Vsevolod Kolomacký – 130 let od narození

Život služby, oběti a mimořádného díla

Před 130 lety se narodil Vsevolod Vladimirovič Kolomacký, pozdější archimandrita Andrej – muž, který zasvětil celý svůj život službě pravoslavné církvi. Prošel třemi válkami, ztratil rodinu, zakusil pronásledování totalitních režimů, a přesto dokázal vytvořit dílo, jež nemá v dějinách 20. století obdoby: vybudoval a obnovil téměř devadesát chrámů a stal se jedním z pilířů pravoslaví na Podkarpatské Rusi, Slovensku, Moravě a v Čechách.

prof. Ivan Pop




KOLOMACKÝ Vsevolod Vladimirovič** (archimandrita Andrej)
(*8. 2. 1896, Soročinskoje u Kyjeva, dnes Ukrajina – †13. 2. 1980, Rumburk) byl významný pravoslavný církevní činitel působící na Podkarpatské Rusi, východním Slovensku, v Čechách a na Moravě ve 20.–70. letech 20. století.

V letech 1906–1914 studoval v kyjevsko-podolském duchovním učilišti a na kyjevském duchovním semináři. Studia byla přerušena vypuknutím první světové války. Přihlásil se do armády jako dobrovolník, avšak pro vážnou zrakovou vadu byl odmítnut. Od 1. září 1915 do 31. prosince téhož roku studoval na Kyjevském vojenském učilišti a dne 1. ledna 1916 se stal dobrovolníkem 127. putilovského pěšího pluku československých legií.

Tím se životní cesta Vsevoloda Kolomackého poprvé protíná s tehdy ještě neexistujícím Československem. V bojích byl několikrát raněn a obdržel řadu válečných vyznamenání. Při léčení jednoho ze zranění se v Kyjevě seznámil s ošetřovatelkou Jelisavetou Vlasenkovou, s níž se později zasnoubil. Revoluce a občanská válka donutily československé legie stáhnout se z Ruska přes Sibiř a Dálný východ do vlasti. Kolomacký se rozhodl pokračovat v boji proti bolševikům a vstoupil do Dobrovolnické armády generála Děnikina. Téměř pět let života strávených v bojích skončilo tragickou evakuací zbytků bílé armády z Krymu roku 1920 do Gallipoli v Turecku.

Z Gallipoli se Kolomackému podařilo díky dokladům československých legií dostat do Rumunska a dále na Podkarpatskou Rus, která již byla východní provincií Československa. Jako bývalému legionáři mu bylo ihned uděleno československé občanství a v roce 1922 se po krátkém důstojnickém kurzu v Košicích stal důstojníkem 119. polního pluku v Mukačevu.

Po usazení v Mukačevu usiloval o vycestování své snoubenky ze sovětské Ukrajiny. Po mnoha měsících úsilí se s pomocí Mezinárodního červeného kříže a Banky československých legií podařilo Jelisavetě vycestovat. Dne 31. května 1923 byli Vsevolod Kolomacký a Jelisaveta Vlasenková oddáni v provizorním pravoslavném chrámu ve Velikých Lučkách.

Kolomacký se poté odhodlal k zásadnímu životnímu kroku: opustil slibnou a finančně zajištěnou kariéru důstojníka a vstoupil na nejistou cestu pravoslavného duchovního. Vedla ho k tomu i situace v pravoslavném hnutí na Podkarpatské Rusi. Maďarizace řeckokatolické církve na konci 19. a počátku 20. století vedla k její diskreditaci a ke vzniku hnutí za obnovu původní pravoslavné církve, která v kraji zanikla během rekatolizace v 17. století. Účastníci tohoto hnutí byli uherskými úřady označováni za ruské agenty a tvrdě pronásledováni.

V demokratickém Československu, zejména na Podkarpatské Rusi a východním Slovensku, začali Rusíni masově přecházet od řeckokatolické církve k pravoslaví. Chybělo však vzdělané duchovenstvo i chrámy a několik málo kněží nepobíralo žádnou státní podporu. Kolomacký si této situace byl vědom, přesto se rozhodl následovat své původní životní poslání, neboť vojákem se stal spíše shodou tragických okolností.

V lednu 1924 byl vysvěcen na diákona a ustanoven do obce Ruskoje mezi Mukačevem a Užhorodem. Přes odpor místních řeckokatolických duchovních i potíže s československými úřady zde postavil svůj první dřevěný chrám. Roku 1927 jeho rodinu postihla tragédie: nejprve zemřela na meningitidu jeho dcera a o několik měsíců později na tuberkulózu manželka Jelisaveta. Kolomacký tak zůstal sám s tříletým synem.

Pověst o knězi, který dokáže vlastními silami postavit chrám, se rychle rozšířila po Podkarpatské Rusi i východním Slovensku. Brzy byly s jeho pomocí a podle jeho projektů postaveny chrámy v Rakošinu, Červeněvu, Davydkově, Velikých Lučkách a Barbově.

