Vzpomínky na konec 2.světové války

   

Na jaře roku 1944 jsem chodila do třetí třídy měšťanské slovenské školy ve Svidníku. Hned v jarních měsících byly uzavřeny všechny školy, neboť Němci po dohodě se slovenskou vládou poslali slovenské vojsko, které bylo „nezodpovědné“ na frontě na straně Německa (houfně utíkalo na stranu Rusů nebo partyzánů) a poslali je na východní Slovensko, aby bojovalo proti partyzánům, neboť s blížící se frontou bylo stále v týlu německé armády více partyzánů. Vojáci se ubytovali ve všech školách, ale i v jednotlivých chalupách.

 

V naší chalupě byl ubytován vojín Ondrej Škvor a v sousedním baráku poručík Evgen Papp a jeho „putzák“ Jan Kmeť. Všichni 3 pocházeli ze středního Slovenska od Hnuště. S vojáky jsme se rychle skamarádili,  dokonce nám i v lecčem pomáhali a moje máma jim za to dávala čerstvé mléko nebo vajíčka.

 

Po vypuknutí Slovenského národního povstání Němci napřed poslali slovenské vojsko dále na východ do Polska, k Barvínku a zakrátko na to je odzbrojili. Celá slovenská armáda utíkala na západ a chtěla se spojit s partyzány na středním Slovensku, ale Němci jim přehradili cestu na západ. Všude kolem nás se střílelo a byl vydán zákaz někoho ukrýt pod trestem smrti. A právě v té době večer za tmy k nám přišel Janko Kmeť (ten voják ze sousední chalupy). Můj otec ani na chvíli nezaváhal a ukryl Janka u nás v chalupě. Bylo to někdy v polovině září 1944. V té době jsme již slyšeli střelbu, jak se k nám blížila fronta do vesnice přišlo plno německých vojáků. My jsme pospíchali sklidit brambory, ale to se nám stjně nepodařilo, neboť dopady z dalekonosných děl již dopadali před nás na pole. Němci začali po vesnici kopat zákopy a bunkry a tam instalovali děla. Kolem naší chalupy jich bylo instalováno osm. 

 

Otec nás všechny přestěhoval do sklepa. Nás bylo pět dětí – kromě mě ještě starší dva bratři, sestra Anna a nejmladší bratr, šestiletý Ivan. Ze začátku jsme tam jen spali a přes den jsme mohli ještě sem tam v chalupě ještě něco uvařit. Ale Janka kmeťa jsme museli ukrýt na půdu nad chalupou jídlo jsme mu dávali tak, že když jsme šli krmit dobytek tak máma ukryla pod sukní jídlo, v kůlně to zabalila do slámy a vidlemi to podala na půdu, když před tím zakašlala, aby Janko byl připraven a převzal to. Tato praxe byla čím dál tím nebezpečnější, neboť fronta se přiblížila do lesa nad naší vesnici. Vesnice se plnila raněnými vojáky. Němci začali odvádět naše chlapce na kopání zákopů na frontu. Nikdo se odtud nevrátil živý nebo nezraněný. Do smrti nezapomenu na nářek kamaráda Vani Oreniče, kamaráda mého bratra Osifa, když byl zraněn tak, že křičel bolestí a prosil svého bratra Petra, aby mu pomohl a zabil ho a tak ho zbavil bolesti (neměl už nohy ani ruce ale ještě žil). Zakrátko zemřel. Mým bratrům se podařilo jen tak tak uprchnout, když po nich Němci stříleli, neboť znali lépe různé pěšinky kolem stavení a různých stodol. V sousední chalupě bydlel otcův bratr s rodinou, ale již začátkem října byl zabit, když vyšel z bunkru pro něco z chalupy. Otec považoval za svoji povinost postarat se o jeho rodinu. Náš bunkr (vlastně to byl kamenný sklep ve stráni a nad ním byl opatřen dřevěnými kládami a fošnami a také před dveřmi, které ústily na jižní stranu a fronta se blížila ze severu). Byl bezpečnější, proto otec přivedl tetu a její děti (bylo jich pět a nejstarší dcera byla provdaná v chalupě naproti nám). Takže nás v bunkru bylo třináct lidí.

