Zanechali stopu v našej histórii (6)

RÁKÓCZI František (Ferenc) II. (* 21.03.1676 Borša, dnes Slovensko, † 8.4.1735 Tekirdag, Turecko), uherský magnát, vévoda sedmihradský, vůdce posledního protihabsburského hnutí uherské šlechty (1703-11).

Dětství strávil na hradě v Mukačevu včetně let jeho obléhání císařským vojskem v letech 1685-87. Po dobytí Mukačeva byl odebrán své matce, vychován u jezuitů v jižních Čechách, na jejich koleji v Jindřichově Hradci (dnes městské muzeum, kde jsou na něj upomínky). Vzdělání pak získal na pražském jezuitském kolegiu (na Malé Straně). Oženil se s vévodkyní Charlottou Amálií von Hessen-Rheinfels neoblíbenou u vídeňského dvora. Ihned po návratu se pustil do obnovy a modernizace svých panství na území dnešního východního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Narazil přitom na bezohledné chování vídeňských úředníků, daňových komisařů, doprovázených vojáky, kteří i několikrát za sebou vymáhali „válečné daně" (gravis militaris executió). Popuzovala ho i řada omezení uvalených na uherskou protestantskou šlechtu.

Velký vlivná něho měl jeho soused, hrabě Miklós Bercsényi, který v něm probudil smysl pro státnické poslání, rodovou politickou linii Rákócziů, a hlavně vlasteneckou odpovědnost za osudy země. V dubnu 1701 byl zatčen spolu s mnoha dalšími účastníky protihabsburského spiknutí a uvězněn ve vídeňském Novém Městě. Za pomoci manželky se však Rákóczimu podařil romantický útěk z vězení do Varšavy. V zámečku Brzezany v jihovýchodním Polsku jej navštívil vůdce povstalců v komitátu Bereg Tamás Esze a přemlouval ho, aby se postavil do čela širokého protihabsburského hnutí v Uhrách. Situace se zdála vhodnou i z mezinárodního hlediska. Válka o španělské dědictví (1700-13/14) totiž upoutala větší část habsburského vojska na francouzské frontě, a v Uhrách tak císařských jednotek výrazně ubylo. V květnu 1703 vévoda František II. Rákóczi vydal manifest požadující osvobození Uher z „nezákonného a nesnesitelného jha".

