Zanechali stopu v našej histórii (4)

GRENDŽA-DONSKÝ Vasiľ (*23.4.1897 Volovoje, dnes Ukrajina, † 25.9.1974 Bratislava, Slovensko),
podkarpatský politik, novinář, básník, kulturní činitel ukrajinského profilu.

V roce 1915 se jako velkomaďarský vlastenec dobrovolně přihlásil do rakousko-uherské armády, bojoval na východní a italské frontě, byl těžce zraněn a léčil se v Budapešti. V procesu rekonvalescence studoval na Komerční a Umělecké akademii. Na konci války se zapojil do levicového hnutí, byl zatčen, hrozil mu tvrdý trest od vojenského tribunálu. Konec války a rozpad Rakouska-Uherska mu vrátil svobodu. V Budapešti se zapojil do komunistického hnutí, po komunistickém převratu se stal důstojníkem madarské Rudé armády. Své první básně napsal maďarsky, jeho první manželkou byla zapálená maďarská vlastenka. Po pádu komunistického režimu Bély Kuna v Maďarsku se skrýval v okolních státech.

V roce 1921 se vrátil na Podkarpatskou Rus, v letech 1921-27 pracoval jako bankovní úředník. V roce 1923 náhle a radikálně mění národní orientaci, z maďarského vlastence se stává levicový ukrajinský nacionalista. Vydává v ukrajinštině noviny Rusín, sbírky básní v rusínštině (Kvity z terňom, 1923; Zoloti kljnči,1924) a v ukrajinštině (Šljachom ternovým, 1924), je zvolen členem výkonné rady ukrajinské kulturně-osvětové organizace Prosvitá. Sbírka Šljachom ternovým se stává událostí a její autor zakladatelem ukrajinského básnictví na Podkarpatské Rusi. V letech 1927-29 šéfredaktor levicového časopisu Naše země (Naša zemljá), jenž byl soudem zakázán pro radikalismus. Vyznačuje se také největší plodností a všestranností: píše verše lyrické i epické, povídky i dramatické pokusy, naplněné vlasteneckými a sociálními motivy. Sám sebe považuje za epika, ve skutečnosti je však jeho myšlenkový svět v zajetí staré rusínské postromantické tradice (epická báseň Červona skala, povídka Petro Petrovič) doplněné motivy sociální revolučnosti z dobové politické atmosféry (Sotnja Močarenka, Ilko Lypej karpatskyj rozbijnyk). Stejně koncipované jsou jeho sbírky rusínských pohádek (Pidkarpatski kazky). To ho sbližuje s čs. komunisty, kteří zprostředkovali vydání sbírky jeho básní v ukrajinštině v hlavním městě sovětské Ukrajiny Charkovu (Ternovi kvity polonyn: Poezii, 1928), což byla první literární publikace podkarpatského autora v SSSR.

Avšak už v roce 1932 přerušuje spojení s komunisty a demonstrativně se přiklání k ukrajinským radikálním nacionalistům, za jejich podpory vydává noviny Ukrajinské slovo. V krizovém roce 1938 se stává hlasatelem ukrajinského iredentismu, nadšeně vítá jmenování autonomní vlády Podkarpatské Rusi ukrajinského směru A. Vološina (27.10.1938), rediguje úřední noviny (Urjadovyj visnyk) a noviny radikálních nacionalistů Nová svoboda. V únoru 1939 byl zvolen členem výkonného výboru úřední autoritativní strany Ukrajinské národní sjednocení (Ukrajinské nacionalne objednannjd), poslancem sněmu (sojmu) tzv. Karpatské Ukrajiny za tuto stranu. Po obsazení Karpatské Ukrajiny Maďarskem (15. až 18.3.1939) byl zatčen maďarskými četníky a umístěn v internačním táboře u Nyíregyházy. V červnu 1939 byl na zákrok německé diplomacie propuštěn a v srpnu odjel do Bratislavy. Za války působil jako hlasatel slovenského vysílání v ukrajinštině. V roce 1945 vstoupil do KSČ a stal se horlivým „ukrajinizátorem" Rusínů na východním Slovensku, spoluzakladatelem ukrajinských novin a časopisů v Prešově Dzvinočok, Pionerska kazeta, Duklja, Družno vpered. V 50. letech mu však čs. komunistický režim připomněl jeho nacionalistickou minulost, zůstal bez práce, avšak na svobodě. Začátkem 60. let mu bylo odpuštěno, a co více, byl prohlášen „vedoucím ukrajinským spisovatelem ČSSR", byl mu propůjčen titul „zasloužilý umělec" a vyznamenání několika řády a medailemi. Přesto bylo jeho jméno na Podkarpatsku (Zakarpatské oblasti sovětské Ukrajiny) tabuizováno až do rozpadu SSSR.

Ivan Pop