Zápotocký nebyl v koncentráku kápo, přežil díky péči mladých komunistů, líčí historik

Druhý dělnický prezident, tak byl za komunistického režimu označován politik, který na Pražský hrad nastoupil po Gottwaldovi. Uznávaný historik Michal Stehlík nyní napsal moderní životopis Antonína Zápotockého. „Pět dní po měnové reformě šel do ulic, sice s ochrankou, ale šel. Lidí se nikdy nebál. Mnoho jich u něj však zaměnilo lidovost za lidskost,“ říká v rozhovoru.

Jak se píše životopis komunistického prezidenta Antonína Zápotockého?
Těžko a dlouho... Zápotocký má pro historika nejméně dvě nevýhody. Tou první je předem daný obraz tohoto člověka ve veřejném prostoru, druhou jeho nesmírná pracovitost, workoholismus a množství textu, který sám vytvořil. Denně vstával ve čtyři hodiny a chodil spát o půlnoci. Takže můžu upřímně říct, že jsem sice napsal biografii Zápotockého, ale jsem si jistý, že jsem nečetl všechno, co on sám napsal.

Můj děda, předválečný sociální demokrat, neměl komunisty rád. Na Zápotockého se ale díval shovívavěji, bral ho jako tátu dělníků. Byl Zápotocký skutečně lepší než jiní soudruzi?
Po válce byl stejný, těch posledních dvanáct let života je srovnatelných s ostatními. Ale jinak trošku mate tím, co měl za sebou. Před první světovou válkou to byl mladý sociální demokrat a velmi mladý krajský tajemník na Kladně. Fascinuje mě, že tuhle kariéru zvládl, ještě než šel na vojnu. Po válce se stane radikálem, jde s bolševiky, skončí v nacistickém koncentráku, po únoru 1948 se stane předsedou vlády a nakonec prezidentem. Podtitul knihy je proto Příliš mnoho životů.

Zápotocký si ořezal červené pastelky a vpisoval velkými písmeny do spisů. Takže máme spoustu záznamů, kde osobně napsal „nesouhlasím, z dvaceti let snižte na deset“. Ale najdeme i rozsudky smrti.

Jak to všechno stihl?
Byl stejný ročník jako Edvard Beneš, jenom ten život proti němu protáhl o devět let. Ta poválečná kapitola pro něj představuje pouhých dvanáct let života od roku 1945 do roku 1957. Dvanáct let života u člověka ročníku 1884. Už před první světovou válkou jako mlaďoch apeluje na poslance sociální demokracie v rakouské Říšské radě. Je velmi radikální už tehdy, má to v sobě a ví, že když změna, tak včetně krve, to je tam od začátku.

Takže se nezměnil až v roce 1948?
Kdepak. Není to tak, že by se najednou stal radikálem. Už ve dvacátých letech chce revoluci a zakládá dělnické výbory na Kladně, chce bolševickou revoluci. Protože četl Lenina, dobře věděl, že bolševická revoluce znamená věšení a střílení. Zároveň měl vždycky blízko k dělníkům. Lidí se nikdy nebál.

Jak to myslíte, že se nebál?
Na Gottwaldovi bylo po roce 1948 vidět, že se stáhl z přímého kontaktu s lidmi, uzavřel se mezi Lány a Hrad. Zápotocký šel pět dní po měnové reformě do ulic, sice s ochrankou, ale šel.

Jaký tedy byl?
Jeho veřejný obraz je zmatený popkulturou, je to něco mezi směšností a naprostým nepochopením. Ušatý torpédo, jak se mu říkalo, versus to, kdy Mlíkař v Menzelově filmu Skřivánci na niti říká: „Tonda by tohle nikdy nedopustil, Tonda je náš.“ Vezměte si, kolik je v tom rozporu.