Vyslanému poselstvu z Podkarpatska kníže daroval červený prapor ozdobený heslem Cum deo pro patria et libertate (S Bohem za vlast a svobodu). Povstání pod praporem Rákócziho spontánně začalo v berežském komitátu ve Varech, Tarpě, Berehovu (Beregszászu). 26. června 1703 František II. Rákóczi překročil polské hranice a v čele 3 000 kuruců oblehl rezidenci svých předků - hrad Mukačevo. Proti němu zaútočil pluk kyrysníků generála Montecuccoliho. Kníže upustil od obléhání hradu a s houfem slabě ozbrojených kuruců ustoupil do hor. Zde se k němu připojil Bercsényi, který najal v Polsku 4 pěší roty a 2 eskadrony kozácké jízdy. Tentokrát měl Rákóczi 3 000 dobře vycvičených vojáků a nespočet rusínských sedláků, kteří se k němu připojili. Kurucké vojsko vyrazilo z hor na rovinu a v bitvě u Viloku (Tiszaujlak) na Tise zvítězilo nad císařskými oddíly a následně dobylo hlavní marmarošskou pevnost, chustskýhrad. Po dobytí Chustu se k Rákóczimu houfně přidala marmarošská šlechta. Do jeho vlastnictví tak přešly i bohaté marmarošské solné doly. 28. srpna 1703 Rákóczi vydal patent, kterým sliboval poddaným, kteří vstoupí do jeho armády, osvobození od daní a roboty. Šlechtu zároveň uklidnil svým jasně deklarovaným záměrem, že udrží disciplínu v armádě a v zemi právo a řád, a to vyhlášením válečných zákonů.
Začátkem roku 1704 obsadily Rákócziho oddíly mukačevský a užhorodský hrad. V roce 1705 byl Ferenc II. Rákóczi zvolen nejprve sedmihradským vévodou (titul užíval od roku 1701, resp. 1703) a v září na sněmu v Sečanech knížetem-velitelem Uher. Koncem roku se vrátil do Mukačeva a rozhodl se obnovit knížecí rezidenci na hradě. Pro modernizaci systému opevnění byli povoláni francouzští vojenští specialisté. Hrad byl klíčem k cestě, vedoucím do spojeneckého Polska, přes jehož území Rákóczi plánoval získat pomoc z Francie i Ruska. V Chustu dal postavit manufaktury na výrobu střelného prachu a barevné kůže. Z iniciativy Rákócziho sedmihradský sněm na svém jednání v Chustu v roce 1706 prohlásil samostatnost knížectví a odtržení od habsburského panovnického domu. 13. června 1707 na sněmu v Onodu bylo deklarováno sesazení Habsburků z uherského trůnu. Koncem července 1707 se v Užhorodě na hradě uskutečnilo jednání mezi vyslanci Ruska Davidem Korbem, Polska Michalem Wolynským z jedné strany, knížetem Františkem II. Rákóczim a jeho hlavním velitelem a diplomatem Miklósem Bercsényim na straně druhé. Ruský diplomat jménem cara Petra I. nabídl Rákóczimu, aby přijal polskou královskou korunu. Nabídka byla pro Rákócziho lákavá, ale obával se záporné reakce Francie a Švédska. Proto odpověděl na ruskou iniciativu váhavě.

V roce 1708 po porážce Francie nastal v řadě bitev dočasný rozklad protihabsburské koalice v západní Evropě, který znamenal i přesun císařských vojsk do Uher proti kurucké armádě Rákócziho. 3. srpna 1708 císařská vojska porazila v bitvě u Trenčína armádu kuruců a to nastartovalo začínající rozpad Rákócziho armády. Vůdce povstání se snažil zastavit tento vývoj a ohlásil dekret o zrušení roboty pro sedláky, kteří bojovali v kurucké armádě, avšak jeho úsilí bylo marné. Válečné útrapy se už projevovaly v celé zemi. Počet dezertérů a lupičských band vzrostl do takové míry, že ani města nebyla už v bezpečí. Zvlášť se to projevovalo v lesnatých částech komitátu Ung, Bereg, Marmaroš. V zemi navíc vypukl mor. V červenci 1710 císařské vojsko dobylo Spiš, krátce na to Sabinov, Bardejov a Prešov. Obléhány byly i Košice, základna kuruckého hnutí. 30. dubna 1711 byla podepsána mírová smlouva v Szátmaru, která ukončila povstání Františka II. Rákócziho proti Habsburkům. Následujícího dne kurucká armáda kapitulovala. Podmínky kapitulace však byly velmi mírné: Všem kurucům byl dán generální pardon a zaručena beztrestnost i navrácení majetku těm, kdo znovu slíbí císaři věrnost. Samozřejmě se to nevztahovalo na obrovskou většinu kuruců z řad poddaných. Ti ztratili vše, co jim Rákóczi slíbil, a museli se vrátit ke svým pánům jako poddaní.

To se v první řadě vztahovalo na kuruce z rusínského prostředí, kteří až do hořkého konce zůstávali v armádě Františka II. Rákócziho. Ne náhodou označil poražený vévoda Rusíny jako "gens fidelissima" (nejvěrnější národ). Sám kníže Rákóczi usmíření s Habsburky odmítl. Do Uher a do svých podkarpatských majetků se nikdy nevrátil a v cizině stále hledal příležitost k obnovení boje. Z Polska odešel do Francie, odkud byl vypovězen na nátlak Vídně. Nakonec odešel do Turecka, kde také v roce 1735 zemřel.

 

Ivan Pop