.

Zato v každé vesnici, málem v sousedství každého, vznikal závodek, který dával obyvatelstvu práci, silnicí a elektřinu. Nejčastěji to byla filiálka vzdáleného podniku na výrobu součástek od nějakých velmi užitečných raket nebo radarů, jehož vedení si zde postavilo domek s koupáním a ruskou parou a jezdilo sem v létě jako turisté. Dnes bychom řekli "budování infrastruktury s použitím státních investic". Je fakt, a to je škoda, že tak vysoké investice Rusíni nikdy neviděli a sotva ještě kdy uvidí.

V srpnu 1991 nezdařený moskevský puč staré gardy zahájil celou sérii "nezávislosti". Z Ukrajinské Sovětské Socialistické Republiky vylezla a vlastními křídly začala mávat svobodná Ukrajina. Bývali ideologičtí pracovníci Zakarpatí hbitě se překvalifikovali na ukrajinské nacionalisty a okamžitě vyhlásili ideologickou válku Rusínům. A nejenom ideologickou. Už v polovině 90. let většina aktivistů rusínského původu byla donucena emigrovat. Ještě dále osud zavál známé Rusíny, jak Michal Tomčanyj, Ivan Turjanica, Ivan Pop. Ten poslední byl nejnebezpečnější, vymyslel a vyrobil bombu, terorista...! Pravda, pouze politickou, totiž Encyklopedii Podkarpatské Rusi. A české úřady mu daly útulek v jejich mírumilovné zemi.

Došlo však i ke zmatkům. Například při referendu 1991 velmi mladá SBU (Služba Bezpečnosti Ukrajiny) nedokázala ochránit Rusíny, jako tomu bylo roku 1944 v Mukačevě. Neokrouženi namířenými automaty, voliči ze 78% měli tu drzost, že odhlasovali Zakarpatí jako autonomní území. Novostará vrchnost v Kyjevě si ulehčeně oddechla. Jako ve všech referendech, za kulisami jde boj o formulaci. Bývalí straničtí bojovníci přemluvili nezkušené rusínské politiky nepoužívat zastaralé slovo "autonomie", nýbrž samospráva. Po referendu jim po pansky vysvětlili, že v demokracii každá oblast jednotné země svoji samosprávu automaticky má ! Tak co chceš, ty vole ?

Rusíni s evropským chápáním práva si nedovolili spustit krveprolití po příkladu muslimských horalů - Kosováků, či Osetinců s Abcházci. I nejradikálnější "separatisté" - otec Dimitrij a poslanec Ladislav Lecovič - nejvýš pomýšlí na civilizovaný rozvod československého způsobu, ne na ozbrojený boj, a ještě těší se nadějí, že Evropa na ně nezapomene.

Ale SBU nabírá na síle a bdí, šije na Rusíny nový politický proces. Škoda jen, že Maramorošska Sihoť zůstala v Rumunsku, takže bude nutno vláčet lidi na výslech do budovy bývalého KGB v Užhorodu. Speciální služby se běžně usazují na adrese předešlého kolegy. Konečně není nutné přetahovat archivy. Otec Dimitrij dokonce tvrdí, že jeho spis v KGB za podezření ze separatismu z doby sovětské dosud nikdo neuzavřel. SBU jenom otevřelo tento staronový. Druhý rusínský lídr Evžen Župan přímo obviňuje Ukrajinu v diskriminaci svého národa a zkreslování jeho historie.

31. října 2008 SBU nebo lidi, kteří se za něj vydávají, napadli Chrám Nanebevzetí Páně v Užhorodu, rozbili dveře, devastovali vnitřek chrámu a zničili fotoaparát novináře. To byl jenom začátek. Pokračování – včera, dnes a zítra. Co vy na to, znamenití čeští profesionálové, bojovníci za lidská práva ? Kde spíte či pivo pijete ? Občane Havle, auu ! Neodcházejte !

Vasil Rusnak, přeložil Luc Petr, zdroj: ptel.cz, 17.11.2008