 

Problémem zůstaval partyzán Janko Kmeť, který byl stále ještě na půdě, čím dál bylo těžší mu dopravovat jídlo a hrozila nám všem smrt.

 

Nevím, kde našel otec tu odvahu, ale našel ji jednoho večera, kdy měsíc byl tmavý, otec předtím vysledoval všechny německé stráže kolem nás, vzal si na nohy krbce, v nich chodil potichu jako indián, převlékl Janko Kmeťa do starých civilních šatů, nohy mu omotal onucemi a za temné noci za zády německých patrol ho plížením vyvedl z vesnice do druhé vesnice směrem na západ a tam ho předal naším příbuzným a ti potom dalším příbuzným do další vesnice, a tak se Janko Zachránil. Dozvěděli jsme se to až po válce, kdy nám v dopise děkoval, hlavně otci, že mu zachránil život. Jenže v té době už otec nežil; ale nebudu předbíhat…

 

Další den jsme čekali jestli se nám otec vrátí. Vrátil se pod rouškou noci, kdy už jsme ani nedoufali. 

 

Podzimní říjen toho roku byl velice studený, začal brzo, padal déšť se sněhem a nás bylo v bunkru třináct ve tmě, kde nebylo možno se umýt, převléct, jen čekat ve tmě.

 

Jednou jsem to již nevydržela, když palba na chvíli ustala, vyšla jsem z bunkru, napustila jsem vědrem ze studně do dřevěného koryta, které sloužilo jako napajedlo pro dobytek, že se tam umyju. Netušila jsem, jaké tam na mě čeká nebezpečí. Sundala jsem si šátek z hlavy, rozpletla oba copy a záplava blond vlasů se mi rozvlnila po zádech až k pasu; naštěstí moje starostivá a chytrá matka včas si všimla, že nejsem v bunkru,  přiběhla ke mně když zpozorovala německé vojáky, jak na mě vyjeveně zírají, uťala mi „nějakou“, rychle mě zavedla do bunkru, zavázala mi hlavu nejhnusnějším šátkem jaký vůbec našla, natřela mi obličej jakými si sazemi a už mě hlídala, že o umytí se mi mohlo jenom zdát.

 

Již jsem řekla, že v bunkru jsme byli ve dne i v noci ve tmě. Pokud jsme měli doma nějakou svíci „hromničku“, tak už se dávno spotřebovala. Můj otec byl   také    jeden z církevních kurátorů, kteří spravovali církevní majetek. V kostele bylo dost svící, jenže kostel byl na kopci, což byl krásný cíl pro Rusy. Ovšem otec cítil jen povinnost přinést lidem do bunkru světlo. Vydal se teda jednou, aniž nám něco řekl, do kostela, samozřejmě plížením a naložil si skoro plný pytel svící, táhl ho za sebou, ba se za ním i někdy skrýval a rozdával lidem svíce, aby měli trochu světla. Když začal útok a střelba ukryl se někde ve stodole nebo podlezl pod „sypanec“ a pokračoval tak, dokud  všechny svíce nerozdal.

 

V té době ke konci října nám již z našeho dobytka zůstala jen jedna kráva. Oba krásné koně nám němci zabavili už na začátku, jak dorazili do vesnice, místo toho nám nechali takového zraněného mrzáčka a větší hříbě, které jsme všichni milovali, zvláště otec. Ovce, prasata a krávy použili Němci pro vylepšení své kuchyně poslední krávu máma chránila svým tělem i životem. Když si pro ni přišel němec i s puškou, přiložil jí pušku k hlavě, máma plakala a křičela, ať jí raději zabije, jen ať jí krávu nechá, aby děti měli mléko. To bylo jediné čerstvé  jídlo co jsme měli, pokud se mámě jí podařilo podojit mezi střelbou. Naštěstí se při té hádce o krávu vyskytl němec, který byl někde z polského území, takže rozuměl co máma říká, domluvil tomu Němci (zřejmě měl vyšší šarži) a tak nám kráva živitelka zůstala.

