Zanechali stopu v našej histórii (8)

V roce 1915 narukoval do rakousko-uherské armády, bojoval na východní frontě. Od roku 1916 byl v ruském zajetí, vstoupil do čs. legií v Rusku, účastník bitev u Zborova a Bachmače a v bojích na transsibiřské magistrále. Od roku 1922 důstojník čs. armády, v letech 1923-31 sloužil spolu s K. Klapálkem v Užhorodě, byl dobře obeznámen se situací na Podkarpatské Rusi. Pro její lepší pochopení se naučil rusínsky a maďarsky. V letech 1931-34 dokonce učil maďarský jazyk na Vojenské akademii v Hranicích. V krizovém roce 1938 velel pěchotnímu pluku. Po obsazení českých zemí nacistickým Německem na jaře 1939 se podílel na budování odbojové organizace Obrana národa, poté emigroval do Polska, na jehož území se pokusil vytvořit čs. vojenskou jednotku. V září 1939 v důsledku porážky Polska se tato jednotka ocitla na území obsazeném Rudou armádou a byla internována v městečku Suzdal (1939-41).

V letech 1942-45 velitel čs. vojenských jednotek v SSSR. Mel na popud H. Píky svou zásluhu na osvobození Rusínů z Gulagu, odsouzených za přechod sovětských hranic v letech 1939-41 a jejich zařazení do čs. jednotek. Určitou mírou se podílel i na vývoji událostí na Podkarpatské Rusi v říjnu - listopadu 1944. Na žádost NKVD poslal na Podkarpatskou Rus z 1. čs. armádního sboru 36 „osvětových důstojníků" (šlo o podkarpatské komunisty v čele s později nechvalně známým majorem B. Reicinem), aby tu prováděli přímou protičeskoslovenskou agitaci. Další „osvětový důstojník", podkarpatský komunista I. Turjanica, přidělený jako politický poradce ministra pro osvobozené území F. Němce, odešel „na návštěvu matky" a už se nevrátil. Za několik dnů se objevil včele hnutí za „opětovné sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou". Vrchní polní prokurátor 1. čs. armádního sboru Jaroslav Němec na ppor. v záloze I.Turjanicu vydal zatykač za spáchání zločinu dezerce a vlastizrady. Velitel sboru generál L. Svoboda (v té době ještě jen tajný komunista, ale zřejmě i agent NKVD) zatykač odmítl podepsat. Svůj postup vysvětloval tím, že postavení Podkarpatské Rusi je nejisté. On sám byl prý svědkem, když „někdo" (tím jednoznačně myslel E. Beneše) Podkarpatskou Rus nabízel Sovětskému svazu. Na závěr tvrdě řekl: „Nařizuji polnímu prokurátorovi, aby žádný zatykač nevydával. Chcete-li, vydejte si jej sám, ale já pak neručím za vaši bezpečnost v této armádě."

V den zasedání 1. sjezdu národních výborů tzv. Zakarpatské Ukrajiny v Mukačevě (26.11.1944) a schválení Manifestu o připojení Podkarpatské Rusi-Zakarpatské Ukrajiny k sovětské Ukrajině, ve skutečnosti schválení anexe východní provincie ČSR Sovětským svazem, se nacházel ve městě a podle vzpomínek jednoho z účastníků v restauraci Hvězda v přátelské atmosféře popíjel koňak z organizátorem anexe, důvěrníkem Stalina generálem L. Z. Mechlisem. V letech 1945-50 ministr národní obrany, podpořil únorový puč 1948. V roce 1950 odvolán z funkce, 1950-51 náměstek předsedy vlády, 1952 krátce vězněn, 1952-54 pracoval v JZD. V letech 1954-58 náčelník vojenské akademie, v letech 1968-75 prezident ČSSR, v srpnu 1968 podepsal moskevské protokoly o okupaci Československa

Ivan Pop