Zanechali stopu v našej histórii (9)

GEROVSKIJ Alexej Julianovič (* 6.10.1883 Lvov, dnes Ukrajina, † 17.4. 1972 New York, USA),
právník, publicista, rusínský politik rusofilského směru
Vnuk A. Dobrjanského, syn haličského rusofila, poslance říšské rady, ředitele Stavropigijského ústavu ve Lvově Juliána Gerovského a dcery Dobrjanského Alexiji. A. Dobrjanský měl velký vliv na svého vnuka Alexeje a jeho bratry Georgije a Romana, kteří vyrůstali v jeho rodině v Innsbrucku. A. Gerovskij maturoval na gymnáziu v Innsbrucku, absolvoval Právnickou fakultu univerzity v Černovcích. Roku 1903 spolu s bratrem Georgijem pobýval na Podkarpatské Rusi, sbíral informace o pravoslavném hnutí. Bratři byli zatčeni maďarskou policií, eskortováni do Marmarošské Sihoti a odtud do Budapešti. Osvobozeni byli na zákrok slovenského poslance uherského parlamentu Milana Hodži, budoucího předsedy vlády ČSR. Po návratu do Černovců A. Gerovskij začal vydávat za podpory poslance ruského parlamentu, Dumy, hraběte V. Bobrinského rusofilské noviny Russkaja pravda (1910-13). A. Gerovskij se projevil jako monarchista a stoupenec ideje vytvoření velkého státního slovanského celku v čele s dynastií Romanovců, což jej před válkou přivedlo ke kontaktům i s českými rusofily kolem K. Kramáře. Navázal spojení s předáky pravoslavného hnutí na Podkarpatsku. Přihlásil se dobrovolně jako svědek na proces v Marmarošské Sihoti proti rusínským pravoslavným sedlákům (1913-14). Ihned po příjezdu byl zatčen maďarskou policií a vyhoštěn z Uher. Před vypuknutím války byl zatčen rakouskou policií v Černovcích. Využil zmatku, který panoval v monarchii po atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste, a spolu s bratrem Georgijem utekl do Ruska. Následně rakouská policie zatkla jeho matku, bratra Romana, lékaře z Karlových Varů, a sestru. Matka zemřela ve vídeňském vězení. Na začátku 1. světové války se A. Gerovskij dal do služeb ruské armády, po obsazení Bukoviny byl jmenován „vyšším úředníkem pro zvláštní úkoly" v kanceláři ruského guvernéra v Černovcích. V následujících letech postoupil výš a stal se poradcem ministra zahraničních věcí Ruska v problematice Rakouska-Uherska (1915-17). Bolševický převrat ukončil kariérní postup Gerovského v Rusku. Utekl na jih k formující se Bílé armádě. V Jekatěrinodaru vydával noviny Jedinaja Rus, zúčastnil se tažení Děnikinové Bílé armády na Moskvu, byl svědkem její porážky, ústupu na jih a tragického konce protibolševického hnutí.

Začlenění Haliče do Polska a Bukoviny do Rumunska omezilo pole jeho působení. Emigroval nejprve do Srbska, posléze do ČSR a usadil se na Podkarpatské Rusi. Pokusil se sjednotit síly podkarpatských rusofilů a vytvořit jednotnou „ruskou stranu", což se mu nepodařilo. Místní rusofilové měli dostatek vlastních vůdců a Gerovského ignorovali. Nenaplnila se též jeho vize o „ruské autonomii v Karpatech". Postavil se proti československému státu a vedl proti němu ostrou, nenávistnou kampaň. Boj za autonomii Podkarpatské Rusi spojil se zápasem o emancipaci formující se pravoslavné církve. Z formálně právního hlediska se stal jejím právním zástupcem, ve skutečnosti však byl „šedou eminencí" podkarpatoruského pravoslavného hnutí. V jurisdikčních tahanicích mezi stoupenci konstantinopolského patriarchy a stoupenci srbské pravoslavné církve se A. Gerovskij postavil na stranu srbské církve. Měl přístup do nejvyšších státních a církevních kruhů v Království SHS, byl v kontaktu s Ruskou zahraniční pravoslavnou církví, ruskou emigrací a četnými evropskými politickými činiteli. Na jaře 1923 vznikl Centrální výkonný výbor autonomní karpatoruské pravoslavné církve (CWAKPC), jehož předsedou byl zvolen A. Gerovskij. CWAKPC prošel vnitřní krizí v roce 1924 s pokusem odvolat z funkce jeho předsedu. Odvolání nevzal A. Gerovskij na vědomí a dále vystupoval jako vůdčí činitel pravoslavného hnutí a stupňoval svoji aktivitu.V polovině roku 1925 bylo podáno memorandum podkarpatoruských pravoslavných jihoslovanským státním orgánům a srbské pravoslavné církvi se stížností na čs. vládu, jejíž činnost byla podle pisatelů namířena proti pravoslavné církvi. Autorem memoranda byl bezesporu A. Gerovskij.