 

Ještě další samaritánskou akci chtěl učinit. Strýcova rodina byla již v bunkru, ale jeho nejstarší dceři, která byla provdaná v chalupě naproti, se narodilo v tamním bunkru děťátko. Anna musela mezi střelbou zajít s miminkem do chalupy ho vykoupat a dát čisté pleny. A když při další střelbě utíkala s dítětem na rukou do bunkru, v tom strachu ani neucítila, že má poraněnou ruku vedle hlavičky dítěte. Až když ho chtěla kojit zjistila, že dítě má poraněnou hlavičku a je mrtvé. Otec ji ještě chtěl přestěhovat k nám, ale už se mu to nepodařilo. Fronta byla už tak blízko, že večer jsme slyšeli ruské výkřiky do útoku a po cestě se táhla kolona němců na různých povozech a kolem nich ještě těch, co měli ještě nohy a mohli ještě po svých ale těžko.

 

Celé okolí zahrady kolem nás bylo tak rozrýpáno od střel jakoby tudy prošlo několik stád divokých prasat. Z bunkru jsme již nevycházeli. Boj se blížil k nám a naráz jsme ucítili nad sebou ohlušující náraz, chytali jsme se jeden druhého, zda ještě žijeme. Když to trochu polevilo, otci hospodáři to nedalo, aby nevyšel se podívat, co ten náraz nad námi způsobilo. Dopadlo to nad nás, kde ke konci byla koňská stáj, všechno bylo rozházeno a hříbě leželo na dvoře a ještě hýbalo nohou. Otec se vracel do bunkru po schodech dolu, jenže v tom zasvištěla další střela a střepiny z nich přímo na hlavu otce; nestihl se už skrýt, spadl nám přímo ke dveřím. Když ho matka vzala za hlavu, věděla na čem již jsme – neměli jsme již otce. 

 

Když na to nyní po letech vzpomínám, tak se mi derou slzy do očí. Ale tehdy jsme vůbec neplakali. Nevím jak ostatní sourozenci, ale jsem tehdy otci záviděla. Záviděla jsem mu, že už to má za sebou a nás to ještě čeká. Nikdo z nás si už nemyslel, že to přežijeme. 

 

Otce jsme pouze oblékli a v noci odnesli do chalupy na lavici a rozsvítili svíce u něj. My zatím jsme našli nad bunkrem čtyři prkna, sbili truhlu a následující noc za tmy odnesli oba bratři otce na hřbitov.

 

Otec ještě po smrti na té lavici byl na dvou místech zraněn posmrtně. Protože hřbitov je hned za kostelem, to je na kopci, byli oba bratři dobrým cílem pro střelbu. Při kopání hrobu byl jim tento útočištěm, kde se několikrát ukryli než tam otce uložili.

 

Hned po smrti otce jsem udělala další nepředložený skutek. Jak jsem ztratila zájem, abych se kryla před dalšími ataky střel, neodešla jsem do bunkru, ale zůstala jsem v chalupě a lehla si za chlebovou pec. Matka měla ve zvyku, že nás pokaždé počítala, zda jsme všichni v bunkru. Jakmile zjistila, že chybím, při menší přestávce mě hned našla, tentokrát mi ani nevrazila žádnou herdu, pochopila mě, jen mi důrazně řekla, že když ještě jednou…. Atd.

 

Ještě jednou se to již nemohlo opakovat, nebo hned na druhý den – 24. října 1944 Němci nařídili evakuovat celou vesnici. Brzo ráno jsme jakž-takž oblékli, matka připravila každému na záda raneček a mě s mladším bratrem jmenovky s adresou, kdybychom se cestou někde ztratili. Starší bratři se pokusili toho koně mrzáčka zapřáhnout do vozíčku a dát tam nějaký proviant – trochu mouky, krup, fazolí, sádla, a trochu zrní – ale koník byl tak slabí, že zrní hned vysypali po zemi, aby Němci neměli užitek.

