Z Dulova do gulagu, přes Buzuluk bojovou cestou až na Moravu

 

Plukovník ve výslužbě Vasil Coka, válečný veterán, příslušník 1. čs armádního sboru v SSSR, se narodil 18. dubna 1923 v Dulově na Podkarpatské Rusi. V roce 1940, po obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem, uprchl spolu se dvěma spolužáky přes Polsko do Sovětského svazu. Zde byl okamžitě zatčen a po několika výsleších NKVD odsouzen na tři roky. Čekalo ho vězení a transport na Sibiř do gulagu. I dnes vzpomíná na tuto nelehkou dobu: „Naložili nás do vagónů a dodnes si pamatuji, že jsme trpěli hroznou žízní, kterou jsme se snažili zahnat tak, že jsme lžičkou seškrábávali jinovatku ze stěn vagonu. Život v samotném sibiřském gulagu ani životem nebyl. Mám jednu krutou vzpomínku, patří kamarádům, kteří utekli do močálů. Chytili je a na nástupu je nechal velitel tábora roztrhat psy.“

Po vykonání trestu v roce 1943 se Vasil Coka přihlásil do tvořící se čs. jednotky v Buzuluku, kde byl zařazen do důstojnické školy. Po náročném výcviku v Buzuluku a Novochopersku se koncem září 1943 účastnil v rámci 1. československé samostatné brigády bojů o Kyjev, Vasilkov, Žaškov, Rudu, Bílou Cerkev a Duklu. Po skončení bojů na Dukle byl zařazen do nově se tvořícího štábu gen. Kratochvíla, který odcestoval na Podkarpatskou Rus s úmyslem vybudovat náhradní pluk na osvobozeném území Československa v Chustu.

 

Vasil Coka požádal o převelení na frontu, ale nebylo mu vyhověno. Byl přemístěn do nově se tvořící 4. dělostřelecké brigády v Levoči. Po krátkém výcviku pokračovala brigáda v bojích o Liptovský Mikuláš, Ružomberok, Turčanský svatý Martin a směřovala ke Vsetínu. „Bylo to třetího května 1945“, vzpomíná plukovník Vasil Coka, „kdy jsme překročili jeden z vrchů u Hrozenkova, konkrétně Huslenky. Objevil se nám pohled na protější svah. Partyzáni urputnou střelbou útočili na nepřítele. Okamžitě jsme spěchali do údolí na pomoc a dostali se do osady Johanová. Velitel brigády rozhodl neútočit přímo va Vsetín, ale udělat obchvat na Horní Město. Těžké zbraně musely zůstat v osadě Johanové. Po osvobození Horního Města jsme se měli spojit. Když jsem stál v palebném postavení a pozoroval tři partyzány snažící se i přes prudkou palbu bránících se Němců dostat plížením k městu Vsetín, rozhodl jsem se jako velitel protitankové roty pomoci. Vydal jsem několik rozkazů a sám jsem postupoval s obsluhou jednoho děla malým porostem. Dostali jsme se nepozorovaně k menšímu domku. Z úkrytu jsem pozoroval tři německé vojáky v zákopech, střílející po postupujících partyzánech. Čtvrtý stál u koní s vozem. Usoudil jsem, že se pravděpodobně jedná o družstvo, které zajišťuje Němcům ústup. Opatrně jsem každému z mých vojáků určil cíl a během krátké doby se nám podařilo nepřátelské družstvo zneškodnit. Mezitím přivezli mé protitankové dělo tažené koňmi a pokračovali jsme na Horní Město. Občané vycházeli z domů, vítali nás a nabízeli cigarety. Musel jsem je odhánět, protože nepřítel ještě nebyl poražen a poblíž Horního Města nás překvapila střelba ze zámku. Naštěstí nebyl nikdo zraněn. Náhle jsem uviděl na obzoru rojnici našich chlapců běžících na Horní Město s křikem „ u-rááá“. Mohli nás všechny postřílet, vždyť jsme na tu dálku vypadali v uniformě jako nepřítel. Za celou dobu mé účasti na frontě jsem poprvé pocítil strach. Nikdo z ostatních nepostřehl, co se děje.“ Po osvobození Vsetína pokračovala 4. dělostřelecká brigáda přes Ratiboř a další osady do Bystřice pod Hostýnem, kde byl Vasil Coka 6. května 1945 těžce raněn. S průstřelem plic, žaludku, pravé ruky a levé nohy byl odvezen do vsetínské nemocnice, kde ho ošetřil a léčil primář Brázda do konce roku 1945. Válku ukončil v hodnosti poručíka dělostřelectva. Byl mimo jiné vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a medailí Za chrabrost před nepřítelem. Od roku 1946 do roku 1949 působil na Ministerstvu národní obrany v Praze. V roce 1949 byl podle § 1 a 3 zákona č.59/1949 Sb., o odnětí vojenské hodnosti degradován z poručíka na vojína. Jako důvod mu bylo sděleno, že prověřovacím řízením bylo shledáno, že pro svůj postoj a jednání neskýtá záruku, že bude spolehlivý a zcela oddaný lidově demokratickému zřízení. V roce 1965 byl rehabilitován a byla mu přiznána hodnost kapitána. V roce 1999 byl povýšen do hodnosti plukovníka. Od roku 1949 až do odchodu do důchodu v roce 1992 pracoval jako vedoucí provozoven restaurací na různých místech v Severomoravském kraji. Je členem Československé obce legionářské ve Frýdku-Místku, donedávna aktivně pracoval v jeho výboru, ale také na veřejnosti v besedách s mládeží. Přes všechny strasti, které ve svém životě prožil, je velkým životním optimistou.

„Jsem šťastný, že jsem přežil Stalinův gulag, že jsem přežil těžké zranění při osvobozování Bystřice pod Hostýnem, že jsem přežil 50. a 60. léta a že jsem se dožil současnosti. Na svou zemi jsem nesmírně hrdý a snažím se dnešní mládeži v besedách vysvětlovat, jak důležitá je svoboda a demokracie a proč je nutné ji bránit. Je mi smutno z toho, že vlastenectví je jakoby někde v pozadí a vlastenci se stáváme jen tehdy, když naši sportovci získají medaili na olympijských hrách. To ale podle mě není vlastenectví, je to fandovství, i když prvky hrdosti na svou zemi samozřejmě obsahuje a já sám mám radost z každého vítězství našich sportovců. Na druhé straně se nemohu smířit s rostoucím nacionalismem a všemi formami jeho projevu, které se dnes objevují. Kladu si otázku, v čem se udělala chyba ? Proč část převážně mladých lidí je takto radikálních a proč si berou za vzor svého chování i nacistická hesla? Smutné na všem je, že se nejedná jen o naši zemi, ale že i u našich sousedů tyto problémy mají.“
 
PETR MAJER