Zmiňujete měnovou reformu. On byl ten, kdo dělníky v roce 1953 okradl o jejich úspory.
Zápotocký je ten, koho si lidi pamatují, jak jim říká, že měna je pevná, že to bude v pořádku – a ono to v pořádku není a reforma o dva dny později přijde. Nebyl jenom prezidentem, který říká, že všechno bude v pořádku, ale při přípravě reformy byl předsedou vlády. Opravdu u toho seděl, ale ta reforma svým způsobem musela proběhnout, protože byl dvojí trh, inflace. Na druhou stranu lidi vzpomínají na tenhle jeho projev, jenže nikde o něm není přímý doklad.

Hodně se věnujete vztahu s otcem...
Jedna kapitola se jmenuje Syn a otec, prostě jeho vztah až přimknutí se k velkému otci. Ladislav Zápotocký zakládal sociální demokracii. Jsem si skoro jistý, že ho celý život žene dopředu představa, jak se musí vyrovnat velkému tátovi. Ladislav Zápotocký se nad ním vznáší do smrti.

Jaký byl otec a manžel? Píšete o jeho nemanželské dceři Antonii...
Podařilo se mi s kolegou Martinem Jelínkem ztotožnit jeho nemanželskou dceru. To je neznámý příběh rodiny. Antonie Tůmová si musela říkat Táňa, protože Antonie a Antonín, to se manželce Marii nelíbilo, ale potom byla třeba součástí rodinných oslav. A máme fotografie, na kterých jsou Zápotockého dvě dcery, manželka Marie a nemanželská dcera s manželem u jednoho stolu. Najednou nám do známého příběhu vpluje nemanželská dcera, která se narodila už za první republiky. Pracovala pro Gustu Fučíkovou ve Svazu žen čili ve stranickém aparátu.

No vida, koukněme se na něj...
Mnohé se říkalo třeba právě o jeho avantýrách. Nejspíš se nám nezdá, že zrovna tenhle člověk nějaké měl, ale pak zjistíte, že je na tom něco pravdy, a nakonec dojdete až k nemanželské dceři.

Hodně legend se traduje o jeho pobytu v koncentračním táboře. Byl kápo a týral spoluvězně?
Po válce se říkalo, že v Sachsenhausenu mlátil holandské spoluvězně, že ho dokonce chtělo Nizozemsko vydat a soudit. Pečlivě jsem to zjišťoval a během covidu pátral, co je v holandských archivech. Jsou tam tři papíry o ničem. Nic takového tam není a není pravda, že by ho chtěli soudit. Je potřeba vnímat to, čemu říkám biotop koncentráku.

Co to znamená?
Přece jen byl ročník 1884. Představa šedesátníka, aktivního kápa s fyzickou silou, je nonsens. Koncentráky měly nějakou vnitřní strukturu a samozřejmě komunistická strana byla velmi organizovaná i tam. Hlavní bylo, že mladší komunisté se o něj starali, aby přežil. Po válce se říkalo, jak mohl přežít, že musel spolupracovat s Němci. No, nemusel. Stačilo, když ostatní komunisté o generaci až dvě mladší dělali hodně pro to, aby zrovna tenhle funkcionář přežil.

Ve Stalinově nemilosti
V koncentráku prý být nemusel. Jenže Stalin ho neměl rád, a tak mu nepomohl a nechal ho tam.
Díky ještě trochu otevřeným ruským archivům v minulosti a díky historiku Janu Chadimovi, který mi poskytl některé věci z těchto archivů, jsem analyzoval i dokumenty z Kominterny. A je v nich nesmírně zajímavá kapitola, která má své otazníky. Když jsou Zápotocký a další soudruzi na jaře 1939 zatčeni, lidi z Kominterny jako Dimitrov píší Stalinovi, že mají zprávy z protektorátu o jednání s německými úřady, a že pokud by tihle soudruzi dostali sovětský pas, tak je pustí. Píšou mu to v březnu 1939, ještě před útokem na Polsko, a tedy před válkou.