 

A tak jsme opouštěli náš domov pěšky, před sebou jsme hnali naši krávu živitelku, naše máma a pět dětí bez otce. Jenže ani na této cetě jsme nebyli uchráněni od střelby; rusové na nás začali střílet, já jsem se ukryla za krávu s mladším bratrem, ostatní za vůz a keře jak se kam dalo. Dostali jsme se do sousední vesnice, tam to již bylo klidnější. Putovali jsme dál na severozápad podél hranic od vesnice k vesnici, bylo nám zima, měli jsme hlad, někdy se nám podařilo přespat na lavici, ale lidí putujících bylo hodně, takže jsme byli rádi, když jsme přes noc mohli usednout a opřít se v teple.

 

Na pár dní jsme se zastavili ve Zborově, malé městečko před Bardějovem. Tam jsme se v jednom opuštěném obchodě po židech zastavili  oddechnout si, umýt se, ale především se  poradit  co dál. 

 

Máma poslala dva starší bratry na průzkum do vesnice Lenártov, neboť tam měla neteř provdanou za finančního strážníka. Bratři se vrátili asi za tři dny (samozřejmě šli tam i zpět pěšky, tak to déle trvalo) se zprávou že mámina neteř, to je naše sestřenice, už sice nebydlí na hranici s Polskem v kasárnách finanční stráže, ale v přilehlé vesnici u sedláka v jedné světničce se dvěma dětmi a našla s manželem pro nás opuštěnou chaloupku – jedna světnička, předsíň a chlívek pro krávu.

 

Cestovali jsme tedy dál, ale už jsme měli před sebou cíl naší cesty, kde budeme moct přezimovat.

 

V Lenártově  nás už čekala sestřenice s manželem, ubytovali jsme se v chaloupce a hned se rozneslo po vesnici, že přijeli evakuanci a že potřebují pomoct. Kde se vzaly tu se vzaly tři dřevěné postele, otépky slámy do slamníku na postel, hrnce, kastroly, dříví na topení, seno pro krávu a našeho koníčka. Zažili jsme po tom utrpení krásnou soudružnost.

 

Naše máma, která ve stejným věku zažila první světovou válku, věděla  jak dál. Začala s naší očistou, i když nebylo ani ždibec mýdla. Mýdlo bylo na poukaz a my jsme tam neměli domovské právo, takže ani poukaz na mýdlo. Vzala popel po spáleném dřevě, uvařila z toho jakýsi louh a v tom jsme vyvářeli prádlo i jiné povlečení. Byli jsme pokousáni od vší a bylo nutno se jich co nejrychleji zbavit. Tehdy jsme se přesvědčili, jak úporný život mají vši. Po prvním vyváření a následném žehlení  v záhybech šatstva je ani vyvářka neusmrtila a při žehlení hlasitě praskali, to znamená že vyvázli živí. Opakovali jsme vyvářku a asi po 14 dnech jsme byli odvšivený. 

 

Po vesnici se rozneslo, že naše máma umí šít (jako samouk). Půjčovali si ji od chalupy k chalupě a každému šila za naturálie – mouku, máslo, zelí atd. tak jsme měli zajištěn přísun potravin. Já jsem po večerech pletla svetry pro lidi ve vesnici a přes den jsem pomáhala sestřenici a byla tam na stravu, abych doma neujídala.  

