Z GULAGU PŘES BUZULUK DO PRAHY

Po druhé světové válce jsme přišli o nejvýchodnější území předválečné republiky - Podkarpatskou Rus, kterou si přivlastnil tehdejší Sovětský svaz. Pravda o tomto tématu se stala na desetiletí stejným tabu, jako osudy tisíců jejích obyvatel, kteří chtěli za svobodu Československé republiky ve 2. světové válce bojovat, ale předtím museli projít peklem stalinských pracovních táboru.

Přestože by bez účasti Podkarpatorusů nevznikla 1. čs. samostatná brigáda v SSSR a historie našeho východního vojenského odboje by vypadala jinak (určitě bychom si nepřipomínali výročí boje o Kyjev), nedočkali se tito skromní a odvážní bojovníci, kteří za svou touhu bojovat za svobodné Československo zaplatili nejkrutější daň, nikdy v uplynulých desetiletích, ale i v nedávných letech takové veřejné, celospolečenské satisfakce, jakou si bezesporu zasluhují !

* * *

Publikace se stejným názvem jako tento článek bohužel zatím nevyšla a zřejmě ani nevyjde. Bylo by to velice drsné čtení... Vše začalo zánikem Československa v březnu 1939 a obsazením Podkarpatské Rusi horthyovským Maďarskem. Nejdříve do Polska, ale hlavně na území západní Ukrajiny, které obsadil Sovětský svaz po svém útoku na Polsko, začali utíkat skupinky i jednotlivci. Většině hrozily odvody do maďarské armády, nebo vstup do předvojenské, polofašistické mládežnické organizace „Levente".

Nikdo z utíkajících neměl ani tušení o tom, že v „zemi zaslíbené" je čekají nejkrutější chvíle jejich životů, pro většinu z nich ty poslední. Po zatčení následovaly výslechy, věznění a odsouzení za nelegální přechod hranic SSSR se sazbou tří a více let v pracovních táborech.

Teprve poté, co mohlo být na území Sovětského svazu oficiálně zahájeno budování čs. vojenské jednotky (po uzavření čs. sovětské úmluvy z 18. července 1941 a vojenské úmluvy z 27. září 1941), mohla do té doby tajná československá vojenská mise, vedená gšt. Heliodorem Píkou zintenzívnit svou činnost na záchranu a osvobození československých občanů, internovaných v sovětských pracovních táborech.

H. Píka eviduje informace o třech až čtyřech tisících Čechů a Slováků, především však o několika tisících Podtarpatorusů. Hovoří o této nepopulární tematice při audiencích u lidového komisaře L. Beriji, odesílá stále nové žádosti generálnímu štábu Rudé armády. V dopise z 1. listopadu 1941 uvádí: ....Uprchlíci z Československé republiky přešli nezákonně sovětské hranice jen proto, aby mohli někde bojovat proti německým fašistům a dodnes ne-ní možnost jim vyhovět. Trpí zcela nevinně jak fyzicky nedostatkem výživy i zimou, tak hlavně morálně, neboť cítí, že bylo na ně zapomenuto."

Jeden z těch, který lágry přežil, Michal Kodriš, o tom počátkem devadesátých let napsal: „Z některých táborů byli jednotlivci propouštěni již během roku 1942, ale většina vedení táborů všemožně znemožňovala propouštění občanů ke vstupu do československé jednotky. Dokonce i ti, jimž v průběhu roku 1942 vypršel tříletý trest, museli podepsat prohlášení, že zůstávají dobrovolně i nadále v pracovních táborech. Větší vlna propouštění a odesílali k čs. jednotce v Buzuluku začala až počátkem roku 1943." Na jiném místě pamětník vzpomíná, jak to v táborech vypadalo.

