Vznik únie a gréckokatolická cirkev na Podkarpatskej Rusi

Nedávno sme na jednej akcii v Bratislave privítali prof. Ivana Popa, najlepšieho rusínskeho historika súčasnosti. Dovoľujeme si Vám ponúknuť jeho výklad, týkajúci sa vierovyznania Rusínov.

Po sérii těžkých porážek v 16. století v době reformace se katolická církev vzpamatovala a na začátku 17. století přešla do protiútoku. Uherská Šlechta se začala klonit k názoru, že v boji s Habsburky se již obejde bez protestantské agitace, která napomáhala vzniku „neposlušnosti" mezi nižšími vrstvami. Ze dne na den magnáti a vyšší šlechta konvertovali zpět ke katolictví. Podle známé zásady „čí země, toho náboženství" (cuius regio, eius religio) je museli jejich poddaní následovat. V roce 1605 konvertoval ke katolictví i předtím horlivý protestant, magnát Jiří III. Drugeth de Homonna, majitel několika panství v komitátech zemplínském, šarišském a užském. Jeho poddaní však nebyli protestanti, ale většinou šlo o pravoslavné Rusíny. Přiklonil se proto k myšlence sjednocení rusínské pravoslavné církve s katolickou, a to cestou vzájemného kompromisu - tedy unií. Rusínská pravoslavná církev se měla vzdát podřízení patriarchovi konstantinopolskému (jehož prestiž v tureckém zajetí beztak utrpěla) a uznat jurisdikci římského papeže. Zároveň měla být zachována byzantsko-východní (církevněslovanská) liturgie nové řeckokatolické církve. První pokus o takové sjednocení byl uskutečněn mezi pravoslavnými v Polsku (Brestská unie, 1594).

Jiří III. Drugeth se rozhodl uskutečnit podobnou akci na svých panstvích. Vstřícnou iniciativu projevovali i představitelé hierarchie rusínske pravoslavné církve. V sociálním postavení se totiž pravoslavní kněží nelišili od poddaných. Finančně nebyli podporováni ani vrchností, ani státem. Mukačevský biskup byl fakticky poddaným majitele mukačevského panství a nacházel se v přímém podřízení kapitánovi mukačevského hradu. Drugeth využil této nadmíru svízelné situace představitelů pravoslavné hierarchie a začal připravovat půdu pro sjednocení rusínske pravoslavné církve s katolickou.

Z polského Przemyslu pozval řeckokatolického biskupa Athanazie Krupeckého - a spolu s ním i jezuity - aby přesvědčovali pravoslavné duchovní o vhodnosti a výhodnosti spojení rusínske pravoslavné církve s katolickou. Ze své strany přislíbil Jiří III. Drugeth pravoslavným kněžím sociální zrovnoprávnění s katolickými duchovními. Během několika měsíců se podařilo biskupovi Krupeckému a jeho pomocníkům z řad jezuitů přesvědčit více než 50 rusínských duchovních. Slavnostní veřejné prohlášení unie touto skupinou duchovních mělo posloužit jako příklad pro další, a tak měl být započat proces sjednocení rusínske pravoslavné církve s katolickou. Byl stanoven na svátek Seslání sv. Ducha roku 1614 v poutním místě, v klášteře Krásný Brod. V ten den se tam skutečně sešlo na 13 000 pravoslavných věřících z Humenného a okolí, byl přítomen hrabě Drugeth, biskup Krupecký a více než 50 kněží. Měl být vysvěcen nový kostel, postavený na náklady Drugetha. Avšak několika pravoslavným kněžím-odpůrcům unie se podařilo vyburcovat dav věřících, kteří vyhnali biskupa Krupeckého a jeho přívržence, a tím dočasně znemožnili vyhlášení unie.

Další pokus o unii podnikl v roce 1640 mukačevský biskup Tarasovič, který konvertoval ke katolictví. Ihned na to byl zatčen a uvězněn na hradě jako osoba nepřátelská sedmihradskému knížeti. Propuštěn z vězení byl až za rok na přímluvu papeže, císaře a biskupů. Poté odjel k císařskému dvoru do Vídně, kde definitivně konvertoval ke katolictví. Tím, jak uvažoval Tarasovič, na individuální úrovni uskutečnil kýženou unii.

Ve skutečnosti neúspěch biskupa Tarasoviče znamenal, že přinejmenším v té části Podkarpatské Rusi, která se nacházela pod vládou sedmihradského knížete-protestanta (komitéty Bereg, Ugoča a Marmaroš), se uskutečnit unii rusínské pravoslavné církve s katolickou momentálně nepodařilo. Nový mukačevský biskup Petr Parthen (Parthenij) takovou možnost viděl pouze pod ochranou horlivých katolíků, rodiny užhorodsko-humenských Drugethů. Unie, spojení rusínské pravoslavné církve s katolickou, tak byla vyhlášena na shromáždění 63 duchovních v čele s biskupem Petrem Parthenem v hradním kostele v Užhorodu 24. dubna 1646. Biskup Parthen podepsal dohodu s arcibiskupem jagerskym Jakušičem, podle níž nová unijní (řeckokatolická) církev zachovala byzantsko-východní liturgii, biskup měl být volen synodou hierarchů a potvrzen papežem. Duchovní nové uniatské církve měli mít stejná práva jako katoličtí. K Užhorodske unii se připojili pravoslavní kněží komitétů Ung, Šariš a Zemplín. Unie byla potvrzena jagerskym biskupem v roce 1648 a vzata na vědomí i Trnavskou synodou katolických biskupů. Dlouhá léta se pak bránili rozšíření unie na východní komitéty především sedmihradská knížata.

Zdroj: Ivan Pop: Podkarpatská Rus (str. 51-53) Nakladatelství LIBRI, Praha 2005.