Šíření pravoslaví napomáhalo misijní středisko, později klášter ctihodného Jova Počajevského v Ladomirově na východním Slovensku. Jeho opatem (igumenem) byl otec Savva, vlastním jménem Kirill Petrovič Struve, syn ruského revolucionáře a legálního marxisty Petra Struveho, oponenta V. I. Lenina. Klášter proslul rozsáhlou vydavatelskou činností, což vedlo k potřebě založení pravidelného časopisu. Nikdo z bratří však neměl československé občanství, a proto nemohl být časopis registrován. Registraci provedl Kolomacký jako občan ČSR a stal se tak de iure zakladatelem a prvním vydavatelem časopisu *Pravoslavná Karpatská Rus* (1928), od roku 1934 vydávaného pod názvem *Pravoslavná Rus* (dnes oficiální časopis Ruské pravoslavné církve v zahraničí). Roku 1929 vstoupil do občanského manželství s Magdalenou Vajnmerovou ze šlechtického rusko-německo-francouzského rodu.

Toto manželství se stalo nejproblematičtější epizodou Kolomackého života. Druhý sňatek duchovních odporoval kanonickým předpisům pravoslavné církve. Jen díky nepostradatelnosti Kolomackého tento stav tolerovali jak srbský biskup Serafim, tehdejší exarcha pro Podkarpatskou Rus, tak později český biskup Gorazd. Manželství nebylo šťastné – Magdalena byla zvyklá na vysokou životní úroveň a asketický způsob života otce Vsevoloda nechápala.

Vrcholem Kolomackého působení na Podkarpatské Rusi byla výstavba katedrálního chrámu Pokrovu Přesvaté Bohorodice v Užhorodě, který byl zároveň prohlášen památníkem ruským vojákům padlým v bojích první světové války v Karpatech (1930–1932). Roku 1933 požádal český biskup Gorazd vladyku Serafima, aby byl otec Kolomacký uvolněn také pro stavbu chrámů v české a moravskoslezské eparchii, která v letech 1921–1933 postavila pouze dva chrámy – v Jaroměři a Brně.

Formálně byl otec Kolomacký ustanoven kaplanem v Brně, ve skutečnosti však vedl život neustálého kočovníka od jedné stavby ke druhé. Sám vybíral pozemky, navrhoval projekty, sestavoval rozpočty, sháněl materiál, řídil stavby, pracoval na nich jako dělník, vytvářel ikonostasy, maloval ikony, vztyčoval kříže a chrámy světil. Několik měsíců v roce trávil v Čechách či na Moravě, několik měsíců na Podkarpatské Rusi.

Na Podkarpatské Rusi postavil chrámy v Bílkách, Huklivém, Svaljavě, Velikých Lučkách, Tereblji, Kanoře, Saldoboši a Haňkovicích, dále klášterní budovy a chrám v Dombokách a biskupskou rezidenci v Mukačevu. Do roku 1938 zde vybudoval celkem osmnáct církevních staveb. Na Moravě postavil chrámy v Řimicích, Chudobíně, Střemeníčku u Bouzova, katedrálu v Olomouci, chrámy v Třebíči a Čelechovicích na Hané, podílel se na přestavbě chrámu v Dolních Kounicích a vyzdobil chrámy ve Vilémově a Štěpánově.

V květnu 1942 prováděl otec Kolomacký úpravy v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Na začátku června se katedrála v Resslově ulici stala centrem tragických událostí spojených s atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha. Bezprostředně po atentátu vyslal biskup Gorazd otce Kolomackého služebně do Brna, čímž mu zachránil život. Biskup Gorazd, duchovní katedrály a další osoby byli zatčeni a popraveni, všichni pravoslavní duchovní, včetně otce Kolomackého, byli odsouzeni k nuceným pracím v Německu. Jako jediný byl Kolomacký propuštěn a poslán domů pro „nepoužitelnost“ vzhledem ke špatnému zraku.

Po návratu do Prahy se otevřela další pozoruhodná kapitola jeho života. Práci našel v ateliéru AFIT jako animátor kresleného filmu a podílel se na vzniku prvního českého animovaného filmu *Svatba v Kordlově moři*. Spolupracoval zde se zakladatelem českého kresleného a loutkového filmu Jiřím Trnkou. Ve svém bytě tajně sloužil bohoslužby. Každý týden se musel hlásit na gestapu, kde byl surově vyslýchán. Konec války prožil jako účastník bojů na pražských barikádách a bezprostředně po osvobození se zapojil do oprav zdevastované katedrály v Resslově ulici.

Rok 1945 se stal dalším mezníkem jeho života. Česká pravoslavná církev požádala o vyvázání z jurisdikce srbské církve a o přijetí pod Moskevský patriarchát. Exarcha Moskevského patriarchátu pro Československo Jelevferij po svém příjezdu do Prahy postavil Kolomackého před jasnou volbu: buď ukončení nekanonického manželství a přijetí mnišství, nebo vzdání se kněžské služby. Záležitost byla projednávána až na úrovni patriarchátu. Kolomacký zvolil první možnost a dne 13. prosince 1945 byl v Ladomirově archimandritou Savvou postřižen se jménem Andrej.