„Po příjezdu do táborů nucených prací byli vězni zařazeni na nejtěžší fyzické práče, při stavbě železnic, silnic, v kamenolomech i na jiných venkovních těžkých pracích. V táborech byly stanoveny vysoké pracovní normy a při jejich neplnění se snižovaly i tak naprosto nedostatečné příděly chleba. Při dalším nesplnění norem byli provinilci zavíráni do podzemních bunkrů, a to od 24 hodin až do pěti dnů, bez jídla a vody, kde v mnoha případech umírali slabostí a v severských oblastech nejvíce podhlazením. Táborový lékař (zpravidla politický vězeň) měl přesně stanovenou normu, kolik nemocných smí uznat na jednotlivé dny. Zpravidla to bylo jen asi 20-30 procent těch, kteří byli skutečně nemocni. Ostatní nemocní byli naloženi na povozy a i v třicetistupňových mrazech převáženi na pracoviště, někdy vzdálená i několik kilometrů. Mnoho jich cestou zahynulo. V táborech, tak jako ve věznicích vládly kriminální živly, „žuliky", které se nezastavily před žádnou brutalitou, včetně ubíjení nemocných, nebo „neposlušných" vězňů. Jsou známy případy, zejména v táborech s nejtěžšími pracovními a klimatickými podmínkami, při stavbě železnice Kotláš-Vorkuta, že každý měsíc tam umíralo hladem, vyčerpáním, nebo prostě zmrzlo, případně bylo kriminálními živly ubito, mnoho desítek, někdy i stovek vězňů..."

(Údaje o tom, kolik občanů Podkarpatské Rusi bylo po r. 1939 pro ilegální přechod hranic vězněno v SSSR se diametrálně liší. Zatímco Oblastní komise, zřízená před několika lety oblastními orgány v Užhorodě uvádí číslo 4 tisíce, píše por. Patrus v dobovém hlášení, že do konce r. 1942 pořídil seznam 29 táborů NKVD, ve kterých bylo podle získaných informací vězněno 21 tisíc Podkarpatorusů. Podle výzkumů vojenského historika Dr. Z. Vališe, který vycházel z dochovaných svodek npor. Kostoviče, npor. Pavlíka, ppor. Eloviče a dalších, se odhadovalo, že ze Zakarpatské Ukrajiny odešlo na 30 tisíc osob!)

DŮVĚRNÉ, TAJNÉ -ZAPOMEŇTE...

Většina amnestovaných vězňů, kteří se sjížděli do Buzuluku, kde vznikala naše vojenské jednotka, byla v tak zuboženém stavu, že je přijímací komise pouze zapsala do stavu a nejdříve zařídila jejich karanténní pobyt v nemocnici, většinou léčbu a rehabilitaci. Teprve poté mohli předstoupit před odvodní komisi, která rozhodla o jejich zařazení. (Smůlu mělo několik desítek Podkarpatorusů, kteří byli zařazeni do 1. čs. sam. polního praporu nedlouho před jeho odjezdem na frontu, aby doplnili jeho stav. Prošli opravdu jen tím nejnutnějším výcvikem. Michal Demjan (evidenční č. 1313) mi o tom nedávno řekl: „Asi třikrát jsem byl na střelnici, dvakrát jsem slabostí omdlel. Z lágru jsem do Buzuluku dorazil 20. prosince, po čtrnáctidenní karanténě jsem byl 10. ledna u odvodu. Prošel jsem desetidenním výcvikem, na frontu se odjíždělo 30. ledna. U Sokolova jsem bojoval v 2. rotě a byl jsem těžce raněn..." Z 968 příslušníků praporu bylo 264 Podkarpatorusů.)

Z hlášení, která v Buzuluku sepisoval štábní kapitán Jakub Koutný (evidenční číslo 002) a jejíchž kopie po desetiletí opatrovala v emigraci jeho manželka Gréta Koutná, se můžeme seznámit i s vůbec prvním, které bylo odesláno na naši vojenskou misi v Kujbyševu, k rukám pana mjr. Pernikáře.

„Hlášení - důvěrné 17.12.1942“
Dne 15. t.m. přijelo do Buzuluku deset čs. branců z VOSURLageru, jehož ústředí je město Dauda, severně pod Sverdlovskem. Byli propuštěni na základě protokolu z 9. 11. 1942 a přivezl je sovětský orgán. Před cestou byli oblečeni do nových vatovaných oděvů a starých bot, prádlo nedostali. Na cestu dostali chléb a suchý pajok (mouku a kroupy), který byl cestou nepoživatelný - mimo chleba. Pátý den dojeli do Čkalova, kde jim sovětský průvodce a velitel transportu umožnili přístup do bufetu. Dle slov velitele, snědlo těchto deset lidí 101 (slovy jednostojeden) oběd. Skupinka přijela ve špatném stavu následkem podvýživy. Dali jsme je, po předběžném odvodu, na 14 dní na odpočinek a krmení.
Tato skupinka dělí se na 3 části, které rozvádím a popisuji, poněvadž se jedná o první naše občany z Podkarpatské Rusi.

I.

V srpnu 1940 dohodlo se 33 občanů z obce Široký Luh, okres Tjačevo na Podkarpatské Rusi, že uprchnou před vojenskou a pracovní povinností Maďarska za hranice do SSSR. Útěk proveden byl třídenním pochodem přes Karpaty. Všech 33 osob pod vedením 431etého Vasila Tančince, dostalo se šťastně přes Brusturu a Poloniny do první sovětské obce Německá Mokrá. Tam byli zatčeni 27. 8. 1940 a odvezeni do Nádvorné. Odtud pak s větším transportem vězňů byli dopraveni do ťurmy ve Stanislavově. Tam se setkali asi se 60 jinými podkarpatskými Rusíny. Po výsleších byli ze skupiny 33 odděleni: Tančinec Ivan, Pauluk Vasil a Kus Vasil. Bylo to asi 1. 5.1940. Od té doby jsou nezvěstní.

Zbytek 30 prodělal pak dlouhé cestování přes ťurmy v Kamenci Podolském a za 5 neděl ocitli se ve Vrchním Urálsku, ve veliké ťurmě. Tam jim bylo prostě řečeno, že každý z nich byl odsouzen na tři léta do polepšovacích pracovních táborů. Tam zemřel Olexa Juro. Z tohoto vězení veliká skupina vězňů pochodovala do ťurmy v Magnitogorsku. Tam zemřel Filip Štěpán.

Odtud je začali rozdělovat po několika mužích do pracovních táborů. Jak se později dověděli, jela jich většina přes Sverdlovsk do města Dauda, které je ředitelstvím VOSTURLAGERu. Tam se po čase většinou sešli. Ve Sverdlovsku v nemocnici zemřel Filip Ivan. Do Daudy nedojeli Tančinec Michal a Tančinec Andrej Juro. Od té doby jsou nezvěstní. Z Daudy byli asi 19. 12. 1942 odvezeni neznámo kam Tančinec Andrej a Buržoun Vasil a jsou rovněž nezvěstní. V Daudě a okolí zemřelo dalších 15. Zemřeli většinou na pelagru, dyzenterii, tyfus a skorbut a přestuzením. Pochováni jsou v Daudě-Senč, kde jsou hromadné hroby. Co v lágru prožili, není dobře povídat. U Vás dlí pplk. Svoboda, který s nimi mluvil.

Celkový přehled osudů těchto 33 čs. občanů ze Širokého Luhu je tento: Tančinec Vasil, Šelemba Ivan Ivan, Šelemba Ivan Petru, Spilka Demeter, Pokolba Ivan, Medjanka Michal, Dohraj Ivan Gryš Andrej - těchto 8 přijelo k naší skupině do Buzuluku.

Ruslák Vasil, Sojma Andrej, Polovka Vasil, Berdar Vasil, Filip Vasil, Filip Jura, Gryš Ivan, Gryš Tomáš, Gryš Feodor, Šelemba Michal, Spilka Stepán, Spilka Ivan, Spilka Vasil, Spilka Feodor, Pokolba Juro - zemřeli v Daudě a okolí. Filip Štěpán zemřel v Magnitogorsku, Filip Ivan zemřel ve Sverdlovsku, Olexej Juro zemřel ve Vrchním Urálsku. Tančinec Ivan, Pauluk Vasil, Kus Vasil - odvezeni ze Stanislavova; Tančinec Vasil Michal, Tančinec Andrej Juro - odvezeni z Magnitogorska. Tančinec Vasil Andrej a Boržou Vasil odvezeni z Daudy.