Stalo se potom něco?
Vůbec nic, Zápotocký pas nedostal. Měl jsem v ruce dokument ze čtyřicátého roku, tedy před napadením Sovětského svazu. Přední komunista Václav Kopecký píše ministru zahraničí Molotovovi a vypočítává soudruhy, kteří jsou v koncentrácích. Už ví, že Zápotocký je v Sachsenhausenu. Máme příklady jiných, kteří dostali sovětské pasy a Němci je poslali do Moskvy. „Udělejte to pro naše soudruhy, soudruhu Molotove, dostaňte je z koncentráku,“ píše Kopecký, ale nestalo se nic. Zápotocký zůstal v koncentráku.

Proč?
No, to je ta otázka. Stalin osobně Zápotockého neměl rád, pro něj to byl starý sociální demokrat a odborář, starý socan, žádný pořádný bolševik. Po osmačtyřicátém mu to několikrát osobně velmi drsně vyčetl.

Zápotocký uměl rusky?
Naučil se rusky, i když měl velmi špatnou hlavu na jazyky. Zato jeho otec uměl perfektně německy a četl Marxe v originále. Zápotocký měl marxismus nastudovaný jenom z brožurek. Rusky se učil zejména na počátku dvacátých let, když jel do Moskvy jako delegát sociální demokracie z Kladna, takže rusky se nějak naučil, ale s ostatními jazyky měl obrovský problém.

Co byly Zápotockého silné stránky?
Měl dvě takové vlastnosti, snažím se to zjednodušovat, jedna je spojená s jeho workoholismem, a to je velký organizační talent. Mezi léty 1921 až 1925 byl motorem strany, v roce 1925 byli komunisté ve volbách druzí. Jestli Zápotocký něco umí už od doby sociální demokracie, tak je to organizovat na místních úrovních a neustále komunikovat. Byl skvělý rétor, Gottwald mu říkal plechová huba.

A ta druhá?
Stalin měl pravdu, když říkal, že je to odborář. Dokázal být s dělníky, řešit konkrétní věci. To se projevilo, když jako premiér nebo prezident někam přijel. Vlastně měl vždycky strašný problém. Dneska bychom řekli, že byl mikromanažer. Vždycky začal říkat, jak se to v tom JZD má dělat jinak. Moudře jim do toho kecal, protože měl pocit, že k nim má blízko.

Antonín Zápotocký
V pěti číslech

72
Antonín Zápotocký se narodil 19. prosince 1884 v Zákolanech a zemřel 13. listopadu 1957 v Praze.

4
Přesněji čtyři roky, sedm měsíců a tři týdny byl prezidentem Československa. Na Hradě působil v letech 1953 až 1957.

1910
Vzal si Marii Skleničkovou, která ho přežila o 23 let. Měli dcery Marii a Jiřinu, Měl ještě nemanželskou dceru Antonii.

5
Napsal romány Vstanou noví bojovníci, Rudá záře nad Kladnem, Bouřlivý rok 1905, Rozbřesk a Barunka.

49
Michal Stehlík se narodil 13. dubna 1976 v Třebíči. Jako historik se zabývá především českými dějinami 20. století. Nyní je ředitelem Památníku národního písemnictví.

Zápotocký byl rovněž spisovatel. Nejspíš to už dneska nikdo nečte, ale Rudá záře nad Kladnem, Vstanou noví bojovníci nebo Barunka, to jsou známá a ve své době vychvalovaná díla.
Měl tu obrovskou ambici, aby byl spisovatelem a stal se součástí téhle komunity, což je samo o sobě bizarní. Svá díla psal až po pětačtyřicátém. Je to něco mezi kronikou a příběhem, je to schematické. Spekulovalo se, jestli mu to nepřepisovali spisovatelé jako například Jan Drda.

A pomáhal mu někdo?
Jsou zaznamenány vzpomínky jedné z jeho tajemnic, která říkala, že napsala celou Barunku. Prý ten příběh vytáhla z jeho románu Rozbřesk. V archivu odborů se zachovaly podklady pro jeho knihy. Když píše Rudou záři, oslavuje sebe, když píše Vstanou noví bojovníci, oslavuje otce. Napsal kroniku sociální demokracie mezi Zákolany, Kladnem a Prahou. Po jeho smrti samozřejmě vyšly knihy jako Antonín Zápotocký spisovatel, kde tuším Ladislav Štol píše, že Zápotocký má v sobě něco z originality prostého spisovatele a génia jako Jaroslav Hašek ve Švejkovi a podobná srovnání. Zápotocký nebyl spisovatel, spíš kronikář, takhle bych to nazval.