Jako igumen Andrej byl krátce ustanoven představeným chrámu Zesnutí Bohorodice na Olšanech v Praze a poté duchovním nově otevřeného pravoslavného semináře v Karlových Varech. Po jeho přestěhování do Prešova odešel otec Andrej s ním. Léta působení v prešovském semináři (1947–1952) představovala vrchol jeho života. Působil jako duchovní semináře, přednášel liturgiku, zastupoval archijereje exarchátu (od roku 1950 autokefální církve), redigoval ladomirovský *Veliký sborník*, stavěl chrám v Kroměříži a podílel se na výstavbě chrámů v Jihlavě, Opatově, Přerově a Opavě. Celkem se jednalo o třináct chrámů na Moravě.

Současně budoval chrámy na východním Slovensku: chrám sv. Ducha v Medzilaborcích (1947–1950), dokončoval katedrálu v Prešově, stavěl chrám v Uliči-Krivém, v Daře, ikonostas teologické fakulty v Prešově, ikonostas v biskupské rezidenci nově zřízené michalovské eparchie a chrám ve Stakčíně.

V dubnu 1952 byla kariéra otce Andreje náhle ukončena. Bez jakéhokoli vysvětlení byl odstraněn z vedoucích církevních funkcí a přeložen do severních Čech, oblasti vylidněné po odsunu Němců. Přestože byl oblíben mezi věřícími i studenty, měl i řadu nepřátel. Kritizoval státní zásahy do církevních záležitostí, zejména likvidaci řeckokatolické církve a násilnou pravoslavizaci. Pro šíření pravoslaví uznával výhradně misijní cestu. Byl hluboce evangelicky založený a na otázku, zda na světě někoho nenávidí, odpovídal bez váhání: Lenina.

Těm, kdo jej poslali do vyhnanství, se to zdálo málo. Šířili pomluvy o jeho údajném napojení na NKVD a StB. Přidělená farnost již měla jiného kněze, neměl chrám a pět let žil po domech věřících. Opravené a adaptované opuštěné katolické kostely byly opakovaně ničeny fanatickými skupinami komunistické mládeže.

Teprve roku 1957 se podařilo získat pro farnost stálý chrám – zdevastovaný poutní katolický kostelík sv. Jana Předchůdce s malou farou, skrytý v lesíku asi jeden kilometr od německých hranic. Odtud vyjížděl a z posledních sil opravoval chrámy po celém Československu. Roku 1973 mu bylo poprvé od srpna 1920 dovoleno navštívit vlast – Moskvu a Oděsu.

Archimandrita Andrej (Vsevolod Kolomackij) zemřel 13. února 1980 a je pohřben na městském hřbitově v Rumburku. Prošel třemi válkami, ve čtyřiadvaceti letech musel navždy opustit vlast, v jednatřiceti letech ovdověl, pohřbil vlastní rodinu, vytrpěl mnoho tělesných bolestí, zakusil trpkost i v církevním životě a byl pronásledován gestapem i Státní bezpečností. Postavil nebo opravil téměř devadesát chrámů, které považoval za své duchovní děti, namaloval bezpočet ikon a vytvořil desítky ikonostasů. Jde o výkon, který ve 20. století nemá obdoby.

prof. Ivan Pop
zdroj: Podkarpatská Rus – osobnosti její historie, vědy a kultury
foto:   Vsevolod Kolomacky, r. 1920, zdroj: wikimedia commons
 
*********

Chrámy navržené a realizované archimandritou Kolomackým

Slovensko

* Medzilaborce, chrám sv. Ducha, 1947–1950
* Stakčín, chrám Nejsvětější Trojice, 1947–1950
* Prešov, chrám sv. Alexandra Něvského, 1946–1950
* Osadné, chrám Nanebevstoupení Páně s kostnicí vojáků z první světové války (původně zasvěcený sv. archandělu Michaelovi), 1929–1930
 

Podkarpatská Rus

* Ruské, 1926, dřevěný chrám
* Rakošino, chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice, 1926–1927, první zděný chrám
* Červeněvo, 1927, dřevěný chrám
* Davydkovo u Mukačeva, 1927, dřevěný chrám
* Barbovo u Mukačeva, 1928
* Užhorod, katedrální chrám, 1930–1932 (vrcholné dílo karpatského období)
* Svaljava, 1935–1936
* Mukačevo, 1936–1938, zděný chrám s budovou biskupské rezidence
* Veliké Lučky, katedrální chrám, 1937–1938

Morava

* Řimice, chrám sv. Ludmily, 1933–1934
* Chudobín, chrám sv. Cyrila a Metoděje, 1934–1936
* Střemeníčko, chrám sv. Václava, 1936–1939
* Olomouc, katedrální chrám sv. Gorazda, 1937–1939
* Dolní Kounice, 1937–1939
* Třebíč, chrám sv. Václava a sv. Ludmily, 1939–1940
* Kroměříž, chrám sv. Cyrila a Metoděje, 1946–1948
* Čelechovice na Hané, 1941–1942