 

Ale přesto jsme museli i my ostatní se vydat na „žebrotu“ k zajištění výživy rodiny.   Na mně táto povinnost padla jenom jednou, ale poznamenala mně na celý život. Bylo to v zimě, někdy v prosinci. Dosud si pamatují, že byl velký mráz, plno sněhu a ja s nejstarším bratrem Michalem se brodila  tím sněhem do dvou vesnic a to do Obručného, které bylo na naší stráně hranice a do Dubného na polské straně hranice. V obou vesnicích byli obyvatelé hodně chudí a mně bylo hrozně stydno, že je obiráme  o to málo,co pro sebe mají. V Dubném jsme  vešli do jedné chalupy, kde byl stejný zápach, jako když jsme doma vařili  krmnou řepu pro prasata. V chalupě seděla  selka na peci, nohy měla v onucích  viset nad sporákem a nad hrncem, ve kterém vařila ve sloupce „karpel“. Doma jsme rovněž pěstovali „karpel“, ale jedli jsme ho pouze syrový a nepřerostlý. Byl velmi šťavnatý. Na podzim se používal jako krmná řepa. A takovou řepu vařila námi navštívená selka. Když jsme jí řekli, kdo jsme a zda by nám mohla přispět nějakou potravinou pro naši rodinu, slezla z pece, přecedila tu řepu, vysypala jí do mísy, ukrojila 3 malé krajíce černého chleba a pozvala nás ke stolu. Nemohli jsme odmítnout. Nabídla nám to, co měla i pro sebe. Po návratu domů jsem řekla matce aby mi nedávala jíst to, co ostatní nažebrali, že se budu raději postit. Ta chudoba mě poznamenala na celý život. Do dnešní doby nevyhodím nikdy chléb. Když mi ztvrdne nějaký zbylý kousek, udělám z něj topinky s česnekem nebo ho nakrájím na kostičky a používám jeje do hrachové polévky. Když nyní prožívám větší nervové napětí, trápí mě v noci těžké sny. Někde jsem mimo domov, jakoby cestuji a najednou se ocitám úplně sama, nemám s sebou žádné jídlo, nevím co mám dělat a kam se poděli ostatní lidé. Po procitnutí vím, že to byla evakuace a že jsem se stala žebračkou. 

 

 V tom domku jsme strávili celou zimu a  po Vánocích tam okolo přešla fronta bez větších ztrát.

 

Naše máma už ale myslela na to, že je třeba se připravit k jaru na návrat domů. Za tím účelem chodila vždy s jedním bratrem a s naším koníkem (který se již jakžtakž zotavil) žebrat zrní na jarní setbu, luštěniny, brambory, no prostě všechno, co bude potřebovat, až začne zase hospodařit po návratu domů. Podařilo se jí to! Zatím co do Lanartova jsme přijeli s ranečky na zádech, odjížděli jsme se dvěma žebřiňáky plných věcí pro hospodářství včetně košíku se slepicí a kopou vajec od „šťastných slepic“ tj. od slepic, kde mají kohouta, aby mohal nasadit na kuřátka.

 

Naši odjeli domů ke konci března a já jsem zůstala u sestřenice, jednak proto, že doma bude o jeden krk méně na jídlo, jednak proto abychom se zavděčili sestřenici, neboť se měla stěhovat za manželem do Kurova, kde jí manžel měl dělat správce na celnici. Pomáhala jsem jí s balením a stěhováním a potom na novém místě s uspořádáním nové domácnosti, neboť sestřenice čekala miminko.

 

Kasárna v Kurově byla na kopci s krásným rozhledem po okolních vesnicích. A tam jsem 9. května zažila něco, co nemůžu a nechci do smrti zapomenout. V blízkosti kasárny u cesty stála kaplička s Bohorodičkou. Tudy kolem ní jsem chodila pro mléko každý den a toho 9. května, když jsem byla u kapličky, začali zvonit zvony ve všech okolních vesnicích. Zastavila jsem se, neboť jsem nevěděla proč zvoní. V tom jsem uviděla, jak v kasárně finanční stážníci vyhazují čepice nad hlavu a křičí: „Mír! Mír!“ To krásné slovo jsem už úplně zapomněla. Nějakou dobu mi nedošlo, co to znamená. Nebyla jsem schopná udělat krok, opřela jsem se o kapličku, a slzy, které mi neukáply ani při smrti svého otce, jako by se otevřela stavidla, mi po lících stékali jako hrachy….“

Mária Jilková, Praha
(narodená v Kečkovciach, okr. Svidník)

Foto: