Zanechali stopu v našej histórii (1)

Majitel několika panství v komitátech zemplínském, šarišském a užskčm, v době protireformace iniciátor sjednocení rusínské pravoslavné církve s katolickou, a to cestou vzájemného kompromisu - unií. Rusínská pravoslavná církev se měla vzdát podřízení patriarchovi konstantinopolskému (ten beztak žil pod osmanskou kuratelou) a uznat jurisdikci římského papeže. Zároveň měla byt zachována byzantsko-východní (církevněslovanská) liturgie nové řeckokatolické církve. Vstřícnou iniciativu projevovali i představitelé hierarchie rusínské pravoslavné církve. Ve svém sociálním postavení se totiž pravoslavní kněží nelišili od poddaných. Finančně nebyli podporováni ani vrchností, ani státem. Mukačevský biskup byl fakticky poddaným majitele mukačevského panství, nacházel se v přímém podřízení kapitánovi mukačevského hradu. Jiří III. Drugeth využil této nadmíru svízelné situace pravoslavných kněží a začal připravovat půdu pro sjednocení rusínské pravoslavné církve s katolickou.

Na jaře roku 1613 z polského Przemyslu pozval řeckokatolického biskupa Athanazie Krupeckého a s ním i jezuity, aby přesvědčovali pravoslavné duchovní o vhodnosti a výhodnosti spojení rusínské pravoslavné církve s katolickou. Ze své strany přislíbil Jiří III. Drugeth pravoslavným duchovním sociální zrovnoprávnění s katolickými duchovními. Během několika měsíců se podařilo biskupovi Krupeckému a jeho pomocníkům jezuitům přesvědčit více než 50 rusínských duchovních. Slavnostní veřejné prohlášení unie s touto skupinou duchovních mělo posloužit jako příklad pro další, a tak měl být započat proces sjednocení rusínské pravoslavné církve s katolickou. Byl určen na svátek Seslání svatého Ducha roku 1614 v poutním místě, v klášteře Krásný Brod. V ten den se tam sešlo na 13 000 pravoslavných věřících z Humenného a okolí, byl přítomen hrabě Drugeth, biskup Krupecký, více než 50 knězů. Měl být posvěcen nový kostel postavený na náklady Drugetha. Avšak několika pravoslavným duchovním, odpůrcům unie, se podařilo vyburcovat dav věřících, kteří vyhnali biskupa Krupeckého a jeho přívržence, a tím dočasně znemožnili vyhlášení unie.

Spojení rusínské pravoslavné církve s katolickou (unie) bylo vyhlášeno na shromáždění 63 duchovních pod ochranou Drugethů v hradním kostele v Užhorodu 24. dubna 1646. Biskup Petr Parthen podepsal dohodu s arcibiskupem jagerským Jakusicsem, bratrem manželky hraběte Jiřího Drugetha hraběnky Anny, podle níž nová unijní (řeckokatolická) církev zachovala byzantsko-východní liturgii, biskup měl být volen synodou hierarchů a potvrzen papežem. Duchovní nové církve měli mít stejná práva jako katoličtí, K Užhorodské unii se připojili pravoslavní kněží komitátů Ung, Šariš a Zemplín.

   

DECAMELLIS Josif (De Camellis) (* 1641 Chios, Řecko, † 1706 Ruská Nová Ves, dnes Slovensko),  významný církevní činitel.
Původem Řek z ostrova Chios, generální prokurátor řádu basiliánů a skriptor Vatikánské knihovny. Papežem byl jmenován (1689) a císařem potvrzen (1690) mukačevským řeckokatolickým biskupem. Jeho úkolem bylo šíření a upevnění unie na Podkarpatské Rusi a zlepšení situace duchovních řeckokatolické církve. Do příjezdu Decamellise neměla podkarpatská řeckokatolická církev žádnou vlastní bohoslužebnou literaturu. Padesát let po odtržení od pravoslavné církve musela používat knihy, vydávané východní pravoslavnou církví, považované Vatikánem za schizmatické.

Biskup zjistil velmi neblahou situaci v diecézi, především téměř úplnou negramotnost podkarpatských kněží. Zajistil místa pro přípravu mladých rusínských duchovních v katolickém kolegiu v Trnavě. Za pomoci jagerského arcibiskupa KoIIonicse vytiskl v Trnavě knihy: Prytči (Biblické příběhy, 1692); Katechyzys dlja naouky ouhroruskym Ijudem zložennij (Katechismus pro učení uhroruských lidí sestavený, 1698); Bukvar''jazyka slaveňskapi-sanijčtšnija oučytysja chotjaščympolěznojerukovozenije (Slabikářjazyka slovanského psaný chtějícím se čtení naučiti jako užitečná příručka, 16 9 9)- Tento Slabikář Decamellise byl dlouhá léta jedinou rusínskou učebnicí. Přičiněním Decamellise císař Leopold I. v roce 1692 podepsal listinu o zrovnoprávnění řeckokatolických duchovních s katolickými, tedy i přidělení půdy každé farnosti a její finanční zabezpečení. V roce 1700 došlo mezi biskupem Decamellisem a pánem mukačevského panství vévodou - protestantem Františkem II. Rákóczim ke konfliktu. Vévoda vyhnal Decamellise z Mukačeva. Biskupskou rezidenci si poté Decamellis zřídil v Prešově v klášteře františkánů. Před smrtí svůj majetek odkázal mukačevskému klášteru pro zřízení školy.

 

DOSITHEJ biskup nišský (vlastním jménem Vasič) (* 1878 Bělehrad, Srbsko, † 14.1.1945 klášter u Bělehradu, Srbsko), významný srbský církevní činitel.
Absolvoval střední školu a kněžský seminář v Bělehradě. V letech 1900-04 studoval na Duchovní akademii v Kyjevě, v letech 1904-08 studoval filozofii a protestantskou teologii v Berlíně a Lipsku, od roku 1909 oba obory poslouchal také v Paříži, Ženevě a Bernu. V roce 1913 byl ve věku 35 let zvolen biskupem srbské pravoslavné církve se sídlem v Niši. První světovou válku prožil v bulharském zajetí a po jejím skončení byl pověřen úkoly při konstituování a organizaci srbské církve. Z několika církevních celků v Srbsku, Černé Hoře, Dalmácii, Srjemu a Banátu jeho přičiněním vznikl jeden celek v čele s patriarchou, archijerejským saborem a církevní radou. V roce 1921 byl jmenován delegátem srbské církve v ČSR, 8.8.1921 přijel do Užhorodu. Jeho úkolem bylo vytvoření jednotné pravoslavné církve v ČSR, konsolidace situace v pravoslavném hnutí na Podkarpatské Rusi a vytvoření zvláštní karpatoruské diecéze (eparchie). 19. srpna 1921 v lze uspořádal sjezd delegátů pravoslavných obcí. Delegátům byl předložen k diskusi návrh statutu jednotné církve. Na závěr jednání sjezdu byl Dosithej zvolen za dočasného podkarpatoruského biskupa a shromáždění pod jeho vlivem deklarovalo sounáležitost se srbskou pravoslavnou církví. Biskup vypracoval memorandum pro ministra zahraničí E. Beneše, v němž formuloval návrhy k organizaci hnutí pravoslavných na Podkarpatské Rusi.

V listopadu 1921 postoupil E. Benešovi návrh statutu pravoslavné eparchie a požadoval jeho schválení vládou. Doporučoval odstranit uherskou legislativu a nahradit ji novými zákony. Dále při naprostém nedostatku duchovenstva navrhl vyslat do země ruské a srbské pravoslavné kněze. Stát měl podle Dositheje finančně zajišťovat fungovaní eparchie ve stejné výši, jakou měla řeckokatolická církev. Avšak nikdo z představitelů státu na Dosithejovo memorandum nereagoval. Proto biskup začal pracovat samostatně: vysvětil několik duchovních bez jakéhokoliv teologického vzdělání; církevní správu svěřil konzistoři a jeho předsedu Alexije Kabaljuka povýšil na archimandritu; usilovně hledal vhodného kandidáta na biskupa z řad Rusínů. Spojil se se zarputilým rusofilem, monarchistou a „šedou eminencí" pravoslavného hnutí na Podkarpatsku A. Gerovským vyvíjejícím rozsáhlé aktivity namířené proti ČSR a zvlášť proti ministru zahraničí E. Benešovi a pověřil ho, aby v záležitostech rusínské pravoslavné církve intervenoval v Bělehradě. Tím se Dosithejova mise stala záležitostí vztahů mezi ČSR a Královstvím SHS.

Koncem roku 1922 situaci v pravoslavném hnutí na Podkarpatsku zkomplikoval zásah pražského arcibiskupa Savatije a stoupenců cařihradské jurisdikce. Tak začala v kraji soupeřit dvě pravoslavná hnutí, Dosithejovo a Savatijovo, vznikl tzv. Savatijův rozkol. Pozice Dositheje byla vážně oslabena. Nepomohla ani podpora jeho mise saborem srbské právo slavné církve, ani usilovná jednání biskupa s představiteli místní správy, audience u ministra E. Beneše, a dokonce jednání v Praze s arcibiskupem Savatijem. Z řad podkarpatských pravoslavných duchovních se stále častěji ozývaly hlasy kritizující Dosithejovo počínání. U vládních míst byly argumentem proti Dosithejovi jeho úzké styky s A. Gerovským. Na přelomu let 1924-25 byla Dosithejova československá mise ukončena a biskup se vrátil do Nise. Kontakty s Podkarpatskou Rusí a pravoslavnou církví v ČSR nejprve utlumil, avšak ve 30. letech je opět oživil a udržoval i jako záhřebský metropolita. Na konci druhé světové války se stal obětí pronásledování Srbů ustašovci v Chorvatsku.

 

Ivan Pop