Jeho knihy byly i zfilmovány.
Ve své době měla jeho díla v sobě propagandistickou sílu. Vstanou noví bojovníci nebo Rudá záře šly do filmových zpracování, Rudá záře dokonce dvakrát. Je vtipné, že jednou v padesátých letech hraje Zápotockého Josef Bek a manželku Marii Vlasta Chramostová, dokonce se zachovala korespondence mezi Chramostovou a Zápotockou. Ke svým soudruhům se vracela i normalizace, takže kromě toho, že se v osmdesátých letech natočil seriál Gottwald, i Rudá záře dostala televizní podobu. Tam ho hraje Jiří Klem.

Zápotocký se ve filmu nebo televizi objevuje docela často, že?
Je to bizarnost pro mě jako autora, který o tom píše, když vidí všechny ty filmové podoby. Zápotocký má podobu danou hlavně Adolfem Filipem. Tam je vidět, že hledali herce, který se mu podobá, podlouhlý obličej, velké uši... A když Robert Sedláček s Pavlem Kosatíkem točili České století, našli Jaromíra Dulavu.

Žádosti o milost
Zápotocký není jenom první republika. Co padesátá léta? Další legenda je, že za něj už se tolik nepopravovalo, že nechtěl podepisovat rozsudky smrti. To je přesně ta historická nepřesnost v obecném povědomí. Prezident republiky nepodepisuje žádný rozsudek smrti.
Prezident neudělí milost. Prezident sedí na Hradě a dojde k němu žádost o milost Milady Horákové. A Gottwald řekne ne. Tady je vidět rozpor mezi nimi. U Gottwalda neexistuje na podobných žádostech žádný jeho přímý záznam. Zápotocký vstal ráno ve čtyři, v šest byl v úřadě, ořezal si červené pastelky a vpisoval velkými písmeny do spisů. Takže máme spoustu záznamů, kde osobně napsal „nesouhlasím, z dvaceti let snižte na deset“. Ale i tak najdeme rozsudky smrti, mimo jiné Švéda, Janata a Novák z případu bratří Mašínů. To jsou tři rozsudky smrti za Zápotockého, milost jim neudělil. A vedle toho udělí milost příslušníkům kladenského Sicherheitsdienstu, kteří se podíleli na vraždění v Lidicích, protože mu Státní bezpečnost řekne, že je využije jako agenty na Západě. Je zde spousta lidsky ošklivých příběhů.

Připomeňte některý.
Když se vrátila z vězení Marie Švermová, odsouzen á v politickém procesu, tak se s ním setkala. A je jednou z mála, se kterou se Zápotocký potká po jejím propuštění. Jde o setkání ve smyslu „Mařenko, musíme si porozumět, byl to omyl, strana se postará a všechno bude v pořádku“, osobní setkání, které nebylo pravidlem, protože se odmítl setkat třeba s Josefem Smrkovským, když ho pustili. No a Švermová mu po půl roce píše, že má problém, protože jí nevrátili majetek, nevrátili jí občanská práva a nevrátili ani majetek její dceři, což byla dcera národního hrdiny Jana Švermy.

A jak reagoval Zápotocký?
Zápotocký na žádost připíše: „Prověřit, vrátit dceři majetek, Marii Švermové nic.“ Tam máte ten rozpor v jeho jednání. A to byli rodinní přátelé ještě z dob první republiky.

Takže to nebyl hodný táta dělníků...
U Zápotockého mnoho lidí zaměnilo lidovost za lidskost. Když to řeknu jednoduše, když jste lidovej, bavíte se s lidmi a všechno je fajn. To ještě neznamená, že ten člověk nepůjde zítra na sekretariát strany a nepodepíše, že vás mají sejmout.

