Viktoria Manajlo-Prychoďko: Mé hlavní téma je rodná země

Na konci loňského roku představila v galerii Domu národnostních menšin v Praze část své tvorby rusínská malířka a kunsthistorička Viktoria Manajlo-Prychoďko. Přivezla svá díla z Užhorodu a brzy po výstavě u nás vystavovala i v Budapešti. Během pražského pobytu jsme si s paní Viktorií povídaly o její práci, rodinném zázemí i o výtvarném umění Podkarpatské Rusi.

Vaše obrazy svědčí o hlubokém vztahu k zemi, v níž žijete…

Mým hlavním tématem je rodná země. Lidé, kteří tu žijí, jejich charakteristické rysy, kultura, dějiny, národopis. Jejich duše. Rozumět jim mě naučili moji rodiče a také děda a babička. Myslím, že mnozí to máme podobně – snad všichni jsme spolu s mateřským mlékem nasával i vztah k vlasti. A pak se po celý život k těmto kořenům upínáme. Já to měla o to bohatší, že jsem mohla vnímat a osvojovat si obrazy, které maloval můj děda – malíř Fedor Manajlo, i díla svého otce, také malíře – Ivana Manajla. V určité chvíli jsem se rozhodla i já, že budu malovat, řeklo si o to mé rodinné prostředí i mé srdce. Proto jsem se rozhodla pro studium výtvarného umění na naší užhorodské umělecké akademii.

Vy ovšem máte výtvarné a zároveň i kunsthistorické vzdělání. Čím se v oblasti dějin umění zabýváte?

Ano, je pravda, že mým prvním oborem studia byly dějiny umění, které jsem studovala na užhorodské univerzitě. Určitě mě nejvíc zaujala etnografie, tento obor jsem si zamilovala celou duší. Po absolutoriu kunsthistorie na Fakultě historie jsem zůstala nějaký čas přímo na fakultě a nějakou dobu jsem se odborně i jako vysokoškolská učitelka věnovala oboru, který jsem vystudovala. Postupně jsem ale pochopila, že chci a musím malovat. Patrně mi to velely i mé genetické předpoklady, jako by to bylo ve mně tak naprogramováno. Proto jsem se přihlásila ke studiu na Zakarpatskou uměleckou akademii. Mimochodem, její základy položila skupina slavných podkarpatských malířů – Erdély, Bokšay a můj děda Fedor Manajlo.

Pocházíte z velmi slavné umělecké rodiny. Váš dědeček byl jedním ze tří hlavních zakladatelů a představitelů tzv. podkarpatské malířské školy. Co jste od svého dědečka, případně od ostatních malířů Podkarpatí získala a co ve vás z těchto tradic zůstalo?

Když Josef Bokšay a Adalbert Erdélyi zakládali podkarpatskou malířskou školu, jejich hlavním záměrem bylo, aby umění Podkarpatské Rusi v rámci Československa vzkvétalo. Je obecně známo, že Podkarpatská Rus patřila k předválečné Československé republice od roku 1919 až do roku 1938. V té době nastal největší rozvoj nejen podkarpatské kultury, ale i hospodářství, řemesel, školství, infrastruktury. A právě v této době, konkrétně v roce 1931, se na Podkarpatí zformovala a přihlásila k životu škola Společnosti výtvarného umění Podkarpatské Rusi. Založili ji Adalbert Erdélyi, Josef Bokšay a Fedor Manajlo. V době vzniku tohoto seskupení můj děda Manajlo ještě studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ale když se v roce 1937 vrátil domů, připojil se k ostatním výtvarníkům a brzy se stal jednou z klíčových osobností podkarpatské školy.

Co zmíněné malíře charakterizovalo?

Každý z těchto významných malířů byl jiný. Josef Bokšay proslul jako výtečný krajinář, jeho tvorba se dá nazvat neoimpresionistickou. Byl však také tvůrcem řady sakrálních děl, svými obrazy velmi krásně vyzdobil například užhorodskou katedrálu. Významně přispěl k uměleckému ztvárnění náboženských témat, a tím i k obohacení církevního života země. Adalbert Erdélyi byl, dá se říct, malířem evropského střihu. Jezdil po světě, sbíral zkušenosti v Paříži, Mnichově i jinde. Řada jeho obrazů nese stopy vlivů francouzského výtvarného umění i dalších evropských směrů a stylů.

A váš děda?

Můj děda se ve své tvorbě inspiroval především tématy, která nacházel doma, ve své zemi. Velmi dobře znal život zdejšího lidu, jeho myšlení a cítění. Přemýšlel o něm, trápil se jeho problémy, bolelo ho srdce, když viděl bídu a nedostatek. Přál si, aby všichni – Verchovinci i lidé v dolinách – žili dobře. Znal dějiny své země, lidové zvyky, obřady, legendy, tradice a folklor. To všechno se projevovalo a odráželo v dědečkově tvorbě. Zobrazoval život horalů z Verchoviny a prostých lidí vůbec. Zde nacházel hlavní podněty pro svou tvorbu. Jeho obrazy se vyznačují svébytným expresionismem, jímž zobrazuje lidová témata. Pro tyto vlastnosti je dědečkova tvorba považována za třetí základní prvek zakarpatské malířské školy. Ano, opravdu se dá mluvit o škole – vždyť vliv těchto umělců lze i dnes vysledovat u řady současných zakarpatských výtvarníků. Mnozí je považují za své učitele.

Na vaší pražské výstavě mě velmi zaujal cyklus obrazů, který jste věnovala národům a národnostem žijícím na území Podkarpatí. Toto téma je živé, krásné a obsahově hluboké. Jak podle vás žily a žijí národy a národnosti na Podkarpatí?

Žijí a věřím, že i v budoucnu budou žít velmi přátelsky. Historický vývoj našeho regionu způsobil, že tu žije mnoho národů a národností. Slováci, Maďaři, Rumuni, menší skupina Čechů; z místních rusínských etnik Huculové, Bojkové, Lemkové. Každá z těchto národností má svou osobitou kulturu, ale vždy respektovaly jazyk i kulturu ostatních. Například nikdy nikomu nevadilo, že u nás se odjakživa slavily dvoje Vánoce. Dělo se tak a stále děje dokonce i v jednotlivých rodinách – katolické svátky podle gregoriánského kalendáře, řeckokatolické a pravoslavné podle juliánského. Máme u nás Rusíny, Maďary, Poláky… a nemáme s tím problém. Zakarpatí a její kultura jsou díky rozmanitosti národností a kultur bohatší. Je to veliká a pestrá kulturní paleta. A my malíři v ní žijeme a naplňujeme tím svá díla. Země dává našim obrazům témata, motivy, barvy i světlo.

Inspiruje vás to také?

Samozřejmě i mě.

Vaše výstava v Praze měla úspěch. Líbí se vaše obrazy publiku i jinde v zahraničí, kde vystavujete?

Myslím, že se líbí. Mimo jiné i proto, že mnoho našich lidí – Rusínů ze Zakarpatí –, se rozjelo do světa, žije jich v zahraničí hodně a když přicházejí na naše výstavy, hledají tu svou rodnou zemi. A navíc – jak už jsem říkala, u nás je tolik rozličných kultur, že snad každý si tu může najít něco svého. A pro ostatní, kdo nejsou našimi krajany, je prostě zajímavé dovědět se něco o Zakarpatí a jeho umění. Ještě stále se o nás, o naší zemi neví dost, lidé ji neznají.

Agáta Pilatová

Foto:
Viktoria Manajlo-Prychoďko a její obrazy
Zdroj: Facebook