Těch 8, kteří k nám přišli, jsou zesláblí nejen tělesně, ale i duševně. Jsou přímo tupí. Nepamatují se na data, ani na podrobnosti. Je možné, až se jejich stav zlepší, že podají důkladnější informace.

II.

Tentýž den a s tímže transportem přijel k nám do Buzuluku 19letý Bembilo Ivan ze Sinoverské Poljany u Volového na Podkarpatské Rusi. Do tohoto transportu se dostal proto, že byl také ve VOSTURLAGERu, ale v kolonii pro mládež, kde jich bylo 500. Jeho osud je dobrodružný. 31. března 1940 se smluvil tehdy 16 letý se svým kamarádem 15letým Michalem Podbereckým a s Michalem Cerníčko, že uprchnou za hranice, protože museli chodit do maďarské předvojenské výchovy. Ujeli na lyžích do první sovětské vesnice Beskyd a byli zatčeni. Pak putovali přes vězení ve Stryji do Poltavy, kde dostali za překročení hranic 3 roky. Odtud se dostali do polepšovacího lágru pro mládež ve Verchátara, severně Sverdlovska. Kde se poděli Podberecký a Černičko, náš Bembilo neví.

III.

Jako desátý s tímto transportem přijel 40 letý zámečník Jindra Jaroslav z Náchoda. Tento uprchl v roce 1940 v listopadu z Brunšviku v Německu, kde byl na práci. Napřed byl doma u matky a pak přes Slovensko a Podkarpatskou Rus přešel hranice do SSSR. Byl odsouzen rovněž na 3 léta a dostal se také do VOSTURLAGERu do Daudy. Byl tam dlouho nemocen a tvrdí, že v nemocnici umíralo denně 15 až 17 osob.

„CHCEME UMÍRAT ZA VYZVOLENÍ ČESKOSLOVENSKA"

Nechme ještě hovořit dokumenty. Dopis vězňů Soroklageru 25 z Archangelské oblasti přivezl do Buzuluku dobrovolník Schlesinger:
„Pane představiteli, chceme Vaši jasnost uvědomit o tom, že my, příslušníci Československé republiky, ještě do té doby sedíme v uzavření v pracovních táborech. Víme, že ještě v červenci 1941 roku byla uzavřena v Londýně smlouva mezi Československem a SSSR, která byla podepsána synem tatíčka Masaryka, Janem Masarykem. V tu dobu každý jeden z nás napsal prosbu o přijetí do čs. armády, což nám bylo odmluveno a naše prosby byly nám vráceny nazpět. Nachodíme se v Sorockém lágru, kde nás ještě v červnu bylo 350 lidí, teď už nás není ani jedna polovina, většina z nás už zemřela. Většinou jsme z Podkarpatské Rusi a Sověti nás počítají jako příslušníky Maďarska, protože Podkarpatská Rus v březnu 1939 roku byla okupírována Maďarskem. Po okupaci Maďarskem naši Podkarpatskou Rus asi všechna „mladá generace" utekla za hranici a po zajetí Západní Ukrajiny Sovětami, měli jsme už možnost utíkat do Sovětského Ruska, protože jsme věděli, že se v Rusku organizují čs. legie. V tu dobu Sověti vzali nás do vězení, a protože jsme utíkali z Podkarpatské Rusi, započítali nás jako příslušníky Maďarska, kterými jsme nikdy nebyli, ani nechceme být. Většina z nás vysloužila naši drahou čs. armádu.
Prosíme Vaši Jasnost vysvětlit naši velmi důležitou zprávu se sovětskými představiteli, aby nás nepočítali příslušníky Maďarska a aby nám dali možnost vstoupit do naší milé armády, kde bychom mohli spolu se svými bratry bojovat za svobodu svého státu a svého národa. Menší část našich příslušníků ze Slovenska a Moravy vypustili před týdnem na svobodu a my tu sedíme a umíráme od bídy a hladu.
Pane představiteli, myslíme, že naše Podkarpatská Rus byla takovou samou částí Čs. republiky jako Slovensko, a proto hrdě můžeme se nazývati příslušníky Čs. republiky. Jsme věrnými dětmi čs. národa, a proto chtěli by jsme aspoň ještě jednou vzíti zbraň do svých rukou, za svobodu našeho národa a našeho milého státu. Chceme umírat za vyzvolení Československa, ale neumírat od té hrůzy tak ošklivě jako naši bratři umírají tu, například št. kapitán čs. armády p. Antonín Silný a jiní..."