Je v knize i příběh jeho ženy Marie? V roce 1968 vystoupila hlasitě proti okupaci.
Marie Zápotocká je v knize přítomná v několika ohledech. Poprvé se setkali na demonstraci a strana, tenkrát ještě sociálnědemokratická, jim vlezla do domácnosti dřív, než se vzali. Vzpomíná, že občas na schůzku, tedy jako na rande, přišel jiný soudruh a řekl, že Antonín musel na schůzi. Když takhle začínáte vztah, je to divné. Jako přesvědčená komunistka měla na 1. máje 1921 velký projev, když byl Zápotocký ve vězení. Samozřejmě je to prostá žena, často se vzpomíná, jak mu jako manželka předsedy vlády a prezidenta pořád říkala „taťko“.

A ten osmašedesátý?
Postavila se za obrodný proces, i když se tvářila, že padesátá léta vlastně nebyla. Ale i přesto ji v sedmdesátých letech občas pozvali na nějakou besedu, ale už jenom vlastně tak okrajově, občas odhalí Zápotockého pomníky a píše paměti.

Marie Zápotocká paměti napsala. Tedy další spisovatel, vlastně spisovatelka v rodině?
Napsala je samozřejmě s pomocí někoho dalšího, ale ty paměti dojdou jen do roku 1948, skončí únorem. Nepojmou těch dalších devět let života se Zápotockým, protože nejde upřímně napsat o tom, co se v padesátých letech dělo. V Památníku národního písemnictví máme částečně rukopis těchto pamětí a je vidět, že na konci jsou takové tři stránky, které trochu nahlížejí dál, ale v knize nevyšly. Někdo rozhodl, že bude dobré, když to uzavřeme vítězstvím pracujícího lidu. V knize jsou popsány i osudy jeho dvou dcer, hlavně aktivnější Marie, která měla za muže diplomata Oldřicha Kaisra.

Nedávno žaloval herec Oldřich Kaiser bulvár, když napsal, že je vnukem Zápotockého.
Byla to jen záměna jmen, Oldřich jako Oldřich. Ale diplomat se píše bez toho e, tedy Kaisr. Marie Kaisrová zemřela ještě za života rodičů ve čtyřiapadesátém roce. Byla celý život nemocná, ale ve třicátých letech odešla načas do Sovětského svazu budovat textilní průmysl. Osudem těchto lidí byl Sovětský svaz.

Odborář, komunista, syn slavného otce... píšete v Zápotockém i o něčem osobnějším?
Když mám být úplně osobní, tak díky Národnímu muzeu, které spravuje sbírky Muzea dělnického hnutí, jsem získal přístup do několika archivních krabic, kde jsou fotografie Antonína Zápotockého. Ne jeho, ale ty, které sám dělal, měl Leiku a nadšeně fotil.

Portréty, krajinky, rodinné oslavy?
V krabicích jsou třeba snímky koťátek, zátiší s květinami. Ale taky Klement Gottwald, jak snídá na Stalinově chatě v Kuncevu, zátiší s racky někde u přehrady, cesty na Slovensko, Kavkaz, dokonce vystavil několik kousků na výstavách fotografií Levé fronty. Pak mu prý Leiku ukradli na Letné v nějaké restauraci. Máme od něj i zajímavé fotky mostecké stávky nebo různých demonstrací. V knize jsou i jeho pokusy o kresbu. Byl kameníkem, ale chtěl jít na uměleckou školu. Jediné, co neuměl, bylo zpívat. Neměl hudební sluch. Takže historky, jak hrál po hospodách na harmoniku, nejsou pravdivé. Je to jiný pohled na toho člověka, vidíte zátiší s racky, řeknete si zajímavá fotka, kdo ji fotil? Zápotocký...

zdroj: 
https://www.idnes.cz/xman/rozhovory/antonin-zapotocky-prezident-koncentracni-tabor-komunismus.A251003_125106_xman-rozhovory_bury

foto: MANŽELÉ. Marie byla o šest let mladší.
zdroj: ČTK