Dokument vyvolal velký rozruch v církevních a diplomatických kruzích na obou stranách, srbské i československé. Synod srbské církve se usnesl podat čs. vládě protest a tlačil na bělehradské státní orgány, aby žádaly od Prahy nápravu. Probíhala intenzivní jednání na úrovni ambasád a ministerstev zahraničí. Olej do ohně dodával tisk. České noviny situaci komentovaly jako „československo-srbskou církevní válku". Srbské sdělovací prostředky publikovaly následující pasáže z memoranda: „Češi na Podkarpatské Rusi praktikují „rakouský režim v Bosně a Hercegovině"; vystupují proti ruskému jazyku, ruské škole, cyrilici, pravoslaví, podkopávají autoritu srbské církve v kraji; v boji za pravoslavnou církev zahynulo kulkami a bajonety českých četníků mnoho Rusů; jedním z hlavních viníků nynějšího protiruského režimu na Podkarpatské Rusi je E. Beneš." Podle zjištění čs. ambasády v Bělehradu měla aféra s publikací memoranda širší základ. Za tiskovou kampaní proti ČSR a E. Benešovi stáli skutečně A. Gerovskij a biskup Dosithej, ale pokyn k jejímu rozvíření dostali od srbského ministerstva zahraničí. Štvavé články srbského tisku měly připravit půdu projednání mezi ministry Ninčičem a Benešem v Ženevě o jurisdikci pravoslavné církve na Podkarpatské Rusi a sloužit jako doklad, že Ninčič se opírá o veřejné mínění své země.

Tento záměr však nevyšel ani A. Gerovskému, ani srbskému ministrovi. E. Beneš bez větších potíží dokázal Iživost „argumentů" tzv. memoranda. A. Gerovskij se však nezastavil a v polovině října 1925 doručil jménem pravoslavné obce Podkarpatské Rusi Společnosti národů v Ženevě stížnost o činnosti čs. vlády namířené proti pravoslavné církvi. E. Beneš dokázal díky své pozici ve SN tuto stížnost i další spolehlivě „pacifikovat". A. Gerovskij doplatil na svou štvavou činnost ztrátou čs. občanství v roce 1927. Odjel do Království SHS, usadil se v Bělehradě, jenž se stal jeho novou základnou. Odtud se snažil dál řídit podkar-patoruskou pravoslavnou církev. Po zřízení Mukačevsko-prešovské pravoslavné eparchie v roce 1931 její hierarchie demonstrovala loajalitu vůči čs. státu a distancovala se od štvavých prohlášení A. Gerovského. Soustředil se na problém autonomie Podkarpatské Rusi, spojil se dokonce s maďarskou iredentou a prohlašoval, že by bývalo lépe, kdyby Podkarpatská Rus zůstala Maďarsku. V roce 1927 se pokusil založit Srbsko-podkarpatoruský výbor složený z několika poslanců srbského parlamentu. Čs. diplomacie vznik výboru hodnotila jako podvratnou činnost vůči ČSR a vměšování do jeho vnitřních záležitostí, s čímž souhlasila i srbská strana. V roce 1929 byl A. Gerovskij vypovězen z Království SHS a odešel do USA, stal se generálním tajemníkem Svazu amerických Karpatorusů (Karpatorusskij sojuz). V roce 1936 v New Yorku založil tiskovou agenturu KARUS, financovanou z Německa a Maďarska. V lednu 1937 organizoval v New Yorku Kongres podkarpatských Rusínů, jenž v ultimativní formě požádal čs. vládu uskutečnit právo Podkarpatské Rusi na autonomii. Usnesení kongresu mělo odezvu i na čs. politické scéně, urychlilo projednání zákonu o první etapě autonomie v parlamentu.

V době politické krize 1938 se A. Gerovskij znovu objevil na území ČSR. Obejít zákaz pobytu na území ČSR platný od roku 1927 mu pomohl předseda vlády M. Hodža, což mělo protibenešovský podtext. Delegace amerických Rusínů v čele s A. Gerovským jednala v Praze s ministerským předsedou M. Hodžou, britským prostředníkem lordem Runcimanem. Výsledkem její činnosti na Podkarpatské Rusi bylo vytvoření Rusského bloku (AZS A. Bródyho a agrárníci). Znepokojení nad činností A. Gerovského vyslovila Rusko-ukrajinská národní rada, poukazovala na jeho spojení jak s rusofily, tak s maďarskou iredenitou (vedl jednání v Budapešti). Ve své stížnosti čs. vládě kvalifikovala činnost A. Gerovského jako protistátní a požadovala, aby byl vyhoštěn z republiky. Tato stížnost získala podporu kanceláře prezidenta a Gerovskij byl vypovězen z ČSR. Odjel do Bělehradu a odtud sledoval vývoj situace v ČSR. Ostře protestoval proti jmenování ukrajinské autonomní vlády A. Vološina (26.10.1938). Ze zdrojů MZV ČSR se dozvěděl, že tento krok čs. vláda musela udělat na požadavek z Berlína. V emigraci to potvrdil i M. Hodža.

Po rozpadu Č-SR a obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem se A. Gerovskij vrátil do USA. V době 2. světové války vystoupil proti plánu obnovení ČSR v předmnichovských hranicích. Obrátil se s dopisem ke Stalinovi s prosbou o připojení Podkarpatské Rusi jako „ruského území" k SSSR. Avšak po anexi Podkarpatské Rusi stalinským SSSR zažil A. Gerovskij další zklamání: sovětští Rusové rozpoutali urychlenou a totální ukrajinizaci Rusínů. Na stránkách amerických rusínských novin Svobodnoje slovo Karpatskoji Rusi vystoupil s ostrou kritikou politiky SSSR na Podkarpatské Rusi, které si však už nikdo nevšímal stejně jako samotného politického dobrodruha A. Gerovského.

Ivan Pop