BOJUJTE JAKO ZA PRAHU... A UŽHOROD

Dne 5. května 1943 se záložní pluk v počtu 1428 osob, z nichž 1363 byli Podkarpatorusové (94,78 procenta) vydal z Buzuluku na cestu do Novochoperska, kde vznikla 1. čs. brigáda, kterou tvořilo 3517 příslušníků (2210 bylo Podkarpatorusů).

Pro většinu z nich měly být prvním bojovým křtem boje o Kyjev. Na shromáždění příslušníků jednotky před bojem plk. Svoboda mimo jiné v závěru řekl: „Náš národ nám ukládá, abychom o Kyjev bojovali tak, jako bychom bojovali o Prahu, o Brno, o Bratislavu, Košice a Užhorod."

V dobovém tisku se ještě připomíná Mukačevo, Chust... To všechno za rok, dva postupně zmizí. Brzy po válce zmizí i nepříjemní svědkové, důstojníci z mise, ze štábů. Je popraven H. Píka(1), kterému patří největší zásluhy o záchranu Podkarpatorusů, J. Koutný(2) je odsouzen k dlouholetému trestu, umírá ve vězení, jsou zavíráni a popravováni další zahraniční vojáci z obou front. Procesy jsou vykonstruované, oběti jsou nevinné. V nejčernějším období naší poválečné historie se ztrácejí i osudy 7100 Podkarpatorusů (tolik jich bylo u 1. čs. armádního sboru do překročení hranic v říjnu 1944) i nakonec zbývajících 5349 (tolik je jich v armádě ještě v květnu 1945). Definitivně odcházejí ti, kteří se vracejí do své domoviny připojené k sovětským republikám.

Na dlouhá desetiletí se zapomene na bojové zásluhy Podkarpatských Rusínů, na jejich oběti, stovky mrtvých a zmrzačených. Dnes je těch žijících už jen pár desítek. Většině zdravotní stav nedovolí, aby se dostavili na slavnostní shromáždění do Prahy. Určitě si alespoň zavzpomínají. Na padlé a zemřelé kamarády a spolubojovníky. Určitě nezapomenou ani na ty tisíce rodáků, vlastenců, kteří zahynuli ve věznicích a pracovních táborech jen proto, že chtěli bojovat za svobodné Československo. ČEST JEJICH PAMÁTCE!

Mgr. JINDŘICH DREBOTA

(1)Generál Heliodor Píka (3. 7. 1897- popraven 21. 6. 1949), jeden z prvních dobrovolníků čs. legie ve Francii, v druhé světové válce organizátor čs. vojenské jednotky v SSSR, náčelník vojenské mise. Měl hlavní podíl na záchraně Podkarpatorusů ze sovětských pracovních táborů,. Po válce obviněn ve vykonstruovaném procesu a popraven. Částečně rehabilitován v r. 1968, úplně až po listopadu '89

(2) Pplk. Jakub Koutný (6. 7. 1895-4. 2. 1960). Přední organizátor naší vojenské jednotky v Polsku a později v SSSR. Styčný a zpravodajský důstojník, výborný novinář. Zatčen v r. 1949, odsouzen na 25 let, posléze rozsudek změněn na 20 let. Zemřel ve věznici v Leopoldově

Spracované podľa:
Národné osvobození č.23/2003

Poďakovanie e-rusinFORUMa:
Dr. Ing. Milanovi Pikovi, synovi Gen. Heliodora Píku, za poskytnutie príspevku zo svojho archívu.